Neustále se vkrádající pocit nespokojenosti známe všichni, i když žijeme v relativním blahobytu. Jak je možné, že nejsme šťastní, přestože nám na první pohled nic nechybí?
Odborníci i laici se snaží přijít na to, kde se berou pocity viny, studu a úzkosti. Jednou z možností je, že jsme si pocity osvojili už jako malé děti a náš dospělý život je úzce propojen s našim dětstvím.
Zdroj: Halfpoint / Shutterstock, Inc.Teorii, že za naším zdravým sebevědomím a spokojeností stojí výchova, potvrzuje, také Američanka Jean Liedloffová. Ta odmítla příležitost pracovat jako modelka pro Diora a francouzský Vogue a vydala se na základě vlastní intuice do džungle Jižní Ameriky. Právě opakované expedice mezi domorodce venezuelského kmene Yequanů, jí poskytly srovnání mezi životem v přírodě a ve velkém městě. Sledovala, jak se yequánské ženy starají o své děti a jak je vedou k plnohodnotnému a spokojenému životu. Své zkušenosti a postřehy sepsala později v knize Koncept Kontinua.
Jaké důležité myšlenky jsme si z knihy odnesli?
Očekávání neomezené lásky
V různé vývojové fázi máme různá očekávání. Nejmenší miminka potřebují cítit mateřské teplo a lásku a mít dostatek jídla. Dále se vyvíjí potřeba podnětů, které nás mají připravit na vlastní aktivní život. Jak dochází jedna část našeho života naplnění, dostáváme se dál a můžeme spokojeně růst. Naopak pokud se nám něčeho nedostává, odnášíme si deprivace, které mohou negativně ovlivnit náš dospělý život.
„Kojenec v náručí neustále zažívá, že je ‚správně‘, dobrý a vítaný. Pocit, že je všechno v naprostém pořádku, je základem identity každého živého tvora… Bez tohoto přesvědčení je každá lidská bytost kteréhokoli věku ochromená nedostatkem sebedůvěry, nedostatkem smyslu pro sebe sama, nedostatkem spontánnosti, nedostatkem laskavosti. Všechna miminka jsou dobrá. Uvědomit si to však mohou jen odrazem, podle toho, jak s nimi zacházíme.“ vysvětluje Jean Liedloffová ve své knize Koncept Kontinua.
Četli jste už Koncept Kontinua? Ohodnoťte knížku v recenzích…
Rodinná postel je bezpečné místo
Vzít si malé miminko k sobě do postele dnes považujeme za riskantní. Mohli bychom ho zalehnout nebo zadusit. Navíc se nebudeme moci věnovat partnerovi a milostnému životu…
Podle Jean Liedloffové jsou obavy zbytečné. Pokud spící osoba není nemocná nebo pod vlivem alkoholu a drog, má určitý stupeň vědomí, díky kterému k udušení dojít nemůže. U Yequánů je přítomnost miminka v posteli samozřejmostí a to i během sexu, stejně jako tomu bylo v dávných dobách dlouho před námi.
Zdroj: George Rudy / Shutterstock, Inc.Pozor, ať nespadneš
Člověk je zvyklý žít ve skupině a stejně tak, jako ostatní naplňují jeho očekávání, on se snaží naplnit ta jejich. Pokud půjdete s kamarádem po ledové ploše a on bude předpokládat, že uklouznete, pravděpodobně skutečně spadnete. Pokud se budete s hrůzou dívat na dítě, které se během sekundy vaší nepozornosti přesunulo na okraj sedačky a právě se na ní snaží postavit, zvyšujete tak šanci, že vyslyší vaše nevyřčené obavy a spadne z ní dolů.
„Miminko na všech čtyřech se umí pohybovat pěkně rychle. U Yequánů jsem s hrůzou pozorovala, jak jedno takové miminko vystartovalo a zastavilo se na okraji pět stop hluboké jámy, kterou muži vykopali kvůli hlíně na chýše. S nevšímavostí zvířete, které se pase na útesu, se překulilo do sedu, jednou obličejem směrem k jámě, jednou zády. Bylo zaměstnáno klacíčkem, kamínkem, svými prstíčky na rukou či na nohou, hrálo si a koulelo se na všechny strany, vypadalo to, že si jámy nevšímá. Ale pak jsem si uvědomila, že padá všude možně, jen ne do nebezpečné zóny. Mechanismus sebezáchovy, neřízený intelektem, fungoval naprosto bezchybně.“
Dítě následuje matku, ne naopak
Jistě to znáte taky… Jste venku a váš malý rošťák najednou začne utíkat. Vy využijete svou převahu a jásajícího drobka doženete, ve venezuelském kmeni je všechno jinak.
„Yequánské děcko by ani nenapadlo zatoulat se na lesní stezce od matky, protože ta se neohlíží, aby kontrolovala, JESTLI jde dítě za ní. Vůbec mu nedává najevo, že by mohlo volit nebo že by bylo její zodpovědností dbát na to, aby byly pohromadě. Maximálně zpomalí tempo tak, aby jí dítě stačilo. Dítě to ví, a pokud se z nějakého důvodu opozdí, zavolá na ni. Menší pád, kdy dokáže samo vstát a trochu popoběhnout, aby dohnalo ztracené sekundy, je málokdy důvodem k tomu, aby se ozvalo. Matčino chování ukazuje, že je zaměstnaná, ale zároveň i trpělivá, když na dítě musí počkat.“
Co si myslíte o rodinné posteli a dětském utíkání?
Napište nám do komentářů.
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
A za vším jsou peníze, jak jinak…Ale umíme to podat ušlechtile.
Poněvadž jim stále něco vnucujeme (oblečení, náboženství,…). Díky nám se kácejí deštné pralesy - domovy indiánů.
V zájmu zachování klidu a dobrých vztahů je pak dobré po ničem nepátrat a radši se ani neptat!"
To hraničí se sexuálním zneužíváním, ne?
Je to i z moji pohodlnosti, z moji potřeby se večer s dětma pomazlit, pustit si pohádku na plátně a spolu se pod peřinou ňuchnat… 
