Jsem chodící katastrofa. Dárek pro švagra jsem ztratila cestou na oslavu

Nákup dokonalého dárku

Nevím, čím to je, ale odjakživa přitahuju nejrůznější „katastrofy“, jako kdybych na to měla patent. Když jsem se vdávala, táta s humorem sobě vlastním mého nastávajícího varoval: „Ivo, ještě si to můžeš rozmyslet a utéct. Ta naše holka je chodící katastrofa!“

Ivo se mnou sice už pár malérů zažil, ale díky stavu vrcholné zamilovanosti mu připadaly roztomilé. Když jsem se nadechovala k osudovému ano, ozval se zvuk trhající se látky a šaty v téměř celé délce zad praskly. Svatební síní se rozlehlo zašumění. Jakmile Ivo zjistil, co se stalo, k překvapení oddávajícího a všech svatebčanů se mocně rozchechtal. Později jsem na promoci jeho bratra upadla a předvedla slavnostnímu shromáždění křiklavě červené podvazky. V multikině mi zase zaskočil popcorn do krku tak nešťastně, že jsem se začala dusit a kdosi přivolal záchranku. Ivo si se mnou zkrátka užíval. Ale copak můžu třeba za to, že když k nám šel revizor plynového kotle, náš pes přeskočil plot u svého kotce a pokousal mu nohu? A kdo mohl tušit, že až toho nešťastníka povezu na pohotovost, auto jedoucí po vedlejší silnici mi nedá přednost a skončíme v nemocnici na úrazovce oba dva?

Jednou nás Ivův bratr pozval na oslavu svých kulatin k nim na chalupu. „Já vůbec nevím, co tomu bráchovi koupit. Čtyřicátiny má jenom jednou,“ dumal manžel. Den nato jsem vyrazila s kamarádkou Petrou do obchodního centra a v obchodě jedné známé, ale drahé značky oblečení měli výprodej. „Mrknem tam, pojď,“ lákala mě. „Prosím tě, takový drahý hadry…“ „Drahý to sice je, ale já mám od téhle značky podzimní bundu už čtvrtým rokem a pořád je jako nová,“ přesvědčovala mě kamarádka. Nakonec jsem se nechala přemluvit.

Prošly jsme dámské oddělení, a když jsme míjely pánské, Petra mě chytila za rukáv: „Vidíš tu zateplenou mikinu? Ta je fakt úžasná! Kdybych měla chlapa, hned po ní skočím.“ Byla opravdu krásná, výjimečná a nepřehlédnutelná. Podívala jsem se na cenovku a pak na Petru: „To si snad dělají legraci, ne? Ve slevě stojí dva tisíce?! Já snad omdlím.“ A pak mě něco napadlo: „Jaká to je velikost?“ „XXL. Hravě by se do ní vešel slon,“ vtipkovala Petra. Pozorně jsem si mikinu prohlédla a v duchu si představila Ivova bratra Vojtu. Vždycky byl silnější než Ivo a ta mikina by mu určitě byla. „Já ji vezmu,“ odhodlaně jsem sundala ramínko ze stojanu. „Vždyť se ti v ní Ivo ztratí a už ho nenajdeš,“ utahovala si ze mě Petra. „Ivovi by nebyla, ale jeho bráchovi určitě jo. Bude mít čtyřicetiny a pořád dumáme, co mu koupit, aby to nebyla hloupost.“ „Tak to bych chtěla být Ivův brácha! Takový dárek bych si sama dala líbit.“

Doma jsem netrpělivě čekala, až dorazí Ivo z práce. „Překvapení!“ strčila jsem mu mikinu před oči, sotva vešel do pokoje. „Hm, pěkná. Ale ta mi nebude, je moc velká, to ses sekla, zlato.“ „Taky není pro tebe, ale pro Vojtu.“ Vzal mikinu do ruky a uznale si ji prohlížel. Pak si všiml značky a překvapeně povytáhl obočí: „Prosím tě, kolik jsi za ni dala?“ Ukázala jsem na cenovku, kterou jsem ještě nesundala. „Ty ses zbláznila!“ „Ale nezbláznila. Víš vůbec, kolik dostane od svých kamarádů různých flašek a hloupostí? Vojta si navíc potrpí na značkové věci, tak bude od nás mít opravdu hezkej dárek.“ To Ivo uznal a nakonec mě ještě za můj nápad pochválil.

Pauza na odpočívadle a tajemný nález v trávě

Na oslavu jsme vyrazili v sobotu ráno. Cestou mě Ivo testoval: „Nenechala jsi nikde svítit?“ „Určitě ne.“ „A neprotékal náhodou záchod, když jsi zamykala dveře?“ „Ne.“ Iva to uklidnilo, ale jak promluvil o záchodu, mně se začalo chtít na malou. Jakmile se objevilo odpočívadlo, manžel, ač nerad, zajel ke kraji. Sáhla jsem do kabelky, kde nosívám papírové kapesníčky, ale nebyly tam. „Asi jsem si s sebou nevzala kapesníčky,“ povzdychla jsem si. „Já se bez nich klidně obejdu, když to na mě přijde,“ opáčil Ivo. „Jenže já ne. Nějaké mám vzadu v kufru v cestovní tašce.“

Jako na potvoru byla moje taška vespodu pod ostatními zavazadly. Postupně jsem je vyskládala do trávy na kraji odpočívadla a ze svojí tašky jsem vytáhla balíček kapesníčků. Málem jsem už měla nohy křížem, tak jsem věci v rychlosti naházela zpátky a pádila k nedalekému křoví. „Tak můžem,“ vydechla jsem a spokojeně se usadila vedle Iva.

