Extrémní případ kohabitace žiji každý den. A stát mi to dává pořádně sežrat

Slovo kohabitace se nedávno nechvalně proslavilo díky Macinkově nočnímu smskování. Tedy v jeho politickém významu. Ale on má překvapivě ještě jeden – znamená totiž i takzvaný život na hromádce.

Extrémní případ kohabitace žiji každý den. A stát i společnost mi to dávají pořádně sežrat Extrémní případ kohabitace žiji každý den. A stát i společnost mi to dávají pořádně sežrat Zdroj: Shutterstock

Žiju s mužem, máme spolu dítě, společnou domácnost i závazky. Na papíře jsme nesezdané soužití. V realitě ale zcela normální rodina, jen bez oddacího listu. Jeho absenci ale bohužel pociťuji čím dál častěji…

Společensky je to dnes vlastně docela normální. Výzkum Současná česká rodina ukazuje, že nejmladší lidi nesezdané soužití berou jako předstupeň k manželství. Ve střední věkové skupině naopak přibývá těch, pro které je manželství jednoduše irelevantní. Zajímavý je i posun v čase: zatímco v roce 2005 bylo téměř 28 % mladých takzvaných konformistů, kteří sice manželství ideově odmítali, ale počítali s ním kvůli společenským očekáváním, v letech 2020–2022 jejich podíl klesl na 13 %. Jinými slovy – bereme se méně ze zvyku a víc podle vlastního přesvědčení.

A právě proto mě překvapuje, jak silně nás právní systém stále tlačí do modelu, který už dávno není ten jediný. Společenský tlak slábne. Ten institucionální ale zůstává. Nejmenuji se stejně jako můj muž a náš syn. Na úřadech, v bankách i školních institucích to znamená vysvětlování navíc. Když cestujeme, mám v hlavě vždycky otázku, jestli budu muset dokazovat, že jsem opravdu jeho matka. Praktické drobnosti, které v manželství mizí.

A pak jsou tu věci méně viditelné. Pokud by se partnerovi něco stalo, nejsem automaticky dědic. Nemám nárok na vdovský důchod. Ve zdravotnictví nemám samozřejmé postavení osoby blízké bez dalších dokumentů. Nemáme společné jmění manželů – majetek je vždy něčí, ne náš. Když se řekne, že soužití je svobodnější než manželství, málokdy se ale dodá, že je také právně křehčí.

Argument, že když se nevezmeme, nemusíme se pak rozvádět, u mě nikdy úplně neobstál. Rozchod bolí tak jako tak. Jen právní ochrana slabšího partnera – a často je to právě žena – je v manželství jasně daná. V kohabitaci si ji musíte složitě smluvně vytvořit sami.

Pokud je ale nesezdané soužití běžnou součástí české společnosti, proč ho právní systém stále bere spíš jako provizorium? A proč je to pořád žena, kdo na tuhle „svobodu“ může doplatit nejvíc?

Autor:

Jako šéfredaktorka vede obsah celého eMimina – od magazínu po podcast. V redakci působí od roku 2020 a sama jako máma ví, jak důležité je mít po ruce spolehlivé a srozumitelné informace. Vedle řízení týmu pro vás dál píše články zaměřené na sociální, ženská a rodinná témata. více

Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.

eMimino kartička

Témata článku

Přečtěte si také

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
79
16.3.26 09:36

Nu… a proč se tedy nevezmete? Nevýhody aktuálního uspořádání jsou vyjmenovány přesvědčivě.

  • načítám...
  • Zmínit