Empatie. Umíte se vcítit do druhých?

Určitě se vám to už stalo. Jedete nacpanou tramvají, ověšená věcmi, s kočárkem, v němž se vaše ratolest hlasitě dožaduje svačiny. Nevíte, jestli máte omdlít vysílením, nebo se hystericky rozkřičet. Z představy, že musíte někoho požádat o pomoc s kočárkem, je vám ještě více nevolno. A lidé se raději dívají na druhou stranu, v horším případě se tváří mírně znechuceně.

Empatie. Umíte se vcítit do druhých? empatie.jpg

Najednou zachytíte něčí pohled. Jakási postarší, vcelku fádní dáma k vám vysílá pohled plný porozumění a decentní uklidňující úsměv. Cítíte, že pod silou jejího pohledu vás zlost i vysílení opouští. Posíláte jej dál, do kočárku na hladové miminko. Funguje to. Takovou sílu má obyčejný pohled?

Chodím ve tvých botách

Samotný pohled ne, ale empatie, z níž vychází. Chceme-li být empatičtí, musíme na chvíli opustit sami sebe, své emoce, myšlenky, postoje a veškeré své úsilí zaměřit k poznání, jak bychom se asi my cítili v kůži druhého člověka. Pokusit se myslet jako on a cítit to, co on. Chodit v jeho mokasínech a pocítit kamínky pod jeho nohama. Čím lépe se to podaří, tím účinnější podporu můžeme druhému poskytnout. A tím větší radost máme i z jeho radosti.

Čím bližší je nám člověk, do kterého se vciťujeme a čím lépe ho známe, tím snazší je i vcítění. Nejlépe funguje mezi jednovaječnými dvojčaty nebo mezi matkou a malým kojencem. Usnadňuje ho i stejný prožitek. Nejlepší podporou vážně nemocného člověka bývá člověk, který si vážnou nemocí také prošel.

Sbližuje i obyčejná lidská zkušenost s bolestí. Ale netýká se to jen bolesti. Většina lidí přehodnotí svůj náhled na ostatní, zažije-li to, co oni. Mnoho mladých lidí ohrnuje nos nad vzdorujícími nebo plačícími dětmi na veřejnosti, dokud se sami neocitnou v roli jejich rodičů. Tyto zkušenosti jsou nepřenosné.

Není to soucit

Empatie není soucit. Vidíme-li člověka, který ztratil peněženku s výplatou, může nám ho být líto, ale tím to končí. Chceme-li být empatičtí, nespokojíme se pouze s politováním. Pozorujeme, jak se chová, a snažíme se vyvodit, jak se asi cítí. Je nešťastný, protože za tuto výplatu plánoval nakoupit vánoční dárky? Je naštvaný a cítí se neschopně a hloupě? Možná dostane doma co proto. Nebo je zoufalý, protože ta výplata zajišťuje obživu jeho rodině a nebudou „mít na chleba“? Škála pocitů, které člověk v každé situaci může zažívat, je velmi široká a pouze snahou o pochopení můžeme dojít k empatii. Opravdové vcítění je aktivní a vědomý proces.

Schopnost vcítění je důležitou složkou sociální inteligence. Její základ je vrozený a jsou i lidé, kteří empatie nejsou schopni. Naopak jsou i tací, kteří se nemusejí vůbec nic učit, mají dáno od přírody. Většina z nás však nepatří ani do jedné této skupiny. Určité předpoklady pro vcítění máme, ale jen cvik nám umožní je rozvinout. Vyplatí se to. S empatickým člověkem je každému dobře. Včetně jeho nejbližších. Řešíte-li konflikty empaticky, minimalizujete riziko neúspěchu, postupně i konflikty samotné.

Temná stránka empatie

Dlužno říci, že empatie má i své stinné stránky. Vcítění se do jiných lidí a hluboké prožívání jejich emocí vyčerpává. Výsledkem příliš časté citové angažovanosti a velkého zájmu o jiné lidi mohou být deprese, i tzv. syndrom vyhoření, jímž jsou ohroženi především pracovníci pomáhajících profesí. Je proto důležité najít tu hranici, kde se pomáhání ostatním stává sebedestrukcí. Příliš mnoho empatie nám může ublížit. A stejně jako všechny naše schopnosti, i empatie může být využívána i zneužívána.

Na empatii stojí v naší společnosti mnoho. Je na ní založen svět obchodu, reklamy a služeb. Čím lépe odhadne obchodník potřeby nebo tužby zákazníka, tím více prodá. Čím lépe tvůrci reklam odhadnou city a rozpoložení společnosti, tím lépe na ně mohou zahrát a tím úspěšnější jejich reklama je. Zkrátka, vcítění je úžasná schopnost, která může být použita jak ku prospěchu druhých, tak k prospěchu vlastnímu. Dokonce i na úkor ostatních. I manipulaci nebo citovému vydírání, má-li být úspěšné, musí předcházet vcítění se do druhého člověka. Nejvíce nám ublíží ten, kdo najde naši slabinu. I k tomu je potřeba empatie.

