Narodila jsem se jako první ze tří dětí. Vědci říkají výhoda, já si nejsem tak jistá

Narodila jsem se jako první ze tří dětí. Po čtrnácti měsících přišel bratr a za dalších čtrnáct měsíců ségra. Když si to dneska představím, obdivuju mámu už jen za to, že jsme všichni přežili v relativním pořádku. Začátek 80. let, peněz málo, západní vymoženosti za železnou oponou a tři malé děti téměř v stejném věku. To nebyla rodinná idyla z reklamy na prášek na praní. To byl každodenní provozní boj.

Když jsme měli banán, máma ho rozkrojila na tři díly a my jsme stejně řvali: „On má větší půlku!“ Když jsme dostali adventní kalendář, buď jsme každý třetí den nastoupili do řady a máma slavnostně otevřela tři okýnka, nebo jsme si museli pamatovat, kdo je zrovna na tahu. Což samozřejmě taky končilo podezřením, že někdo podvádí.

Máma hodně šila, takže máme dodnes fotky, na kterých jsme všichni v totožném outfitu. Krásném? Těžko říct. Řekněme výrazném. Stříhala nás doma, takže jsme měli nejen stejné oblečení, ale i stejné účesy. Stejně šílené účesy. Některé rodinné vzpomínky by zkrátka měly zůstat v albu a nikdy se nedostat na internet.

Tři děti rychle po sobě: Masakr, kterým si prošla moje máma. Ale prý to stálo za to. Zdroj: Canva

Nejstarší dítě: Výhoda, nebo jiný druh zátěže?

Jako prvorozená jsem měla jednu jasnou výhodu: nikdy jsem nic nedědila. Tedy minimálně ne po sourozencích. Boty, punčocháče, bundy i zimní kombinézy šly většinou směrem dolů. Ségra jako třetí dítě na tom byla nejhůř. Když už boty doputovaly až k ní, často držely spíš silou vůle než podrážkou. Byla doba, jaká byla.

Na druhou stranu jsem byla ta nejstarší. A i když jsem nebyla starší o tolik, aby ze mě někdo mohl udělat plnohodnotnou chůvu, pořád jsem měla být ta „rozumnější“. Aspoň trochu. Jenže být o čtrnáct nebo osmadvacet měsíců starší neznamená žádnou obrovskou životní zkušenost. Ve třech letech jste pořád batole, které chce svůj díl banánu a svoje okýnko v kalendáři.

A pozornost? Tady si nejsem jistá, že prvorozenectví bylo nějaké terno. Možná jsem měla mámu chvíli sama pro sebe, jenže opravdu jen chvíli. Pak už se pozornost dělila mezi mimino, další mimino a mě, která už přece „nějak funguje“. Nejstarší dítě bývá často vnímáno jako to, které už něco zvládne. Někdy to ale neznamená, že je vyspělejší. Znamená to jen, že na něj zrovna nezbyly ruce.

Dlouho jsem proto měla pocit, že pořadí narození je spíš rodinná historka nad fotkami než něco, co by člověku určilo život. Někdo je první, někdo prostřední, někdo poslední. Někdo dědí oblečení, někdo pozornost, někdo roli klauna, někdo roli zodpovědného. A po čtyřicítce už rozdíl rok nebo dva stejně nikdo nepozná.

Jenže věda do toho hází vidle

Nedávno jsem ale narazila na texty, které tvrdí, že narodit se jako první se opravdu může „vyplatit“. Ne tak, že by prvorození byli automaticky chytřejší, úspěšnější a životem nesení na růžovém obláčku. Tak jednoduché to samozřejmě není. Výzkumy ale naznačují, že mezi sourozenci určité rozdíly existují.

Na eMiminu jsme už psali o tom, co říkají vědecké poznatky o inteligenci mezi sourozenci. Závěr není nijak bulvární: rozdíly v IQ se v některých studiích objevují, ale nejsou propastné. Rozhodně to neznamená, že nejmladší dítě je „nejméně chytré“ nebo že prvorozené má automaticky náskok na celý život. Spíš jde o drobné statistické rozdíly, které se projeví ve velkých datech, ne nutně u konkrétní rodiny u kuchyňského stolu.

Možná je ještě důležitější jiná věc: sourozenci sice vyrůstají ve stejné domácnosti, ale ne vždy ve stejné rodině. První dítě má jiné rodiče než třetí dítě. Ne proto, že by se rodiče vyměnili, ale protože jsou v jiné životní fázi. U prvního dítěte bývají nejistí, soustředění a všechno řeší poprvé. U třetího už mají víc zkušeností, méně času, méně nervů a často i úplně jiný pohled na to, co je důležité. Tomu se věnuje i článek mojí kolegyně o tom, proč sourozenci vlastně vyrůstají v odlišných rodinách.

A přesně to mi přijde jako klíč. Nejde jen o pořadí narození, ale o prostředí, do kterého se dítě narodí.

Hádky mezi sourozenci se dějí. Ať jsou dva nebo je jich šest. Zdroj: Canva

Prvorození mají víc pozornosti. Aspoň statisticky

Jedno z nejčastějších vysvětlení výhody prvorozených je rodičovská pozornost. První dítě ji má z principu chvíli celou pro sebe. Nikdo mu neleze do hraček, nikdo mu nebere maminku při kojení, nikdo vedle něj neřve v kočáru. Rodiče mají čas ho pozorovat, číst mu, reagovat na každý pokrok a řešit každý pupínek.

