Literatura pro děti

Dětské knížky jsou pro vývoj dítěte nenahraditelné. Jen těžko si dovedeme představit dětský svět bez pohádek, dobrodružných příběhů a obrázkových knížek. Poslechem a později čtením příběhů dítě rozvíjí svou fantazii a obrazotvornost, svou slovní zásobu a cit pro jazyk. Četba dítě nutí k většímu soustředění, což se mu bude hodit při učení. Kniha ho nenásilně vzdělává a vede k přemýšlení. Prostřednictvím knih mohou být dítěti vštěpovány mravní zásady a hodnoty a také estetické cítění.

Jak dlouho existuje dětská literatura

Literatura pro děti nemá příliš dlouhou historii. Už ve starověku sice bylo zřejmé, že při výchově dětí a mládeže může četba sehrát pozitivní roli, děti však byly nuceny pouze k učení a recitaci posvátných textů, které rozhodně nelze považovat za dětskou literaturu. A zřejmě to také musela být hrozná nuda. Prostě učení mučení.

Podobně se dělo i ve středověku, jen texty byly křesťanské a líčily životy svatých (tam snad alespoň občas nějaké dobrodružství proniklo). O něco lépe na tom byli chlapci vychovávaní jako budoucí rytíři. Hrdinské eposy a antická mytologie do jejich životů vnášely příběhy plné hrdinských činů, byť šlo o literaturu pro dospělé. Ostatně ještě dnes těmito motivy ráda vezmou za vděk filmová a televizní studia.

Prosté děti vesměs ani neuměly číst a vyrůstaly na vyprávěnkách babiček a maminek. A právě z nich později posbírali nejslavnější pohádkáři své knihy pohádek. Ty sice byly původně také určeny pro dospělé a vezly se na tehdejší vlně zájmu o lidovou slovesnost, brzy si však získaly oblibu u dětí a staly se impulsem pro vznik zcela nového druhu literatury – literatury určené pouze dětem.

První na světě byl Čech!

Věděli jste, že první obrázkovou knihu určenou přímo dětem napsal Čech? Za tímto naším prvenstvím stojí učitel národů Jan Amos Komenský (pro šťouraly: narodil se na Moravě, rodiče přišli ze slovenského území a prý byli Maďaři – neřešme to!). Možná si ještě ze školy pamatujete jeho Orbis sensualium pictus čili Svět v obrazech. Toto dílo vydal už v roce 1658! Až dětem budete kupovat nějakou obrazovou encyklopedii nebo dětský slovník s obrázky, vzpomeňte si, že to vlastně není nic nového pod sluncem. Jen díky možnostem tisku jsou dnes takové knihy mnohem barevnější.

Že jste hned na našeho národního velikána o něco hrdější?

Pohádky matky Husy

Také máte rádi pohádky o Popelce, Kocourovi v botách, Karkulce, Šípkové Růžence nebo o Palečkovi? Sesbíral je a vydal už v roce 1697 Francouz Charles Perrault. Tehdy to ovšem byly zábavné příběhy, které se vyprávěly v salonech šlechty. Rozhodně nebyly určeny dětem a třeba takovou pohádku o Modrovousovi by si i dnešní děti měly nechat až do pozdějšího věku. Je to vlastně hororové vyprávění o sériovém vrahovi žen. Prostě tehdy neměli televizi…

Dnes již klasické pohádky se postupně staly neodmyslitelnou součástí dětské literatury a miluje je už kolikátá generace dětí, staly se předlohou filmů a knižně vyšly v mnoha verzích a převyprávěních (postupně víc a víc přizpůsobených dětskému čtenáři).

Za vším hledej ženu

Tentokrát je tou ženou dokonce panovnice. Marie Terezie zavedla u nás povinnou školní docházku v roce 1774. A věci se daly do pohybu. Při vzdělávání tolika dětí vyvstala potřeba učebnic, encyklopedií a literatury psané přímo pro děti. Konce konců, nikdy dříve neexistovalo tolik dětí, které by ji dokázaly číst. Nejdůležitější samozřejmě bylo, aby taková četba kázala dobré mravy a naučila děti rozlišovat dobro a zlo.

