Mám, nebo nemám rozmazlené dítě? Odmlouvá, ničí každou volnou chvíli, přesto si myslím, že jde jen o období

Vychovala jsem si malou princeznu

Není to s ní tak hrozné pořád. Není hrozná pro všechny. Ve škole je podle učitelů hodná, spolupracující, bezproblémová. Na kroužcích ji chválí. Závodně se věnuje tanci a ani trenéři ji nevnímají jako zlobivé rozmazlené dítě. Skoro tak přemýšlím, jestli nemluví o jiném dítěti než o tom mém.

Moje dítě dokáže úplně zdevastovat i sebelepší chvilku se mnou. Nejsem příliš benevolentní máma, kdo mě zná, ví, že jsem vlastně docela přísná, na sebe i na ostatní. Pravidla jsem nastavila jasně a myslím, že je moje dcera moc dobře chápe. Povinnosti má úměrně svému věku. Přesto mám někdy pocit, že jsem si vychovala malou princeznu, která velmi dobře ví, jak se hovoří se služebníky, lokaji a snad i otroky.

Moje dcera se narodila předčasně. A podle toho se vše zařídilo. Zdroj: Archiv Neobed

Má těžký start vliv na přístup k výchově?

Někdy se sama sebe ptám, jestli nemají na styl výchovy vliv už i příchody našich dětí na svět. Moje dcera se narodila předčasně a s jejím příchodem přišel hlavně strach o její život, který se mi zaryl hluboko pod kůži. Až tak, že jsem s ní zacházela jako v rukavičkách. Možná je ten nehezký příchod na svět prapříčinou všech ústupků, které při výchově dělám, či nedůslednosti a tak trochu i toho rozmazlování. Škoda, že nikdy nezjistím, jaká bych byla matka bez toho strachu na začátku a jaká by ona byla dcera.

To není omluva. Ale je to kontext.

Dneska si čím dál víc uvědomuju, že rozmazlenost dítěte často nevzniká z nedostatku pravidel. Vzniká z jemných každodenních posunů. Z únavy. Z toho, že někdy ustoupíte, protože na boj prostě nemáte kapacitu. Z toho, že dítě je pro vás vším, a ono to velmi rychle vycítí.

Děti jsou v tomhle neuvěřitelně přesné radary

Zároveň ale vidím i druhou stranu. To, že je venku vnímaná jako hodné dítě, není selhání. Naopak. Znamená to, že se umí regulovat, fungovat v kolektivu, držet hranice tam, kde jsou jasně nastavené. Paradoxně to často znamená, že doma si dovolí víc právě proto, že se cítí bezpečně. A tak já trpím s neposlušným dítětem, zatímco ostatní mi říkají: “Ona? Ta přece nikdy nezlobí…!”

Najít hranice je ve výchově dětí to nejtěžší. Zdroj: Canva

A to je ta část, která se matkám poslouchá nejhůř

Protože bezpečí někdy vypadá jako vzdor. Jako odsekávání. Jako testování, kam až může zajít. Neznamená to, že je to příjemné. Jen to dává trochu jiný rámec.

Kdybych si měla zpětně říct, jak dítě nerozmazlit, nebyl by to seznam zákazů. Spíš pár věcí, které si dnes hlídám mnohem víc než dřív:

• Neustupovat z únavy automaticky. Někdy je lepší krátký konflikt než dlouhodobě posunuté hranice.
• Oddělovat lásku od služeb. Dítě nepotřebuje, abych všechno zařídila. Potřebuje vědět, že ho mám ráda, i když něco musí samo.
• Nebát se být nepopulární. Rodič není animátor volného času.
• Všímat si, kdy už jedu ze strachu, ne z rozumu. Ten starý poporodní otisk ve mně pořád někde je.

A taky si připomínám ještě jednu věc: deset let je pořád věk, kdy se hodně věcí teprve tvaruje.

Možná mám jen dceru, která ví, že u mámy může být úplně sama sebou. Zdroj: Canva

Možná nemám doma spratka…

Možná mám jen chytrou holku, která velmi dobře ví, že u mámy může být úplně sama sebou, i v těch méně líbivých verzích.

A mým úkolem teď není si to vyčítat.
Ale nastavit věci tak, aby z princezny vyrostl člověk, se kterým bude jednou dobře nejen světu… ale i mně doma u kuchyňského stolu.

PS: Když čtu ty rady výše, říkám si: Až se příště, v příštím životě, stanu znovu matkou, vezmu si je k srdci.

Porodila jsem kilové miminko, vzpomíná naše redaktorka Petra na nejtěžší chvíle svého života »