Lenka Šimůnková: Když bolest zůstává bez ozvěny. Jak žít dál po ztrátě dítěte?

Bolest, která není vidět

Lenka Šimůnková opakovaně říkala, že smrt její dcery pro ni znamenala konec života. Přesto s bolestí bojovala a hledala odpovědi, apelovala na odpovědné, neústupně kritizovala policejní postup i chyby, které mohly tragédii předejít. Její hlas zněl veřejným prostorem dlouho poté, co utichly první projevy soustrasti.

„Moje dítě šlo před Vánocemi jenom do školy a už se z ní nevrátilo,“ popisovala své pocity Šimůnková loni v prosinci v rozhovoru pro Novinky. Bylo to přesně rok od tragédie na filozofické fakultě. „Pro mě skončil svět. Moje Eliška byla moje všechno, celý vesmír, měla jsem jenom ji a žila jen pro ni. Takže můj život skončil, protože skončil život mojí dcery,“ prozradila tehdy redakci.

Nyní zůstalo ticho. A s ním i palčivá otázka: co se děje v duši rodiče, který ztratí dítě tak brutálním způsobem? Jak se dá vůbec žít dál? A co může okolí, společnost nebo odborníci udělat, aby bolest nezůstala úplně bez ozvěny?

Co se děje v duši rodiče, který ztratí dítě tak brutálním způsobem? Jak se dá vůbec žít dál? Zdroj: PETR TOPIČ / MFDNES + LN / Profimedia

Co prožívají rodiče po smrti dítěte

Psycholožka Lenka Pelechová v následujícím rozhovoru nastiňuje, co se odehrává v lidské psychice po ztrátě dítěte, proč truchlení není lineární proces a jakou roli hraje podpora – i ta, která přichází pozdě. Mluví o tom, proč ticho bolí, proč se blízcí stávají neviditelnými a co dělat, když slova nestačí.

Když přijde o život dítě, je to pro rodiče bezesporu jedna z nejtěžších ztrát, jaké si vůbec lze představit. Co se děje v lidské psychice v takové situaci? Jak se vůbec dá žít dál po něčem takovém?

Ztráta dítěte zasahuje do nejzákladnějších vrstev lidské existence. Pro rodiče znamená nejen nenahraditelnou osobní ztrátu, ale také otřes celé životní struktury – ve smyslu identity, budoucnosti, vztahů i samotného smyslu života.

V akutní fázi dochází často k šokové reakci, která může být doprovázena disociací, somatizací, dezorientací, neschopností spánku, příjmu potravy nebo vůbec vnímání reality. Mozek se snaží chránit před přetížením a dochází k dočasnému „odpojení“ emocí nebo k jejich přítomnosti ve vlnách.

Objevuje se hluboký smutek, hněv, vina, bezmoc až existenciální prázdnota. Jedná se o tzv. truchlení po traumatické ztrátě. Je to specifický typ zármutku, u kterého bývá přirozený průběh zpracování narušen náhlostí, násilností nebo jinými tragickými okolnostmi smrti. Rodič může ztratit nejen dítě, ale i část vlastní identity, cítit se izolovaný, nepochopený. Také může vnímat další existenci jako nesmyslnou.

Jak vypadá truchlení po takové ztrátě a co všechno může člověk prožívat?

Truchlení není lineární proces. U rodičů bývá často doprovázeno ztrátou smyslu, těžkou formou osamění, někdy až tělesným kolapsem. V některých případech dochází k tzv. komplikovanému truchlení, bolest neustupuje, ale naopak se prohlubuje. Bez cílené a dostupné podpory pak může dojít k vážnému ohrožení duševního zdraví. Tato zkušenost může být natolik intenzivní, že truchlící rodič dočasně, nebo i trvale, ztratí schopnost vnímat jakoukoli budoucnost.

V případech náhlých a násilných ztrát bývá truchlení těžší, protože je spojeno se šokem. Zdroj: PETR TOPIČ / MFDNES + LN / Profimedia

Co pomáhá lidem, kteří procházejí takto hlubokým zármutkem?

