Magda otěhotněla po sedmi letech. Pomohlo až umělé oplodnění

Cesta za miminkem může být dlouhá a trnitá. Své o tom ví Magdalena (34 let), která se svého uzlíčku štěstí dočkala po 7 letech. I přes veškeré komplikace je dnes šťastnou maminkou roční Charlotky.

* Magda se svou vytouženou holčičkou Charlotkou. Zdroj: Lada Uzorášová.

Magdi, kdy jste si poprvé řekla, že je ten správný čas začít pracovat na miminku?

V roce 2011 jsem potkala svého přítele Honzu a přibližně po roce a půl jsme si řekli, že necháme miminku volný průběh. V té době mě čekal ještě poslední rok vysoké školy a říkala jsem si, že by bylo hezké navázat na školu rovnou mateřskou. Školu jsem si dodělávala při zaměstnání, bylo mi 26 let a s přítelem jsme společně zařizovali naše hnízdečko lásky.

Po škole jsem nastoupila do nového zaměstnání a pracovala jako sociální pracovnice v zařízení, do kterého byly umisťovány ohrožené děti. Bylo to fajn, vždycky jsem s dětmi chtěla pracovat a svým způsobem jsem si tím uspokojovala své mateřské potřeby. Protože to naše vytoužené miminko stále nepřicházelo.

Po jaké době jste zašla k lékaři s tím, že se vám nedaří otěhotnět?

Nechávali jsme tomu volný průběh docela dlouho. Až v roce 2014 mě můj gynekolog po běžné preventivní prohlídce odeslal na konizaci čípku. Tehdy mi totiž diagnostikovali rakovinové bujení na děložním čípku ve třetím stádiu. Trvalo pak dlouho, než jsme se mohli začít znovu snažit o dítě. V té době jsem ale pořád věřila, že otěhotním spontánně.

Jak jste to zvládala po psychické stránce?

Dlouho jsem byla optimistická. Ale potom začaly postupně těhotnět mé spolužačky a kamarádky. Najednou mi přišlo, že všichni kolem mě jsou těhotné nebo mají miminko, někdo už druhé. Chlubili se na sociálních sítích ultrazvuky a rostoucími bříšky. V té době jsem si uvědomila, jak moc bych už také chtěla být těhotná. Předtím jsem se na to tolik neupínala, ale čím déle to nešlo, tím víc jsem po tom toužila.

Určitě jste se setkávala s dotazy, kdy budete mít také dítě, je to tak?

Přesně! A mé odpovědi, že děti chceme, ale nejde nám to, mě začaly obtěžovat. Postupně jsem začala jen říkat, že tomu necháváme volný průběh. Začala jsem přemýšlet o tom, že se k sobě s přítelem asi nehodíme, když spolu nemůžeme mít děti. Dokud jsem pracovala s dětmi, bylo to ještě snesitelné. Měla jsem děti kolem sebe. Ale v roce 2015 jsem musela skončit a začala jsem pracovat na úřadě. A v té době se to hodně zlomilo.

Nová práce vás nebavila, nebo se to spojilo i s nenaplněnou touhou po dítěti?

Práce mě moc nebavila. Najednou jsem byla v neustálém napětí, byla jsem neurotická i doma a s přítelem jsme se hádali. Sex se stal jen nástrojem k početí, každá další menstruace byla jedno velké zklamání. S přítelem jsme začali mít problémy ve vztahu, nedokázala jsem o tom s ním mluvit. Tehdy jsem ale byla přesvědčená o tom, že na umělé oplodnění nepůjdu.

Přesto jste to nakonec začala řešit s lékaři…

Ano, začátkem roku 2016 jsem se zmínila gynekoložce na preventivní prohlídce. Předala mi kontakt na jednu pražskou kliniku a ujistila mě, že mě vyšetří, zjistí případnou příčinu a pak dál uvidíme sami. Na kliniku asistované reprodukce jsem šla sama. Paní doktorka mi tehdy navrhla zkusit inseminaci, která spočívá v tom, že spermie se nějak speciálně očistí a vpraví v době ovulace do dělohy.

Následovaly dva týdny čekání. Bohužel menstruace opět přišla s železnou pravidelností. Následovaly další série vyšetření s tím, že příště bychom mohli zkusit rovnou umělé oplodnění. Do toho kolegyně přišla s tím, že je těhotná. Každý den jsem s ní trávila v kanceláři, poslouchala narážky kolegyň/matek a dusila v sobě svůj smutek. Neměla jsem ani sílu, ani chuť to s někým řešit.

Výsledky dopadly dobře?

Vesměs ano, asi jen spermie byly trochu pomalejší. Stále jsem ještě odmítala myšlenku, že otěhotním přes umělé oplodnění, a tak jsem se rozhodla změnit svůj život. Přihlásila jsem se na kurz instruktora jógy a začala se věnovat více sobě, neupínat se na početí. A musím říct, že se můj psychický stav postupně lepšil. Kurz trval osm měsíců a byl zakončen fyzioterapií.

A tehdy mi bylo řečeno, že mám zrotovanou pánev, která je navíc ve velké křeči. Objednala jsem se tedy k fyzioterapeutce a těšila se, že mi uvolní pánevní dno a miminko půjde jak po másle. Psal se rok 2017 a já konečně začala vést lekce jógy, věnovala se šití a na oplodnění přestala úplně myslet.

Kdy jste se tedy konečně rozhodla pro umělé oplodnění?

