Když si Eva Adamczyková jela pro svou historicky třetí olympijskou medaili, měla jsem slzy v očích. Vrátit se po zlomenině obou kotníků, rok po porodu a stát znovu na stupních vítězů – to je prostě sakra obdivuhodné. A přesto mi každá zmínka o supermámě připomíná, že to není jen o talentu nebo vůli. Ale hodně také sportovnímu systému navzdory. Ten totiž s mateřstvím vůbec nepočítá.
Aby Eva Adamczyková vůbec mohla na Olympijských hrách v Cortině d'Ampezzo startovat, muselo se nejprve tvrdě vyjednávat o možnosti placeného hlídání. Péče o roční dítě původně nebyla uznatelným nákladem ze státních dotací. Šéf ČOV Jiří Kejval popsal, že dokonce od úředníků zazněla ironická poznámka, jestli by si sportovkyně nepřála rovnou i kuchařku. Nakonec se řešení našlo, ale jen proto, že šlo o Evu. Kolik jiných sportovkyň-matek takovou zeď neprorazilo?
V Paříži 2024 poprvé vzniklo zázemí pro olympioniky s malými dětmi – klidové prostory, místnosti pro kojení a přebalování, možnost trávit se svými dětmi část dne. O dva roky později na zimních hrách bohužel rodinné zóny opět chybí a pokud chtějí sportovkyně bydlet společně se svými dětmi, musely si zaplatit drahý hotel mimo vesnici.
Virální video, kde rychlobruslařka Francesca Lollobrigida drží v náručí svého dvouletého syna po závodě na 3000 metrů, je stejně jako fotky dalších medailistek s dětmi sice dojemné, jenže za tím vším je dokonalá logistika, hromada peněz a podporující rodina, která všechno drží pohromadě. Ostatně jako u všech matek, bez ohledu na profesi…
V USA musely samy sportovkyně založit iniciativy, jako například For All Mothers+, aby vůbec otevřely téma mateřské penalizace ve sportu. Upozorňují na ztráty smluv, stipendií a obživy během těhotenství i po porodu. A nabízejí také granty, které pomáhají sportovkyním se zaplacením cest dětem, jejich hlídáním a ubytováním na sportovních akcí. Je skvělé, že tyto iniciativy existují. A zároveň děsivé, že jsou vůbec v 21. století nutné.
U nás v Česku sice máme lepší sociální systém podpory v mateřství, než je tomu ve Spojených státech, ale případ Evy Adamczykové ukazuje, že ani tady není rozhodně vše domyšleno. Sportovkyně musí vyjednávat, obhajovat se, vysvětlovat. Sport za mě v tomto případě funguje jako zvětšovací sklo. Ukazuje nám přesně to, co platí i jinde, že je historicky maskulinně normovaný, postavený na nepřerušované kariéře, očekávání kontinuální dostupnosti a výkonu. Těhotenství a mateřství do něj prostě nezapadají a sportovkyně tak musejí překonávat strukturované překážky.
A právě proto příběhy Evy Adamczykové a dalších olympioniček nasvětlují širší problém. Matkám, které se nechtějí vzdát mateřství ani úspěšné kariéry, systém neustále hází klacky pod nohy. Ano, obdivuji je. Ale nechci tleskat tomu, že to zvládly navzdory němu. Přála bych si, aby jednou nebylo potřeba mluvit o „supermatkách“, jen o sportovkyních a jejich úspěších.
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