Žít dál po takové ztrátě neznamená „vrátit se do života“, ale spíše začít velmi pomalu hledat nový způsob bytí, často s pomocí odborné podpory. Je to dlouhodobý a individuální proces, který nemá jasnou časovou osu a ve kterém hraje klíčovou roli bezpečný prostor pro vyjádření emocí a podpora okolí. V některých případech i zapojení do aktivit, které pomáhají přetvořit bolest v nějaký nový, smysluplný rámec (např. vzpomínkové rituály, práce na odkazech dítěte apod.).

V případech náhlých a násilných ztrát bývá truchlení o to těžší, protože je spojeno se šokem, bezmocí, často i veřejnou pozorností a mlčením. Člověk, který truchlí, často mlčí právě proto, že necítí bezpečí. Má pocit, že mu nikdo nerozumí, protože nemá komu, kde a jak svou bolest svěřit. A tak si ji v tichosti nese sám.

V příbězích podobných této tragédii se často mluví o přímých obětech, ale už méně o těch, kteří zůstali. Rodiče, sourozenci, partneři. Jak se může v takových případech projevit trauma u těch, kdo nebyli fyzicky přítomni, ale psychicky nesou tíhu ztráty celý život?

Sourozenci, partneři, rodiče či přátelé mnohdy zůstávají neviditelní. Od okolí se může očekávat, že budou silní, že zaujmou roli opory, nebo že se „rychle vzchopí“. Ve skutečnosti však mnohdy potřebují stejně intenzivní podporu jako ti, kteří byli události fyzicky přítomni. I jejich svět se zhroutil, jen jiným způsobem, méně nápadně, ale velmi hluboce.

Trauma tak může vzniknout i u těch, kteří nebyli přímými svědky tragédie, ale byli emocionálně silně spjati s člověkem, který zemřel. Bolestná vazba se neřídí fyzickou přítomností – vztah a ztráta působí i v nepřítomnosti.

Některé bolesti nelze zahojit, ale lze s nimi pomalu a důstojně žít, pokud na to člověk není sám. Zdroj: Canva

Jakou podporu potřebují tito „neviditelní pozůstalí“ a proč je důležité, aby jim společnost věnovala pozornost i s odstupem času?

Objevují se vtíravé představy, výčitky („Mohl/a jsem něco udělat, zabránit tragédii?“), přetrvává úzkost nebo tělesné příznaky. Dlouhodobá odborná péče může významně pomoci. Nejen tím, že zmírní riziko rozvoje posttraumatické stresové poruchy nebo komplikovaného truchlení, ale i tím, že jednoduše uzná, co se stalo. Někdy už samotné pojmenování a přijetí bolesti, kterou člověk nese, působí léčivěji než jakákoli intervence.

Proč je důležité, aby se společnost na pozůstalé dívala s pochopením a citlivostí dlouhodobě?

Události tohoto druhu znovu a znovu ukazují, že ztráta nekončí pohřbem, tichým gestem nebo jedním vyjádřením soustrasti. Psychologická, terapeutická, sociální a také spirituální podpora je často potřeba dlouhodobě. S vědomím, že některé bolesti nelze zahojit, ale lze s nimi pomalu a důstojně žít, pokud na to člověk není sám. Je důležité, abychom se jako společnost dokázali dívat na podobné události s pochopením a citlivostí.

Nabízet pomoc dříve, než člověk dojde na samý kraj svých sil. Netlumočit jen rychlé soudy, ale dokázat se dívat na truchlícího člověka s úctou. Jako na někoho, jehož příběh je hlubší než to, co vidíme zvenčí. Tato tragédie nás znovu staví před naléhavou otázku: Jakou péči a oporu skutečně nabízíme těm, kdo ztratili své dítě? Jsme jim nablízku jen ve chvíli tragédie, nebo i týdny, měsíce, roky poté?

Je v pořádku sáhnout po podpoře, ať už od blízkých, nebo od odborníků. Zdroj: Canva

Lze v takto extrémní bolesti najít nějaký bod, o který se člověk může opřít? A jak mohou okolí nebo odborníci citlivě pomoci, aniž by bolest zlehčovali nebo překračovali hranice?

