Chtěla jsem skočit z okna. Hasič, který mě zachránil, mi obrátil život naruby

Peklo úzkostí, spolykané prášky a spánek na parapetu

Ve svém vyprávění se musím vrátit o hodně let zpátky, protože už v mládí jsem měla problémy s psychikou. Každá nepravost či konflikt mě rozhodily, všechno jsem si moc brala. Trpěla jsem úzkostmi a nedostatkem sebevědomí. Díky své komplikované povaze jsem to v životě neměla jednoduché. Neuměla jsem se pro něco zapálit, nedokázala jsem se soustředit. Táta s mámou si se mnou nevěděli rady a byli ze mě na nervy.

Mocně jsem toužila po lásce, ale zároveň jsem z každého vztahu měla dopředu obrovské obavy. Navíc jsem žárlila a podezírala z nevěry všechny kluky, s nimiž jsem se seznámila. „Holka, co to vyvádíš?! Takhle tě každý pustí k vodě,“ domlouvala mi moje nejlepší kamarádka Dana.

„On určitě někoho má! Minule přišel pozdě, a ještě se tak divně tvářil,“ zlobila jsem se na Jirku, jednu z mých známostí, které neměly dlouhého trvání.

„Je to skvělý kluk, křivdíš mu,“ bránila ho.

„Podvádí mě, vím to! Nemá to smysl,“ přesvědčeně jsem si zdůvodnila, proč jsem se s ním poté ve zlém rozešla.

Ve vztazích jsem tápala, trápila se a užírala. Nemohla jsem v noci spát a přes den se potácela jako mátoha. Pracovala jsem v účtárně, kupila chyby a byla zralá na vyhazov. Pak jsem si tajně, bez diagnózy a receptu od lékaře, pořídila léky na nervy a na spaní. Nepomohly mi. Úzkosti i deprese mě zevnitř pozvolna rozežíraly, až jsem se jednoho dne pomátla na rozumu a chtěla si sáhnout na život.

Spolykala jsem směs různých prášků a doufala, že klidně usnu a už nikdy se neprobudím! V noci jsem se však probrala. Bylo mi zle, viděla jsem rozmazaně a měla halucinace. Potom jsem se asi rozhodla vyskočit z okna! Naštěstí jsem nad tím krokem nejspíš zaváhala a usnula na okenním parapetu. Stačil jeden špatný pohyb a sletěla bych dolů ze třetího patra činžáku, ve kterém jsem měla pronajatou malou garsonku.

„Proberte se, pomůžu vám. Haló, slyšíte mě? Haló…,“ vzbudil mě cizí mužský hlas.

„Co… co se děje? Kde to jsem?“ zmateně jsem prý reagovala a skelným zrakem si nechápavě prohlížela siluetu muže, který stál zvenčí na vysunutém hasičském žebříku.

Mnoho si toho nepamatuju, znám to z pozdějšího vyprávění. Někdo z okna protějšího domu si mě všiml a přivolal pomoc. Přijela policie, záchranka i hasiči. A jeden z nich vylezl nahoru. V bytě nikdo jiný nebyl, na zvonek a bušení do dveří jsem nereagovala. Jako první se ke mně dostal právě ten hasič. Přidržoval mě a opatrně shodil zpátky do místnosti. Pak jsem zase asi usnula a probudila se až v sanitce.

Anděl na žebříku a cesta z psychiatrie

Ráno mě v nemocnici navštívili rodiče. Máma plakala. Kladla si za vinu, že mi nebyla nablízku a že předtím nerozpoznala, jak jsem na tom psychicky špatně. Přitom za to nemohla. Stýkaly jsme se jen občas a já se jí nesvěřovala.

„Holčičko, tohle už nám nedělej. Nikdy není v životě tak strašně zle, abys to musela řešit tímhle způsobem,“ pokáral mě táta.

„Ještěže máš svého strážného anděla, co tě hlídá. Přiletěl v pravý čas,“ řekla mi při rozlučce máma, která je hluboce věřící a pravidelně chodí do kostela.

„Kdo mě zachránil?“ měla jsem okno.