Bylo to v roce 2018. Přítel na mě začal tlačit, že miminko už moc chce, a mně bylo jasné, že roky utíkají. Musela jsem podstoupit vyšetření průchodnosti vaječníků, ze kterého se nic nezjistilo, protože z anatomického hlediska nebylo možné ho dokončit. V té době už mi ale lékař na klinice nabídl umělé oplodnění a já souhlasila. Po stimulaci a všech možných přípravách jsem 10. 10. 2018 podstoupila odběr vajíček. Podařilo se odebrat osm vajíček vhodných k oplodnění. A ještě v ten samý měsíc proběhl transfer. Pamatuji si, že po vložení vajíčka mi hlavou blesklo, že to bude holčička.

A ona skutečně byla, je to tak?

Ano, po sedmi letech jsem konečně našla na testu dvě čárky. Těhotenství bylo náročné a rizikové. Prvních pět měsíců jsem prakticky strávila v posteli. Ale vše dobře dopadlo a 23.6.2019 krátce po půlnoci se narodila vlasatá maličká holčička Charlotka.

Chartlotka se narodila po sedmi letech snažení o miminko. Zdroj: archiv paní Magdy.Chartlotka se narodila po sedmi letech snažení o miminko. Zdroj: archiv paní Magdy.

Holčička se tedy povedla na první pokus umělého oplodnění?

Měli jsme po tom všem štěstí a otěhotněla jsem na první pokus. Z osmi odebraných vajíček však dopadlo jen jedno, ostatní se vůbec nevyvíjely. Uvědomovala jsem si, jaké neskutečné štěstí to je.

Vyhledala jste psychologickou pomoc. Jak moc vám to pomohlo?

Tím, že jsem měla hodně času a energie, přihlásila jsem se začátkem roku 2018 na navazující magisterské studium, kam se hlásila i Lenka Pelechová, která se zabývá terapií pro páry podstupující umělé oplodnění. Při seznamování na adaptačním kurzu jsem hned věděla, že s ní potřebuji mluvit. Nevěděla jsem, co mě čeká, tápala jsem, takové velké téma, a přitom děsné tabu. Nikdo vám neřekne „Jo, moje dítě je ze zkumavky.“ Věděla jsem, že hodně párů má potíže, ale neměla jsem nikoho, kdo by mi řekl, co mě čeká a tak. Lenka mi byla velikou oporou. Mluvila se mnou od samého začátku vložení embrya po celé mé těhotenství, které bylo hodně náročné.

Zdravotní stav mi v prvních měsících nedovolal vylézt z postele, neměla jsem sílu a školu jsem musela ukončit. Z mých 150 % energie zbylo snad 10 %, do toho jsem měla silné bolesti, závratě, strach o miminko. S Lenkou jsme byly v kontaktu a věděla jsem, že jí mohu kdykoliv zavolat. Od začátku mě ujišťovala, že vše je, jak má být a že tělo i duše prožívají velký šok.

Psychika hraje v cestě za miminkem stěžejní roli, míní psycholožka

Podle psycholožky Lenky Pelechové je příběh Magdy typickým příkladem ženy, která se ocitla během léčby a po léčbě umělého oplodnění prakticky bez pomoci. „Z kliniky byla Magda propuštěna po potvrzení těhotenství a odeslána do poradny pro těhotné ke svému gynekologovi. Jenže po potvrzení těhotenství nastává období čekání na různá vyšetření a ženy se potřebují někomu svěřit a sdílet své obavy,“ vysvětluje Lenka, která společně s kolegyní Renatou Siranovou vede projekt Cesta za rodinou.

Psycholožka Lenka Pelechová.  Zdroj: Lenka Pelechová.Psycholožka Lenka Pelechová. Zdroj: Lenka Pelechová.

Psychologickou pomoc vnímá Lenka při procesu umělého oplodnění a v následném těhotenství jako stěžejní. Poukazuje na skutečnost, že psychika ženy, která dlouho nemohla otěhotnět, je velmi křehká. „Ze své praxe vím, jak moc je pro ženy důležité mít někoho, na koho se mohou obrátit. A to po celou dobu snažení, procesu umělého oplodnění, v těhotenství až do porodu. Obavy je provází stále, jsou vyčerpané a potřebují si o tom s někým promluvit,“ dodává. Tyto služby gynekologové ani centra asistované reprodukce nenabízí a psychosociálnímu poradenství se při neplodnosti v komplexním rozsahu stále mnoho terapeutů nevěnuje.

Podle Lenky je důležité navázat se ženou hlubší vztah, znát její anamnézu, pokud si to přeje, doprovodit ji k zákroku, být na telefonu nebo e-mailu vždy, když to potřebuje. „Spolupracujeme také s odborníky a máme přehled o problematice umělého oplodnění. S některými pacientkami jsme v kontaktu i po porodu, kdy nám posílají fotky vytouženého miminka,“ uzavírá Lenka.

O umělém oplodnění diskutujete na eMiminu

Téma Poslední příspěvek Reakcí

Jak jste zvládali s partnerem IVF?

Anonymní
23.12.19 21:37 
33

Jsem jediná, kdo nechce do IVF?

Markéta80
18.4.19 14:41 
12

Umělé oplodnění, jaké vyšetření a co kolik se platí

Bubu25
25.3.12 19:48 
9

Jak dlouho vám trvalo, než se vám podařilo otěhotnět?

Autor:

Martina je maminkou osmiletého školáka a psaní je jejím koníčkem i prací. Většinu času věnuje redakční činnosti pro eMimino a Arome.cz. Píše převážně rozhovory, příběhy, aktuality i PR články. více

Přečtěte si také

Váš příspěvek

Odesílám...