Zpočátku může být tím jediným bodem, o který se člověk opírá, jen přítomnost někoho, kdo „to vydrží“, kdo neodmítá pláč, nezlehčuje mlčení, nesnaží se hledat řešení. Odborníci i blízcí mohou pomáhat především tím, že vytvářejí prostor – bezpečný, citlivý, bez nátlaku. Podpora není o tom něco měnit. Je o tom být u bolesti, která se nedá obejít. A také o tom, dlouhodobě nabídnout oporu i tam, kde už okolí „přestalo poslouchat“.

Důležité je dodržet hranice, nepřebírat odpovědnost, nenutit k otevřenosti, netlačit k „pozitivnímu výhledu“. Truchlící člověk nejvíce ocení autenticitu a trpělivost. Právě tím vzniká prostor pro naději. Nemusí to být ve slovech, ale v tom, že někdo zůstává nablízku, i když není co říct. Později se těmito body mohou stát drobné rituály, jako je kontakt s přírodou, terapie, vzpomínky, nebo i každodenní rytmus, který udržuje propojení se životem.

Lenko, chtěla byste tímto vzkázat něco všem pozůstalým, ale i těm, kteří prožívají podobnou tragédii?

Chtěla bych touto cestou vyjádřit hlubokou soustrast všem, kterých se tato tragédie dotýká. A zároveň podpořit každého, kdo se sám potýká se ztrátou nebo těžkostmi v duši: pomoc existuje a je v pořádku sáhnout po podpoře, ať už od blízkých nebo od odborníků. V bolesti nemusíme být sami. Prosím, pokud jste někdo, kdo právě truchlí, nebo znáte někoho, kdo se potýká se ztrátou, nezůstávejte v tom sami. Existuje pomoc, existují lidé, kteří naslouchají, aniž by soudili, kteří vydrží být přítomni i tam, kde slova už nestačí.

Je důležité vědět, že člověk na všechno nemusí být sám. Nebojte se říct si o pomoc. Zdroj: Canva

Odborná pomoc

Krizové linky pomoci: Fungují nonstop

• Linka bezpečí (Sdružení Linky bezpečí): 116 111; pomoc pro děti, mládež a studující do 26 let
• Linka pro rodinu a školu (Cesta z krize): 116 000; pomoc dospělým ohledně dětí (pro rodiče, příbuzné, učitele, vychovatele)
• Linka první psychické pomoci (Cesta z krize): 116 123; krizová pomoc pro dospělé
• Linka pomoci obětem kriminality a domácího násilí (Bílý kruh bezpečí): 116 006; pomoc pro oběti a pozůstalé

Linky pro seniory

• Senior telefon (Život 90): 800 157 157
• Linka seniorů (Elpida): 800 200 007 (denně 8-20)
• Linka pro seniory (Seniorem s radostí): 792 308 798
• Zelená linka (Anděl Strážný): 800 603 030

Obrátit se můžete také na:

Asociace poradců pro pozůstalé
Linky důvěry
Krizovou pomoc
Psychiatrické kliniky a ambulance

Mgr. Lenka Pelechová (Psychoterapeutické a psychosociální poradenství), Institut psychosociální péče

Absolvovala střední zdravotnickou školu v Třebíči, Vysokou školu aplikované psychologie v Terezíně a sociální práci se zaměřením na komunikaci a aplikovanou psychoterapii na Pražské vysoké škole psychosociálních studií.

Pracuje v Institutu psychosociální péče s dospělými klienty v Mělníku, kde se orientuje především na krizovou intervenci, individuální, párové, rodinné psychosociální poradenství, mediaci a koučink. S klienty nejčastěji hledá účinnější způsoby komunikace v partnerských i dalších vztazích, porozumění sobě i ostatním. Možnosti vypořádání se s obtížemi jako jsou deprese, úzkosti, pocity životní nespokojenosti a nenaplněnosti.

V projektu Cesta za rodinou se věnuje přípravě párů na léčbu neplodnosti, asistovanou reprodukci, náhradnímu mateřství, problematice adopce a pěstounství. Velkou pozornost věnuje ženám a rodinám, které prožívají ztrátu dítěte a paliativní péči.

Lenka Pelechová je krizový intervent a členka asociace poradců pro pozůstalé.

Mgr. Lenku Pelechovou najdete také na stránkách

• Lenka Pelechová
• Institut psychosociální péče
• Reprofit - klinika Brno

více