„Nějaký požárník, ale jeho jméno neznáme. Měla bys mu poděkovat, pokud k tomu bude příležitost,“ řekl mi táta, přičemž mě pevně chytil za ruku na znamení, že jsou se mnou a věří, že budoucí týdny a měsíce zvládnu.

Naši totiž moc dobře věděli, co mě čeká a bohužel nemine. Místo cesty domů jsem z nemocnice putovala do psychiatrické léčebny. Souhlasila jsem s tím, protože mi bylo jasné, že tento krok musím ve vlastním zájmu podstoupit. Čas se tam sice vlekl, ale bavily mě skupinové terapie a práce na zahradě. Naši mě navštěvovali a později mi byly povoleny vycházky uvnitř areálu. Jezdila za mnou i Dana a já ji poprosila, ať mi zjistí, kdo je ten hasič, který vylezl do okna.

„Tak co, vážně ho chceš vidět?“ zeptala se už po týdnu a já z jejích rozzářených očí pochopila, že má pro mě dobrou zprávu.

„Dano, já nevím, asi jo, ale bojím se toho. Určitě se před ním budu strašně stydět,“ malinko jsem váhala.

„Jmenuje se Vilda a dal mi pro tebe kontakt. Tak až se na to budeš cítit…,“ vtiskla mi do ruky papírek s telefonním číslem.

Po návratu z léčebny jsem chvíli bydlela u našich a máma o mě pečovala jako o malé dítě. Když jsem se pak konečně odhodlala vrátit do svého bytu, oživilo to ve mně myšlenku poznat onoho hasiče a osobně mu poděkovat. Nenašla jsem odvahu rovnou mu zavolat, takže jsem nejdřív napsala esemesku. Obratem mi odpověděl, že se moc rád se mnou uvidí, a navrhl mi termín. Byla ve mně malá dušička a klepala jsem se trémou, když jsem šla na domluvené setkání.

Bojové umění, ztracené obavy a nový začátek

Sešli jsme se v kavárně a dlouho si povídali. O mých problémech, o jeho práci a zálibách. Zjistila jsem, že o tři roky starší Vilda je doslova mým pravým opakem. Optimista, který si s ničím neláme hlavu a jenom tak něco ho nevykolejí. „Nic si z toho nedělej a hoď to za hlavu. Každý člověk minimálně jednou za život psychicky selže,“ konejšil mě, když mě doprovázel domů.

„Pokusím se. Tak třeba se ještě někdy potkáme,“ rozloučila jsem se s ním. Nebylo to ode mě zrovna moc upřímné, protože jsem ve skrytu duše toužila vidět ho třeba hned druhý den. Ale vzhledem ke svému nízkému sebevědomí jsem prostě nevěřila tomu, že bych ho mohla něčím okouzlit a zaujmout.

Sama bych se bála jeho číslo vytočit, jenže on to vzal do svých rukou, zavolal a pozval mě na přehlídku asijských bojových umění, o které už předtím mluvil. Myslela jsem si, že mě to vůbec nebude zajímat, a šla jsem tam jenom kvůli němu. Ale kupodivu mě to zaujalo. Nadšeně mě s tím seznamoval a z tribuny vysvětloval, k čemu je co dobré a užitečné.

„Je to o meditaci, člověk u toho zrelaxuje a přijde na jiné myšlenky. A taky se mu otevřou nové obzory,“ říkal mi třeba o čínském wu-šu, cvičení, které se skládá z pomalých pohybů a náznaků.

„To je fajn, třeba bych to mohla někdy sama zkusit,“ přislíbila jsem mu a pomyslela i na to, že bychom se pod touto záminkou spolu mohli vídat častěji. A stalo se. Nejdřív jsme se přátelili a až po nějaké době vzájemného oťukávání, kdy jsem k Vildovi získala plnou důvěru a on zase pochopil, že jsem z nejhoršího venku, se z toho vyklubalo silné citové pouto, kterému se říká láska.

Už jsem tomu ani nevěřila, nedoufala jsem, že by mě v životě něco takového ještě mohlo potkat. Dnes jsme spolu dva roky, jsem v pátém měsíci těhotenství a cítím se být nejšťastnější ženou na světě. Přitom ještě před pár lety jsem byla úplně na dně.

Pavla, 26 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »