Když jsem byla malá, naši mě po škole poslali ven a vrátila jsem se až večer. Nikdo neřešil rozvojové aktivity, emoční inteligenci a ani to, kolik času trávím před obrazovkou. Dětství mělo svoje problémy, ale bylo v něčem jednodušší. Navíc mám pocit, že jednodušší bylo i samotné rodičovství.
Co když problém není jen v dětech?
Nedávno jsem četla zprávu o duševním zdraví českých dětí a přiznám se, že mě znepokojila. Data Národního ústavu duševního zdraví upozornila na vysoký výskyt úzkostných a depresivních příznaků mezi dospívajícími. Přestože se později vedla debata o tom, jak výsledky správně interpretovat, jedno je jisté. Psychická pohoda dětí se stává tématem, které dnes řeší rodiče, školy i odborníci.
V souvislosti s těmito čísly se v posledních dnech objevují také názory odborníků, že rodiče jsou přetížení a rodiny se dostávají pod stále větší tlak. A právě u toho jsem se zastavila.
Protože jsem mámou patnáctiletého syna a čtyřleté dcery, rozhodně nemám pocit, že by dnešní rodiče své děti milovali méně než generace před nimi. Spíš si myslím, že se od nás čeká stále víc.
Děti mají potíže, ale rodiče také
Když se podívám kolem sebe, vidím rodiče, kteří se snaží až na hranici svých možností. Snaží se být trpěliví, respektující, důslední, informovaní a svým dětem stále nablízku. Zároveň chodí do práce, splácejí hypotéky, řeší školu, školku, kroužky, doktory, nákupy a běžný provoz domácnosti.
Někdy mě napadá, že jsme se jako společnost dostali do bodu, kdy musí být rodič téměř dokonalý. Má umět mluvit o emocích, nastavovat zdravé hranice, podporovat sebevědomí dítěte, hlídat technologie, vařit zdravě, trávit dostatek času venku a ještě se u toho všeho usmívat. Jenže člověk není stroj, to víme všichni. A otázka je, kde končí ta únosná míra?
Právě to ostatně zaznívalo i od odborníků na nedávném kulatém stole ve Sněmovně. Nemluvili jen o dětech, ale také o rodičích. O stresu, vyčerpání, nedostatku času a o tom, že mnozí dospělí jedou dlouhodobě na doraz. A upřímně? To mi připadá mnohem bližší realitě než jednoduché tvrzení, že rodiče selhávají.
Doma neznamená být stále k dispozici
Já sama pracuji z domova. Na první pohled to zní jako ideální řešení, které mi mnoho rodičů závidí. Ale má to i svá proti. Moje čtyřletá dcera vidí hlavně to, že jsem doma. Nevidí pracovní hovory ani články, které musím dopsat. Vidí mámu, která sedí o pár metrů vedle u počítače.
Kolikrát za mnou přijde s knížkou, chce si hrát nebo mi ukázat obrázek, který právě nakreslila. A já jí říkám, že ještě pět minut. Pak dalších deset. A někdy si uvědomím, že půlhodina utekla, ani nevím jak. V takových chvílích si připadám, jako bych byla napůl v práci a napůl doma. A vlastně nikde úplně.
Syn je už větší. Letos končí devátou třídu a spoustu věcí chápe. Jenže i on občas potřebuje mluvit. A většinou si nevybere chvíli, kdy mám volno a klid. Přijde přesně ve chvíli, kdy něco dokončuji nebo na něco spěchám. A já už několikrát zjistila, že když ten okamžik propásnu, druhá šance nemusí přijít. Večer pak zavřu notebook a místo odpočinku začíná další směna. Večeře, koupání, úklid, domácnost, chystání věcí na další den.
Někdy si lehnu do postele a říkám si, že jsem byla celý den v pohybu. Jenže zároveň mám pocit, že jsem si s dětmi vlastně pořádně ani nepopovídala.
Možná nejsme horší rodiče
Když se bavím s ostatními rodiči, slyším často podobné věci. Že jsou unavení, nestíhají a mají pocit, že by svým dětem chtěli dát víc času. Nedávno jsem si chtěla domluvit odpoledne s kamarádkou a dětmi na hřišti. Nakonec jsme několik minut porovnávaly kalendáře a zjistily, že najít společný termín je skoro stejně složité jako domluvit pracovní schůzku. A když už jsme ho našly, jedna z dcer onemocněla.
Přesně tak dnes podle mě vypadá život mnoha rodin. Nechci zlehčovat psychické potíže dětí. Když čtu o úzkostech, depresích a dalších problémech, které mezi mladými přibývají, považuji to za vážné téma. Nejsem si ale jistá, jestli je správné hledat hlavní příčinu právě v rodičích.
Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím rodiče, kteří ráno spěchají do práce, odpoledne vozí děti na kroužky, večer řeší domácnost a mezi tím vším se snaží najít čas na obyčejné povídání, společnou večeři nebo pohádku před spaním. Vidím mámy, které po večerech dohánějí práci, protože přes den byly s nemocným dítětem. Vidím tatínky, kteří jedou z kanceláře rovnou na trénink nebo třídní schůzku. A vidím rodiny, které se snaží skloubit všechno, co dnešní život přináší.
Vidíte to stejně, nebo máte pocit, že rodič musí zvládat vše?
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
