„Jedna výchovná ještě nikomu neublížila.“ Jako máma už si tím nejsem tak jistá

Jenže pak má člověk vlastní děti a najednou stojí na druhé straně. A zjistí, že některé věci, které mu v dětství připadaly úplně normální, už sám dělat nechce.

V poslední době mě zaujalo, jak moc se o tělesných trestech mezi rodiči pořád diskutuje. V našem průzkumu na eMiminu 15 procent mladých rodičů uvedlo, že fyzické tresty považují za nutnou součást výchovy. Není to většina, ale rozhodně to není číslo, nad kterým bychom mohli jen tak mávnout rukou.

Většina rodičů děti bít nechce

Zároveň je zajímavé podívat se na širší čísla. Z průzkumu mezi 1020 rodiči, který loni představili odborníci z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN, vyplynulo, že 41 procent rodičů fyzické tresty vůbec nepoužívá. Dalších 25,7 procenta je sice v minulosti použilo, ale doprovázel je pocit viny, omluva nebo vnitřní nesouhlas. Fyzické tresty tak v současnosti používá 22,4 procenta rodičů.

Více než 84 procent rodičů zároveň říká, že fyzické tresty používat nechce. Jenže nechtít dítě uhodit a skutečně ho nikdy neuhodit jsou dvě rozdílné věci.

Z těch, kteří fyzický trest použili, jich 41,3 procenta situaci označilo za bezvýchodnou a 19,5 procenta za emoční zkrat. Jen 6,7 procenta rodičů ho označilo za účinnou výchovnou metodu.

A právě to mi přijde zajímavé. Rodič, který dítě uhodí, nemusí být člověk, který si myslí, že je to skvělý výchovný nástroj. Někdy může být hlavně zoufalý, naštvaný a úplně bezradný. Sama moc dobře znám, jak těžké je někdy udržet se, když vás dítě vytočí doslova do vrtule. Moje téměř pětiletá dcera je na to doslova expert.

Pro rodiče není snadné se vždy udržet. Zdroj: Canva

Dítě udělá něco podesáté a rodiči dojde trpělivost

Myslím, že nejsem sama, komu se někdy stane, že řekne dceři, aby udělala úplně běžnou věc, kterou děláme každý den. Jenže ona se zrovna zasekne a odmítá. Čas tlačí, já pospíchám do práce, musím ji odvést do školky a ona pořád nic. Řeknu to podruhé, potřetí, popáté a někdy už mám pocit, že ve mně doslova vře krev.

V takové chvíli samozřejmě vím, co bych měla udělat. V klidu vysvětlit, proč je potřeba se obléct, obout nebo vyrazit. Nastavit hranici, dát dítěti prostor, nabídnout mu volbu. Jenže mezi tím, co člověk ví, že funguje, a tím, co dokáže udělat ve chvíli, kdy už opravdu spěchá a dochází mu trpělivost, může být pořádný rozdíl.

A právě proto mě 15 procent z našeho průzkumu, podle kterých mladí rodiče považují fyzické tresty za nutnou součást výchovy, nepřekvapilo tolik, jak jsem si myslela.

Jak zvládnout rodičovství bez násilí? Pomoci mohou i odborníci. Zdroj: Canva

„Mě taky bili a nic mi není“

Tahle věta se v debatách o tělesných trestech objevuje pořád. A vlastně jí rozumím. Mě rodiče také někdy uhodili. Nevzpomínám si na to jako na nějaké velké životní trauma. Nechodím po světě s pocitem, že mě každé plácnutí v dětství poznamenalo. A kdybych měla říct, že právě kvůli tomu mám dnes nějaký zásadní problém, nebyla by to pravda.

Jenže z toho přece automaticky nevyplývá, že je dobrý nápad dělat to samé svým dětem. Dnes už také víme mnohem víc o tom, co fyzické tresty mohou znamenat pro dítě. Odborníci v uvedeném průzkumu upozorňovali například na souvislost s problémy v oblasti důvěry, sebedůvěry, úzkostnými či depresivními stavy a agresivním chováním.

Centrum LOCIKA zase upozorňuje, že samotné plácnutí dítě nenaučí, jak se má příště zachovat. Podle jeho odborníků může tělesný trest spíše posilovat strach a dítěti ukazovat, že když jsme dost rozzlobení, můžeme problém řešit silou.

A právě proto mi dává smysl, že se dnes čím dál víc mluví nejen o tom, že tělesné tresty nejsou dobrá cesta, ale také o tom, co mají rodiče dělat místo nich. Centrum LOCIKA letos nabízí rodičům program zaměřený na výchovu s hranicemi a bez tělesných trestů a spustilo také sérii krátkých videí s konkrétními situacemi, kdy dítě odmítá spolupracovat, vzteká se nebo překračuje domluvené hranice.

Protože přesně tohle podle mě rodiče potřebují. Ne další přednášku o tom, co všechno dělají špatně, ale něco, čeho se mohou chytit ve chvíli, kdy stojí před vzteklým dítětem a sami už mají nervy na pochodu.

Mě rodiče taky občas dali na zadek a vyrostla jsem. Jenže dnes mám vlastní děti a sama už to jako součást výchovy nechci. Někdy ale pořád tápu, co udělat místo toho.