Velmi inspirativním, ale i deprimujícím čtením jsou v tomto ohledu vzpomínky lidí, kteří byli zas minulého režimu vyslýcháni a nuceni ke spolupráci s STB. Vcítění se do oběti nabízelo mnohem rafinovanější a účinnější přesvědčovací prostředky než fyzická bolest.

Bez empatie není láska

Kde je láska, přichází i vcítění. Zamilovaný člověk je schopen strávit hodiny přemýšlením, čím by druhého potěšil. Novopečená maminka pozoruje miminko a přemítá o jeho momentálních potřebách. Při náznaku nelibosti uvažuje, co mu asi chybí. Bez schopnosti empatie bychom nedokázali vychovávat své potomky. Přinejmenším ne v plnohodnotné lidi. Nedokázali bychom uspokojovat jejich potřeby, poskytovat jim podporu, a neubránili bychom je před nebezpečím. Maminka rok a půl starého caparta musí být nesmírně předvídavá a empatická, aby dokázala včas zabránit sebedestrukci, o kterou se potomek neustále pokouší.

Na empatii je založen „západní“ způsob výchovy. Na rozdíl od řešení sporů s dětmi z pozice autority se rodič do dítěte pokouší vcítit. Tak má šanci hrozící nebo už rozjetý konflikt odvést na jinou, bezpečnější kolej. Začíná to většinou podobně. Dítě něco moc chce: dívat se na televizi, nejít spát, zůstat na hřišti nebo koupit nejnovější mobil. Jakmile se rodič nechá vtáhnout do hry a začne protiargumentovat, roztočí se kolo hádky. Jedním z řešení je zamezit konfliktu autoritativně. Ale odpověď „Uděláš to, protože jsem to řekl,“ nepatří k moderním výchovným strategiím. Jak na to empaticky?

Nenechejte se vmanipulovat k přesvědčování a neopakujte dítěti stokrát opakované argumenty, proč je potřeba něco udělat (nebo naopak nedělat). Vyvoláte tím jen protiargumenty ze strany dítěte. Místo toho reagujte na to druhé, co vám dítě sděluje – své pocity. Pro ty můžete vyjádřit pochopení, aniž byste museli měnit svůj postoj. Projevíteli empatii a dáte najevo, že dítě chápete a nasloucháte mu, přestože se s ním postoprvé nebudete dohadovat, kdy se chodí spát, bude se cítit lépe, i když nebude po jeho.

Výchova ke vcítění se

Ať už vychováváme autoritativně, nebo naopak dítěti dopřáváme co nejvíce volnosti, ani jedno jej empatii nenaučí. Nejlepší je v tomto směru osobní příklad. Projevujeme-li se sami empaticky, k němu i ostatním členům rodiny, je velká šance, že se to přirozeně naučí i dítě, které naše vzorce chování přejímá.

Měli bychom jej podpořit, aby si uvědomovalo své pocity, nepotlačovalo je, ale zároveň je dokázalo korigovat. Toho dosáhneme právě tím, že vyjadřujeme pochopení pro to, jak se cítí, jsme ochotni si s ním o tom povídat, třebaže naše stanovisko nezměníme. Už odmala bychom také měli dávat dítěti nahlédnout do svých pocitů. Jistě znáte ty přehnaně obětavé maminky, které bez ohledu na vše ostatní do úmoru poletují okolo dětí, aniž by před někým (natož před dítětem) připustily, že jsou unavené, nebo je něco trápí.

Tato cesta sebeobětování není ideální. Již v útlém věku dítě může zjišťovat, že i maminka je jen člověk, který má své pocity, že ani ona nemusí být vždy dobře naložená a potřebuje si odpočinout. Záleží pouze na vhodném dávkování a podání.

Už starší batolata a mladší předškoláci se touží zavděčit a potěšit své blízké. Začínají zjišťovat, že mamince asi neudělá takovou radost, když se s ní rozdělí o žvýkačku, ale je víc nadšená, když si uklidí hračky. Zde začíná výchova k empatii. Motivovat děti k tomu, aby se zamyslely nad tím, co ten druhý zrovna potřebuje, nebo ho nejvíc potěší. Nepromarněte tohle krásné snaživé období svých dětí a dejte jim základ, ze kterého mohou těžit po celý život.

Přečtěte si také

Váš příspěvek

Odesílám...