Když jsme dorazili na chalupu, přivítala nás Vojtova manželka Zdena: „To je prima, že jste přijeli, to bude oslava, že na ni Vojta nikdy nezapomene!“ „A kdepak ho máme, oslavence?“ zajímalo mého muže. „Prosím tě, přátelé, co sem jedou, bloudí, a tak jim jel naproti. Měl by tu být každou chvíli. Zatím si dejte věci dovnitř, budete spát nahoře v podkroví.“ Sotva jsme odnosili s Ivem věci nahoru, u chalupy zastavila dvě auta. „Tak tady vedu ty bludičky,“ halekal Ivův bratr. Seběhli jsme okamžitě dolů a vřele se s ním i jeho přáteli vítali. „Musím vám povyprávět, co se mi stalo, tomu neuvěříte,“ smál se oslavenec, pusu od ucha k uchu. „Počkej, nech je alespoň vydechnout. Uvařím kafe a pak nám to povíš,“ hubovala Zdena a zapnula rychlovarnou konvici.

Vojta mezitím ukázal přátelům jejich pokoj a potom jsme všichni svorně usedli ke stolu. Švagr něčím tajemně šustil pod stolem: „Tak co, už můžu začít?“ usmál se na Zdenu. „Ty jsi jako malé dítě,“ hodila po něm láskyplný pohled. „No tak tedy povídej.“ „Představte si, že jsem tady Radka nanavigoval k odpočívadlu u toho borovýho lesa, co chodíváme na houby. Jenže on jezdí jako šnek, a tak jsem tam stál a pokuřoval.“ „Já ti dám šneka, já pouze jezdím podle předpisů,“ ohradil se kamarád. „No to je jedno. Vlastně není, protože kdybys jel rychleji, nestál bych tam a teď bych vám neměl co vyprávět. Tak tam stojím a rozhlížím se a najednou jsem uviděl v trávě igelitku. Mrknu do ní a co nevidím? Balíček převázanej mašlí! Rozhlížím se kolem, nikde nikdo. Tak jsem si řekl, že když to rozbalím, třeba tam bude nějaké vodítko, komu to patří. Ale nikde nic. Ovšem, přátelé, to, co v tom balíčku bylo, mi vyrazilo dech! Mám pocit, že jsem dostal dárek seshora,“ smál se, ale ještě než vytáhl balíček zpod stolu, mně se začalo tušením dělat mdlo.

Dárek seshora a záchranná mise

„Ta je, co?“ vytáhl švagr mikinu, kterou jsme mu vezli jako dárek k narozeninám. „Tuhle značku miluju, ta je fakt super. A neuvěříte – je to přesně moje velikost!“ „Ukaž!“ popadla mikinu Zdena a oči jí lezly z důlků. „To někdo bude hodně, ale hodně smutnej,“ kývala hlavou. Podívali jsme se s Ivem na sebe a on nenápadně protočil oči.

„No tak to je bomba, brácho,“ řekl pak se sebezapřením Ivo. „Dopiju kafe a ještě bych si zajel do města. Na něco jsem zapomněl,“ dodal. „Prosím tě, všechno tady máme, kam bys jezdil?“ rozmlouval mu to Vojta, ale marně. Bylo mi jasné, co Ivo hodlá udělat. Když jsem ho šla vyprovodit k autu, neměla jsem ani sílu se mu podívat do očí. „Táňo, já bych tě snad nejradši přetrhl!“ „Já vím, já za to fakt nemůžu, Ivo, nezlob se, já ti to vynahradím,“ špitla jsem.

Ivo se na mě nešťastně podíval: „Cožpak mu přede všemi můžu říct, že to byl náš dárek pro něho a že jsi ho jen tak lážo plážo nechala ležet na odpočívadle? Brácha by to určitě pochopil, už tě zná, ale co ti jeho přátelé? Ne, to prostě nejde, to nikomu říct nemůžu.“ „Já tě miluju…,“ objala jsem Iva a on odevzdaně nasedl do auta. „Jsem zvědavý, co originálního tady v těch Kotěhůlkách vykouzlím,“ povzdechli si a nastartoval.

Večer došlo na blahopřání a dárky a já sama byla netrpělivá, co Ivo pořídil. I když viděl, jak jsem zvědavá, neprozradil mi to. „Tedy, brácho, to je fakt třída,“ uznale pokyvoval hlavou Vojta, když rozbalil motorovou pilu, o které spolu často mluvili. Pak se dojatě obrátil na všechny zúčastněné: „Moc vám všem děkuju. A taky tam nahoru za ten nečekaný dárek. No nejsem já šťastnej chlap? Co říkáš, brácho?“ „Jo, to jsi,“ řekl Ivo a šeptem ke mně dodal: „Já ale taky, ty moje chodící katastrofo.“

Táňa, 34 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »