Dotaz z diskuse: Naše dítě má 1,5 roku a má silné podezření na PAS. Diagnózu ještě nemáme, ale jsem o ní skoro přesvědčena. O co mi ale jde, je, že jsem úplně propadla skoro sebepoškozujícím myšlenkám. Ležím v posteli a nechci vstávat, týdny chodím v pyžamu, zřídka chodím ven. Dříve jsem se denně malovala, cvičila, teď když umyju obličej mýdlem, tak jsem ráda. S miminkem už nic nedělám, stejně mi všechno přijde marné. Manžel se z toho taky složil a začal brát antidepresiva, to bych radši taky, ale nemůžu kvůli kojení. Máte to taky a je to konec světa, nebo jsou i jiné příběhy?
Názor odborníka: Mgr. Eliška Antošová
Já bych začala skoro od konce. Antidepresiva při kojení brát jdou, ale je potřeba to konzultovat s psychiatrem. Protože tohle je téma víc než na praktického lékaře, který může předepisovat nějaké druhy antidepresiv, tak tady bych to řešila spíš s psychiatrem, které léky jsou bezpečné.
Ano, já bych tady viděla hodně známek, které mohou vést k podezření, že jde o depresivní poruchu. Myslím si, že v takovém případě by bylo dobré zvážit návštěvu psychiatra a ten posoudí, jestli je to stav vhodný k AD a nebála bych se toho. Protože je těžký se odrazit ode dna v takový chvíli a ty AD velmi pomáhají a potom se dají řešit další věci, jak se srovnat s tou situací, která se stala. Já si myslím, že je to velmi častý, že se rodiče nějakým způsobem složí, propadnou marnosti, že to nemá cenu, že by bylo lepší nebýt, a sebeobviňování, že já za to můžu a čím se to stalo, proč se to stalo nám, to se muselo stát z nějakého důvodu, co jsem blbě pila, jedla, dělala, všechno. To je docela běžná fáze. Těžká fáze a čas pomůže, ale chce to ještě trochu víc než ten čas, než si to člověk srovná a ty AD, pokud to trvá, a tady slyším, několik týdnů, je to natolik dlouhá doba, že by bylo vhodný toho psychiatra navštívit. A není to žádná ostuda, většina pečujících v nějaké životní fázi bere AD, je to naprosto běžný.
Když byste takhle se ženou, která se s tím faktem teprve sžívá. A ona se ptá, je to konec světa, nebo jsou i jiné příběhy?
Samozřejmě, jsou i jiné příběhy. Na internetu jich je spousty. Proto mám ráda sociální sítě, sdílení… Ano, my jsme si tím taky prošli, teďka je to v pořádku. Je to jeden z důvodů, proč jsem napsala knížku, kde prožíváme přesně to samý, kdy já jsem se z toho střídavě pořád hroutila a vstávala, hroutila a vstávala, vždycky takový dynamický. A snažila jsem se ji napsat podpůrně, takový pohlazení po duši rodičů malých autistů. Je to příběh náš, opravdu od první chvíle, kdy jsme zjistili, že je něco jinak, až po školu. Takže pokud chcete, můžete si jí přečíst, je to kniha Na autismus jedině antibiotika. A zrovna dopisuji druhý díl, takže příští rok bude pokračování, který zahrnuje druhých sedm let života. A je to knížka, která by skutečně měla povzbudit, není to žádný čtení, po kterém se budete cítit ještě hůř než předtím. Je to tak, že ta péče má své vrcholy a své pády. Není to nikdy úplně snadný, ale myslím si, že i na takovém životě je spousta zajímavých, veselých, cynických, posilujících a krásných momentů, že není potřeba propadat úplné beznaději.
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
