Dobrý den,
prosím o radu v situaci, kdy se rozvádím s manželem. Známe se osm let, z toho jsme asi tři roky manželé. Mně je 35, jemu 48. Jsem jeho třetí žena. Konce svých manželství a vztahů mi vysvětlil tak, že i mně se zdálo pochopitelné, že v takových nelze zůstat. Ano, ženy se mu líbily vždy. Několikrát se mi ale zapřísahal, že je životem dostatečně poučen a už dobře ví, co chce.
Měli jsme hezký vztah a hezký život, bez hádek. Vždy jsme si vyšli vstříc. Podniká a částečně bydlí ve 140 km vzdáleném městě, ale nikdy nám to zvlášť nevadilo. Byli jsme spolu vždy tak 3–4 dny v týdnu, v sezóně o něco méně. Věřili jsme si, nebyli jsme si koulí u nohy. Je pracovitý, spolehlivý, stejně jako já, vzájemně jsme se o sebe starali. Narodila se nám dcerka, dnes 1,5 roku.
Bohužel sotva jsem otěhotněla, manžel se mnou přestal spát, prý se bojí o miminko. Protože se náš intimní život neobnovil ani půl roku po porodu (nejen sex, ale i pohlazení, hezké slovo…), začalo mi to docházet… Anonym, který mi přišel, nelhal. Dozvěděla, jsem se, že už v době na konci mého těhotenství si našel přítelkyni. Zatloukal, ale pod tíhou dalších důkazů se přiznal. Prý všeho nechá, začneme znovu… Uvěřila jsem, on to udělal. Ovšem další měsíce se nic nedělo… čekala jsem omluvu, trochu pozornosti, pokusy o obnovení intimních styků… Já se mírně nenátlakově snažila, neatraktivní také nejsem. Nic.
Také celé ty roky ví, že (z mnoha důvodů) toužím po dvou dětech. To rázně odmítl, i když ještě dávno před svatbou jsem mu řekla, že jestli má jiné představy o životě, ať raději jde rovnou. Že mou prioritou je klidný život a rodina. Nešel, že prý uvidíme.) Snad jen dovolená náš vztah trochu pozvedla, ale pak zase nic. Přišla jsem na další „bokovku“, tentokrát nevím, o koho konrétně jde, ale ve svém městě přespává jinde než ve svém bytě, doma má telefon buď vypnutý nebo na tichý chod a ke mně se chová stále stejně… Rozhodla jsem se pro rozvod, protože takový život s takovým mužem je pro mě nemožný. Nevěry, dva roky bez intimit, moje nenaplněná touha po druhém dítěti.
Všechno jsem mu řekla, on mi na to odpověděl, že „každej chlap má nějaký bokovky, ale na rodinu to nemá vliv“. Rozvádět se nechce. Přesto k němu stále něco cítím (!) a cítím se hrozně, že dcerce trhám rodinu. Mám na něj současně strašný vztek a nejraději bych mu nějak ublížila. Zhnusil se mi, ale ráda ho mám pořád. Když mě nikdo nevidí a malá spí, v koutku brečím, částečně vzteky a částečně proto, že je mi to všechno strašně líto. Držím se, aby malá pocítila všechno co nejméně.
Prosím poraďte, jak si s tím vším mám poradit já.
Moc děkuji.
PhDr. Jonáš Habr odpovídá 08.03.10
Dobrý den,
vzala jste si muže, který Vám sliboval věci, které jsou nakonec jinak, ať je to o vztahu nebo o společných dětech. Vaše současná situace pochopitelně není snadná.
Nejzásadnější z Vašeho textu mi přijde poslední odstavec. Váš muž tvrdí, že je normální mít „bokovky“, což podle něho nemá na rodinu vliv. Ano, vysoké procento lidí nedokáže být celoživotně monogamní, to ale neznamená mít neustále milenky a na vlastní ženu nejen téměř nebo dokonce vůbec nesáhnout, ale ani jinak zájem a ocenění neprojevit. Pokud je pro něho normální model, že je manželka pouze matkou dětí a samozřejmým inventářem jeho světa, aniž by bylo zapotřebí se o ni jakkoliv starat, nedivím se, že se s ním jeho bývalé manželky rozvedly. Možná jsem k němu nespravedlivý, ale obávám se, že málokdo by stál o „vztah“, kde není žádná intimita a možnost sdílet.
To, co se můžete Vy v tomto vztahu ještě naučit, může být to, že si uvědomíte vlastní hodnotu, případně že se přestanete potlačovat a tvářit, že se nic neděje, když je tomu jinak. Pokud jde o dceru, každé dítě své rodiče vnímá na takové úrovni, že sice navenek nemůže nic možná vidět, ale to co máte uvnitř stejně cítí. Jste pro ni vzorem a jestliže jí budete ukazovat, že pocity se mají potlačovat, tušíte jistě sama, jaký je to vklad pro život. Daleko lepší je pro ni zpráva „je v pořádku plakat, je v pořádku se smát“.
Dítě potřebuje hlavně rozumět tomu, že se sice něco bolavého děje, ale že ono to může mámě i tátovi nechat. Je srozumitelné, že máte muže stále ráda, i když jste zároveň velmi bolavá a zraněná. Pokud byste měla zůstat v tomto manželství, mohlo by to fungovat jen za předpokladu, že ho přijmete přesně takového, jaký je, s jeho nevěrami, s tím, že se Vám nevěnuje, s tím, že Vám nasliboval věci, které teď odmítá… Předpokládám ale, že to není právě to, co jste si v životě přála.
Dceři otce ani rozvodem nevezmete, fungující rodina evidentně nejste (jinak byste mi nepsala). Je zapotřebí si uvědomit, že ten kdo odchází ze vztahu není nutně viníkem. Každý máte svoji část odpovědnosti za Váš vztah a k zralosti patří i schopnost uznat, že některé věci prostě nemůžeme uřídit a že se občas v životě něco nepovede tak, jak jsme chtěli, aniž bychom tím nutně byli méněcenní, „protože jsme to nezvládli“.
Abych to shrnul – pokud si dovolíte cítit bolest a oplakat to, co se v tomto vztahu nepodařilo, budete moci později svobodně začít novou kapitolu svého života. Potlačování k ničemu zdravému nevede. Zkuste si ujasnit, co potřebujete a postarejte se o sebe tak, jako byste se postarala o někoho jiného ve stejné situaci. V případě potřeby nic nezkazíte konzultací v rodinné a manželské poradně.
Držím pěsti, ať vše zvládáte co nejlépe.
Srdečně zdraví,
Jonáš Habr
Od: Atanerka
Naše všechno :srdce: !
Od: petullle
Naše sluníčko Anetka na nás vykoukla 26.6.2010 ve 13:45, vážila 850 g a měřila 34 cm :srdce:
