Po letech marných pokusů o dítě a dvou neúspěšných IVF jsme se s manželem rozhodli pro adopci dvou chlapců. Když už jsem to nejméně čekala, stalo se nemožné a já dvakrát za sebou přirozeně otěhotněla. Místo nekončící rodinné idyly ale přišel krutý chlad, žárlivost a manželova zrada.
Od touhy po miminku k nečekanému zázraku
Dva roky jsme se s mužem snažili o miminko, ale všechny pokusy byly marné. Dali jsme na radu lékařů a rozhodli se pro umělé oplodnění. Museli jsme podstoupit nejrůznější vyšetření včetně genetiky, čekala mě hormonální léčba a k tomu nepříjemné injekce do břicha, ale co by ženská, která touží po dítěti, nevydržela. Hormonální terapie mi pořádně zamávala s psychikou, byla jsem náladová, přecitlivělá, ale manžel měl naštěstí andělskou trpělivost a byl mi velkou oporou.
První pokus se nezdařil, ale nevzdala jsem to a šli jsme do toho podruhé. Jenže ani tentokrát nám osud nepřál a já už nechtěla zažít celou tu peripetii potřetí, nechtěla jsem další naději a další zklamání. Začali jsme s mužem uvažovat o adopci, a nakonec se pro ni rozhodli. Prošli jsme celou tou nezbytnou úřední procedurou, vyhodnotili nás jako vhodný pár a už zbývalo jen čekat. A tentokrát jsme měli štěstí. Už po roce jsme mohli adoptovat osmiměsíčního chlapečka Jirku. Kluk jako buk, malý smíšek, který nám dělal jen radost, a tak jsme záhy usoudili, že by neměl zůstat sám.
Po nějaké době se nám podařilo adoptovat Pepíčka. Byly mu necelé tři roky a za svůj krátký život v původní rodině nic hezkého nezažil. Rodiče alkoholici ho nejenom zanedbávali, ale i týrali. Nebýt dětské lékařky, která upozornila na podvyživené tělíčko plné podlitin tehdy ani ne rok starého miminka, kdo ví, jak by dopadl. První měsíce byl trochu „bojácný“, ale brzy se otrkal, brášku Jirku si zamiloval, a když mi poprvé řekl mami, málem jsem se samým blahem rozplynula.
Pepíček ke mně tak přilnul a tolik se bál, abych ho neopustila, že za mnou chodil i na záchod. Manželovi tím občas brnkal na nervy. „Vychováváš z kluka mamánka, vždyť je jako klíště, už by se tě nemusel držet za sukně,“ hudroval.
Kluci rostli, jako bych je kropila konví, byli jsme prima rodina a mě ani ve snu nenapadlo, že by se náš čtyřlístek mohl ještě rozrůst. Bylo mi už skoro osmatřicet, když se mi nedostavila menstruace. Že by předčasný přechod? Pro jistotu jsem si udělala test – a stal se zázrak – byla jsem těhotná! Pádila jsem na gynekologii, kde lékař výsledek testu potvrdil, a pak jsem celá šťastná tu zprávu oznámila manželovi. A ten byl také velmi rád, spolu jsme se smáli a objímali se.
Jirka s Pepíčkem se na sourozence těšili, zvlášť když jsem jim sdělila, že to bude kluk. „Budu ho učit hrát fotbal,“ jásal Jirka. „Půjčím mu svýho Brumlu,“ sliboval s vážnou tváří Pepíček, což by byla velká pocta, neboť svého milovaného „spinkacího“ medvídka nepůjčoval vůbec nikomu.
Těhotenství probíhalo hladce, jako po másle, žádné ranní nevolnosti, zvládala jsem domácnost i děti. Skoro čtyřkilový Ondrášek se dral na svět dvanáct hodin, ale to nevýslovné štěstí, když mi ho paní doktorka položila na prsa! Byl to sice věčně hladový křikloun, moc jsme se s mužem nevyspali, ale bylo báječné mít tři zdravé děti a jedno z nich dokonce jako nečekaný bonus.
Říká se, že příroda je mocná čarodějka, což můžu potvrdit, protože jsem pár měsíců po narození Ondry znovu otěhotněla. Doufali jsme, že to bude holčička, do poslední chvíle si to mysleli také lékaři, jenže na svět přišel další kluk. Dostal jméno František a od narození to bylo pěkné číslo. V deseti měsících už chodil a v jedenácti si poprvé rozbil hlavu o roh stolu.
Kariérní vzestup, ponižování a nevěra
Mít čtyři kluky je docela fuška, co vám budu povídat. Vařit, prát, uklízet, hrát si s nimi, vyprávět jim pohádky, aby neměli pocit, že je nechávám stranou. Byt už byl těsný a děti potřebovaly prostor, a tak jsme s mužem začali uvažovat o hypotéce. Bytovou situaci ale nakonec vyřešilo dědictví. Manžel totiž zdědil po svém strýci větší obnos, takže jsme si mohli koupit prostorný rodinný dům. Jenže v našem vztahu se něco změnilo. Nebyla to náhlá změna, jak jsem si později uvědomila. Práce, péče o rodinu, přestavba bytu i rekonstrukce rodinného domu nám ukrajovaly z času, který jsme si vždy snažili vyhradit pouze pro sebe. Odcizení se připlížilo jako jedovatý had a začalo naše manželství otravovat jedem vzájemného nepochopení a žárlivosti.
Vždyť já byla celá léta doma, i když mám vysokoškolské vzdělání, ale uplatnit se na pracovním trhu, kde výkon hraje první housle, to bych se čtyřmi dětmi nezvládla. Až když byli kluci trochu větší, šla jsem pracovat na půl úvazku do jednoho obchodu, abych do rodinného rozpočtu přispěla alespoň nějakou částkou. A manžel mi to dával najevo. „Už se s tebou pomalu nemám o čem bavit. Abych se styděl vzít tě do společnosti!“ Pálilo to víc než facka. A zatímco jsem se trápila a ztrácela sebevědomí, manžel šplhal vzhůru po profesním žebříčku, až se stal ředitelem firmy, ve které léta pracoval. Přála jsem mu to, přála jsem to nám všem, protože umožnil klukům, aby se věnovali svým zálibám.
Nejstarší Jirka vynikal v juniorském fotbale a bavila ho matematika, Ondra hrál skvěle na kytaru, František hezky maloval. Jen Pepíček nezapadal do manželova puzzle nadaných dětí, s nimiž by se mohl chlubit. Učení mu moc nešlo, zato ho bavilo vaření, ale mít v rodině intelektuálů obyčejného kuchaře?! Začal synovi dávat najevo své zklamání, často i nelibost, několikrát se mi mezi čtyřma očima svěřil, že jsme si „adopci toho kluka měli rozmyslet“. Bolelo mě z toho srdce. A bolelo čím dál tím víc, když jsem si uvědomila, že se ke mně manžel chová přezíravě a chladně, že už se ani nemilujeme, že chodí domů pozdě a z jeho košile je cítit cizí dámský parfém.
Začala jsem žárlit, lezla jsem mu do mobilu, a to vše jen proto, abych se ujistila, že má milenku, a tak se trápila ještě víc. Sama jsem jen umocňovala své vlastní ponížení, až jsem se jednou rozhodla, že tomu udělám konec.
Kluci byli velcí, čím dál tím samostatnější. Už jsem si mohla najít zaměstnání, kde bych našla uplatnění, i když jsem věděla, že to zpočátku nebude lehké. Musela jsem se naučit spoustu nových věcí, ale konečně jsem si uvědomila svoji hodnotu. Nebylo třeba snášet manželovo ponižování. Požádala jsem o rozvod a na druhé stání nás rozvedli.
Manžel se zachoval velkoryse, přenechal mně a našim chlapcům dům. Ostatně krátce po rozvodu jsem se dozvěděla, že své milence nechal postavit moc pěknou vilku. Odstěhoval se k ní.
A já? Přes internet jsem se seznámila se sympatickým učitelem. Petr mi padl nejen do oka, ale záhy se mi zahnízdil i v srdci. Žijeme spolu už několik krásných let. Je mi milujícím druhem a všem mým synům bezva kamarádem. V životě je vždy něco za něco. Ten můj rozhodně není lehký, zato je ale naplněný láskou a štěstím.
Alžběta, 51 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