A tak se k dětem dostávala různá převyprávění biblických příběhů, různá výchovná „cvičení v mravnosti“ či knížky lidového čtení, jejichž náměty se dokonce navzájem přebíraly mezi jednotlivými národy. Na začátku 19. století se ale objevují i taková díla, jako první převyprávění Robinsona Crusoe pro děti. Tento příběh se pak v dětské literatuře usadil a zůstal až do současnosti.
V 19. století se konečně ve větší míře objevují pohádky.

Co má společného romantismus a pohádky?

Období romantismu obrátilo pozornost lidí k citům a pocitům, přírodě a také k lidové slovesnosti. Už bylo řečeno, že prostí lidé, kteří neuměli číst, si předávali zábavné a poučné příběhy ústně. Leckdy se zdá, že i po mnoho generací, protože některé motivy těchto příběhů jsou velmi staré. V období romantismu chodili spisovatelé po kraji a nechali si tyto staré povídačky vyprávět. Zapisovali je a mnohdy i literárně zpracovali. Jejich sbírky ovšem nebyly určeny dětem, autory vedl vědecký zájem zachytit hodnoty lidové slovesnosti pro budoucí generace. Velice brzy se však těchto sbírek zmocnily děti a ve společnosti vznikla poptávka po dalších knihách, které by děti mohly číst.

Konečně dobrodružství!

Na řadě byly historické romány. Ty měly v období romantismu svůj zlatý věk, protože romantičtí autoři se často obraceli ke středověku jako ke „starým dobrým časům“, navíc to byly náměty, které vyhovovaly tehdejšímu rozpuku vlastenectví. Pro děti historické povídky a romány přinášely zajímavé zápletky, napětí i líčení dalekých exotických krajů. Tady už se dostáváme ke knihám, které ovlivnily naše dětství, protože jako součást literatury pro děti se vydávají dodnes – knihy Waltera Scotta, Victora Huga či u nás Aloise Jiráska (Z Čech až na konec světa, 1890).

Ve světové literatuře se přidávají další žánry – vědeckofantastické a částečně i cestopisné romány Julese Vernea, přírodní próza (Rudyard Kipling a jeho Kniha džunglí, 1894) a dokonce ryze dobrodružný příběh o pirátech (Robert Louis Stevenson, Ostrov pokladů, 1883).

Literatura pro děti je tady

První vlaštovky se i u nás objevují už v první polovině 19. stol. Typické je, že autoři děti trochu podceňovali. Představovali si, že pro děti je třeba vše zjednodušit, proto byly zápletky prosté, postavy černo-bílé a místo propracovaných myšlenek zůstalo mentorování a poučování. O umělecké hodnotě se nedalo moc mluvit.
Od začátku 20. stol. nastává v celém světě rozmach dětské literatury a roste její obliba i umělecká úroveň. Objevuje se spousta žánrů zaměřených na různé věkové kategorie: moderní pohádky, příběhy s dětskými hrdiny, fantasy a nejrůznějším oborům lidské činnosti věnovaná naučná literatura.

Podle čeho vybírat dětskou knihu?

V dobách, kdy vznikala první díla určená speciálně dětskému čtenáři, vyvstala otázka, jaké funkce by měla dětská literatura plnit.

• Od úplných začátků bylo jasné, že by knížka měla dítě vychovávat, měla by ho naučit, co je dobré a co zlé a vštěpovat mu morální hodnoty.
• Velice brzy se také prosadila funkce vzdělávací. Samozřejmě, že nejlépe kniha vzdělává, pokud tak činí nenápadně v rámci příběhu.
• A jsme u toho. Knížka by dítě měla také bavit. Zkuste předložit dítěti knížku, která pro ně není zábavná. Málokteré ji dokáže dočíst a hlavně ztratí chuť přečíst si nějakou další.
• Je tady ještě otázka umělecké hodnoty. Kniha by v dítěti měla rozvíjet schopnost poznat krásu. Pokud dítěti odmala budete předkládat brak, nikdy si nerozvine dobrý vkus a nedokáže ani rozeznat dobrou knihu od brakové.
• Dětská kniha by také měla být kouzelná, magická, aby podporovala rozvoj fantazie, ale třeba také emocí. Nadpřirozeno k dětské literatuře prostě patří, obvykle usnadňuje vítězství dobra nad zlem, nebo naopak hrdinovi klade do cesty takové překážky, aby se mohlo plně rozvinout jeho hrdinství.
• Kniha pro malé děti by navíc měla napomáhat rozvoji řeči.

Snad vám těchto pár pravidel pomůže, až budete vybírat knihu pro své dítě.