Kojenec

Ve výchově kojence je nutno uspokojit jeho potřeby.

Potřeby musíme chápat jako nedostatky něčeho, co není-li uspokojeno, způsobuje jisté poruchy ve vývoji dítěte.

Výchova kojence je velmi obsáhlé a náročné téma. Vychází řada publikací, které se této problematice věnují a probíhají mnohé kurzy, které učí rodiče jak s dítětem zacházet. Rodiče mají povinnost dítě vychovávat, řádně se o dítě starat, dát mu jméno a ochraňovat je. Základním předpokladem správné výchovy je náležitě fungující rodina. Dítě a jeho socializace staví na kořenech, které si vybuduje právě v rodinném prostředí. Definice rodiny je poněkud obšírná a nepřesná v mnoha publikacích. S postupným vývojem kojence se začínají formovat jeho chování, návyky ale také zlozvyky. Mnoho tzv. behaviorálních vzorů přejímá dítě právě od svých rodičů. Jestliže je matka uzavřená, tak většinou i dítě bývá uzavřené. Toto je dáno tím, jak matka umožní kojenci poznávat svět. Ať už zprostředkovaně – protože právě matka je velmi důležitým článkem v poznávání a seznamování kojence s okolním světem tak i přímo. V tom spočívá mimo jiné i problém dětí vyrůstajících v dětských domovech bez matky. Tyto děti jsou mnohdy bojácné, avšak vynikají v komunikaci s dospělými. Touží tak po pohlazení dospělým, které jim tak chybělo a chybí. Ve výchově kojence hraje tedy rodina velkou úlohu. Vztahy matka – dítě – prarodiče – otec jsou však také nezastupitelné. V mnoha rodinách, kde tyto interakce fungují nesprávně, se dítě mnohdy dobře nevyvíjí. Zpomaluje se růst dítěte a psychomotoricky zaostává. Rovněž tak mohou nastávat případy interakcí prarodič – dítě – matka.

Prarodiče bývají většinou ti, kteří povolí dítěti většinu věcí, které mu matka následně zakazuje. Zde je potřeba stanovit jasné hranice.

Úloha otce je v počátku výchovy kojence poněkud minoritní. Ve výchově dítěte je tedy nutné uspokojovat potřeby biologické, duševní, sociální a vývojové.