Zpět na všechny otázky v kategorii Odborné poradny

Těžké těhotenství a strach z porodu

Lidy1 se ptá 04.05.17

Dobrý den,
jsem v 30 tt a mám „pár problémů“

V 6. tt se se mnou rozešel otec miminka a zároveň našeho pětiletého syna. Nebylo to zas takové překvapení, udělal to už jednou. Navíc jsme spolu nežili ve společné domácnosti.

V 15 tt. jsem však upadla v kuchyni a v nemocnici mi byla zjištěna nízko položená placenta a doporučen klid. Ex několikrát nakoupil, po měsíci se situace upravila, tak to „vyšumělo“. Dál jsem vodila syna do školky, běhala po úřadech, sehnala výbavičku…

Komunikace se smrskla na sms dvou typů
A) miluji tě, za můj stav mohou deprese a všichni ostatní
B) můžeš si za vše sama, a já se chovám na rozdíl od tebe naprosto normálně.

Má zlost se zvolna přetavila v nenávist. O to víc, že já sama od své puberty bojuji s obsedantní poruchou a depresemi.

Ve 28. tt jsem zkolabovala v obchodě při nákupu (černo před očima, pot, neschopnost udržet se na nohou). Opět klidový režim.

A před týdnem se to stalo - četla jsem si a najednou čánek nedával smysl, písmena jsem nechápala. Volala jsem matce a ta okamžitě volala sanitku, protože nic z toho, co jsem říkala, nedávalo smysl. Blábolila jsem, z úst se mi linula nesmyslná slovní spojení. Cítila jsem se jako v akvárku. Přešlo to až v nemocnici (asi hodina, dvě). Tady si mě nechali týden.

Miminko je v pořádku. Až teď mi ale zjistili hraniční anémii (byla jsem zralá na infůzi) a septum (2cm). Nic víc, nic míň. O syna se zatím starala moje matka. Ex zase skučel, že nedostane dovolenou, že za nic nemůže, že neví…

Podle lékařů není vyloučeno, že se to bude opakovat. Když s nimi chci mluvit o svém strachu z porodu za takových okolností, přejdou to, že na to nemám myslet. Moje psychiatrička mne neustále přeobjednává.

A mně se vrací celé těhotenství i vzpomínky na první porod. Byl rychlý, to ano, ale že by to byla nejkrásnější chvíle mého života, to ne… Je zahalen v hekání a mlze. Teď je mi navíc o pět let víc. Tedy 37 a přibrala jsem „klidem“ 20 kilo.

Když sečtu všechny faktory, běhá mi mráz po zádech a hned bych chtěla císařský řez, abych to bylo pod kontrolou. I pro bezpečí mého miminka, mé holčičky. Podle OCD je císařský řez je přece sobecké řešení, trauma pro miminko. Jeden den jsem rozhodnutá to protrpět „přirozeně“ a druhý den jsem rozhodnutá ustát si císařský řez. Ani jedno rozhodnutí mi ale nepřínáší klid.

Snažím se nedávat „strach“ znát, ale je tu. Setkala jste se s něčím podobným? Máte nějakou radu?

Děkuji

Mgr. Lucie Machová odpovídá 11.05.17

Dobrý den, Lidy1,
Děkuji za dotaz a důvěru. Situace, kterou popisujete, zní opravdu velmi náročně a i vzhledem k fyzickým obtížím dramaticky. Mojí osobní i klientskou zkušeností je, že zadržované emoce většinou nadělají víc neplechy než aby nás podpořily. Někdy se stane, že nám zafunguje strategie logiky „neboj se, to bude dobré“, ona sama o sobě není špatná. Pokud ji ale používáme a nedocházíme tím k vnitřní úlevě, není efektivní a je třeba dělat něco jiného. Je mi líto, že se vám psychiatrička nevěnuje a personál v nemocnici situaci bagatelizuje. Určitě bych vám doporučila rozhovor s psychologem. Mám zkušenost s psychologickým provázením v době těhotenství až k porodu, a klientky určitě v tomto období ocenily možnost mluvit otevřeně o svých pocitech v bezpečném prostředí, obzvláště když nikdo z blízkých moc nenaslouchá. Možná se vám podaří oddělit emoce, které se váží ke zkušenosti z posledního porodu a k aktuální situaci, kdy vám partner, podle toho co píšete, situaci více komplikuje než vás podporuje. Možná i více prozkoumáte své dilema a motivy k rozhodnutí, zda císařský řez nebo přirozený porod.
Na vašem místě bych s odbornou psychologickou pomocí neváhala.

Držím pěsti.

S pozdravem
Lucie Machová

Mgr. Lucie Machová

www.podporamaterstvi.cz

Položte vlastní otázku do této poradny nebo si vyberte jinou oblast na úvodní stránce poraden.
O této otázce můžete dále diskutovat v diskusi na eMimino.cz.

Reklama


Reklama