U dalších dětí už to prostě nejde stejně. Ne proto, že by je rodiče milovali méně. Spíš proto, že den má pořád jen 24 hodin. Když jedno dítě potřebuje přebalit, druhé má hlad a třetí právě protestuje kvůli nespravedlivě rozdělenému banánu, individuální rodičovská pozornost dostává úplně jiný rozměr.

Podle výzkumů prvorozené děti tráví s rodiči v průměru více kvalitního času než jejich mladší sourozenci ve stejném věku. Důležité přitom nejsou jen hodiny strávené ve stejné místnosti, ale společné rozhovory, čtení, hra, pomoc se školou nebo obyčejné stolování. Nenápadné věci, které se dlouhodobě sčítají.

A tady jsem se poprvé zarazila. Možná jsem jako nejstarší neměla pocit, že mám víc pozornosti. Ale je dost možné, že jsem ji měla v době, kterou si nepamatuju. V prvním roce života, kdy jsem ještě neměla konkurenci. Bratr se narodil po čtrnácti měsících, což je z pohledu dospělého skoro hned. Z pohledu kojence je to ale celá věčnost.

Překvapivý faktor: Viry v rodině

Nejzajímavější část novějších výzkumů se ale netýká ani IQ, ani rodičovských ambicí. Týká se obyčejných viróz.

Studie publikovaná v American Economic Review sledovala na dánských datech, jak se infekce šíří uvnitř rodiny. Výzkumníci upozorňují, že mladší sourozenci jsou v kojeneckém věku vystaveni nemocem nesrovnatelně častěji než prvorozené děti. Důvod je prostý: starší děti chodí do kolektivu, nosí domů rýmy, kašle a viry. A doma pak čeká miminko, jehož imunita i mozek jsou teprve ve velmi citlivé fázi vývoje.

Mladší sourozenci bývají v prvním roce života dvakrát až třikrát častěji hospitalizováni kvůli akutním respiračním onemocněním než jejich starší sourozenci. Výzkumníci navíc našli souvislost i s pozdějšími výsledky ve vzdělání, příjmech a duševním zdraví. Neznamená to, že každá viróza v kojeneckém věku dítěti zničí budoucnost. To by bylo zbytečné strašení. Ale na populační úrovni se ukazuje, že první měsíce života mohou být vůči vnějším vlivům citlivější, než jsme si mysleli.

A teď si představím naši mámu se třemi dětmi po čtrnácti měsících. Jedno dítě něco přinese, druhé to chytí, třetí to dorazí a máma mezitím pere, šije, vaří, dělí banán na matematicky přijatelné části a snaží se nezbláznit. O „optimalizaci vývojového prostředí“ se tehdy fakt nemluvilo. Prostě se žilo.

Podle výzkumů mají nejstarší děti v rodině výhodu. Je to ale opravdu tak? Zdroj: Canva

Takže ano, být první možná výhoda je

Když se mě někdo zeptá, jestli je výhoda narodit se jako první, pořád nemám chuť odpovědět jednoznačně ano. Z vlastní zkušenosti bych řekla spíš ono neurčité: „To záleží…“ Jako nejstarší jsem měla nové boty, ale taky nálepku té rozumnější. Možná jsem měla první rok víc pozornosti, ale pak už se pozornost dělila rychle a nekompromisně. Nemusela jsem hlídat sourozence, protože jsme byli věkově skoro nastejno, ale musela jsem se naučit, že doma nejsem sama.

Věda ale ukazuje, že prvorozené děti mohou mít v průměru určité výhody. Ne proto, že by byly lepší nebo chytřejší od přírody. Spíš proto, že se narodí do jiných podmínek. Do rodiny, kde jsou rodiče chvíli jen jejich. Do domácnosti, kde zatím žádný starší sourozenec nenosí domů školkové viry. Do období, kdy se dospělí učí být rodiči a všechno prožívají poprvé.

Možná je tedy pořadí narození méně o charakteru dítěte a více o kontextu. O čase, pozornosti, únavě, penězích, nemocech, zkušenostech a o tom, v jaké fázi života rodičů se narodíme.

A možná je to nakonec dobrá zpráva. Protože pokud nejde o osud, ale o prostředí, dá se s tím pracovat. Mladším dětem můžeme vědomě dopřát individuální čas. Můžeme si všímat, zda po nich nechceme samostatnost až příliš brzy. Můžeme chránit miminka před zbytečnými infekcemi, když starší sourozenci přijdou ze školky s rýmou až na vestě. A můžeme si připomínat, že spravedlnost mezi sourozenci neznamená dát všem totéž ve stejný okamžik, ale spíš přemýšlet, co které dítě zrovna potřebuje.

Já jsem první, nejstarší. Dlouho jsem v tom žádnou velkou výhru neviděla. Ale když si to dneska poskládám, možná jsem nějaké výhody měla. Jen nebyly vidět na první pohled. Nebyly v banánu, adventním kalendáři ani v tom, že jsem nemusela dědit boty. Možná byly v čase, který jsem dostala úplně na začátku. V čase, který si nepamatuju, ale který se možná přesto počítá.