Z deníčku redaktorky: Tak už jsem taky covid+

V půlce října jsem se stala jedním z tisíce čísel nakažených covidem-19. První z naší redakce. Nevím přesně, jak jsem se nakazila a od koho, ale ono je to vlastně úplně jedno. Na rozdíl od velké řady jiných lidí jsem navíc měla to velké štěstí a prodělala jsem pouze lehčí formu nemoci. Po celou dobu jsem si vedla deník a některé zápisky z něj s vámi nyní sdílím...

Z deníčku redaktorky: Tak už jsem taky covid+ Zpět s úsměvem v redakci...

Středa 14. 10.

Dopoledne píše Dan do naší deskovkové skupiny, že se necítí nějak dobře. Reaguje na to i Michal a Kačka, oba prý mají chřipku a že to nic nebude. V neděli jsme celý den až do noci hráli u kamaráda Game of Thrones, v šesti lidech v malém pokoji… Byla kosa, takže jsme ani moc nevětrali. Cítím se v pohodě, mám snad jen lehkou rýmu… Odpoledne máme první online oddílovou schůzku. Je to takové smutné, že se s dětmi nemůžeme vidět naživo, opět…

Čtvrtek 15. 10.

Na homeofficu jsem z důvodu různých preventivních karantén už od konce září a začíná mi to pomalu lézt na mozek. Naštěstí dneska nad tím nemusím moc přemýšlet, nahromadila se mi práce. Od počítače jsem se dostala až teď navečer. Začínám balit na víkend s přáteli z oddílu, strašně se těším, že vypadneme z Prahy do přírody a užijeme trochu legrace. Potřebuji nakoupit nějaké jídlo, tak vyrážím ven a zapínám bluetooth kvůli eRoušce. Zatím mi nic nehlásila, ale někde jsem četla, že její notifikace ne vždycky funguje napoprvé. Nedá mi to a aplikaci otevírám. Ihned se mi objevuje hlášení, že jsem měla dvě riziková setkání s nakaženým, minulou středu a v neděli. Ehmm, píšu na deskovkový chat, jak se lidi cítí. Hlásí mi, že už všichni mají chřipkové příznaky. Tedy až na mě. Usínám s obavami, že to chřipka nebude…

Pátek 16. 10.

Probouzím se před šestou celá zpocená a s hroznými bolestmi celého těla. Beru si paralen, dělám si čaj a zalézám zpět do postele. Usínám takřka okamžitě. Jsem vyčerpaná už jenom z té krátké cesty po schodech z patra, kde mám ložnici. Probouzím se, paralen trochu zabral. Píšu šéfové Andy a šéfredaktorce Zuzce, že se dneska házím marod. Píšu přátelům z oddílu, že na společný víkend bohužel jet nemůžu. Píšu na deskovkový chat, že se pokouším dostat na testy a že by měli i oni. Zároveň se kamarádům omlouvám, že jsem je v neděli asi ohrozila a povídám o těch rizikových hlášeních na eRoušce. Stejné ovšem píše i Kačka a také Vítek, který se dnes dozvěděl, že má nakaženou kolegyni v práci.

V mezidobí, co si s lidmi píšu, se také pokouším dovolat své lékařce. Nedaří se mi a usínám. Probouzím se po deváté a konečně se na popáté dovolám sestřičce, ani mě k doktorce nepřepojuje. Sděluji jí, že potřebuji e-Žádanku na testy, že mám dva pozitivní kontakty na eRoušce a že jsem se probudila s příznaky. Ptá se mě na ně a v průběhu toho už žádanku vyplňuje a odesílá do systému. Popřeje mi, ať mám lehký průběh nemoci a že prý se mám ozvat s výsledky.

Googlím si nejbližší odběrová místa, tak abych na testy mohla jít co nejdříve a hlavně, abych tam mohla dojít pěšky. Nechci nikoho případně ohrozit cestou MHD. Nejbližší místo mám na Žlutých lázních… Sakra, to v tomhle stavu pěšky nedám, navíc volný termín mají až v pondělí večer. Volám kamarádce Evě, která dělá v jedné z covid laboratoří. Říká, ať hnedka přijedu, že mě do desáté vezmou i bez objednání. Blbý je, že na to mám jen třicet minut a laboratoř je až v Bohnicích. Nemám na to sílu. A nemám ani sílu myslet…

Volám si s mojí mamkou, které shodou okolností právě končí karanténa (nakazila se v práci před deseti dny), a ta mi radí Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, do které mě zaveze autem.

Otvírám si formulář pro online přihlašování. Na drive-in odběry mají volno až v pondělí, pro pěší už v neděli a tak si rezervuji čas v 8:30 a vyplňuji údaje (jméno, rodné číslo, trvalé bydliště, jméno lékaře a kontakt na něj, kontakt na sebe). Než to stihnu všechno vypsat, je termín plný. Musím začít od znova. Další volný termín je v 11:30, naštěstí se mi v kolonkách objevují již dříve vypsané informace, takže se úspěšně registruji. A opět usínám.

Sobota 17. 10.

Celou sobotu střídavě beru paralen a spím. Mám naštěstí jen lehkou teplotu, i tak se klepu zimnicí a bolestí svalů, zad a hlavy. Jsem unavená a také dehydratovaná. Vypiju až pět litrů tekutin, přesto mám v krku stále vyprahlo. Migréna mi nedovoluje se ani odreagovat u seriálu nebo knížky, zvládám si pustit pouze pár podcastů. Přátelé z deskovek píšou, že mají čtyřicítky horečky a kašel a že se také objednávají na testy. Volný termín nejdříve až v úterý.

Neděle 18. 10.

Probouzím se bez příznaků, tedy až na rýmu. Jako bych vůbec nebyla nemocná… Možná jsem se jenom zbytečně vystrašila a žádný covid nemám, říkám si. Přijedeme k odběrovém stanu o patnáct minut dřív, mamka mě vysazuje a já si jdu stoupnout do řady.

Přede mnou jsou jenom tři lidi. Sestřička celá zakuklená v ochranném obleku si ode mne bere kartičku pojišťovny. Ve stanu je kromě dvou sestřiček ještě jeden pracovník, který potvrzuje, zda jste objednán a zda jste přes pojišťovnu, nebo samoplátce. A pak už vám do nosu strčí dlouhou vatovou tyčinku, do obou dírek a až dozadu, takže vás to pořádně zaštípe. Ale popravdě, zase až tak hrozné to není.

U odběrového stanu jsem byla přesně jednu minutu, tak rychle to všechno proběhlo. Za mnou se mezitím vytvořil chumel asi šesti lidí. Když kolem jednoho pána procházím, nepěkně zakašle, do špatně nasazené roušky a ne do rukávu. Prase, říkám si. Pokud jsem se už nenakazila, tak teď určitě!

Domů dorazím v 11:30, tedy v době, kdy jsem teprve měla jít na řadu v odběrovém stanu. Do třetího patra, kde bydlím, jsem sotva došla. Na mezipatrech jsem si musela dělat přestávky, jinak bych to neudýchala. Jsem strašně vyčerpaná. Okamžitě usínám a probouzím se až večer. Výsledky mi nečekaně přicházejí už v devatenáct hodin, tedy nějakých sedm hodin od odběru. Jsem covid+. Zvláštním způsobem jsem za to vlastně ráda. Že to budu mít aspoň za sebou. A že taky budu moct o Vánocích zajet za prarodiči bez obavy, že bych je ohrozila… Před devátou mi přichází zpráva s odkazem na sebetrasovací formulář, který má pomoci hygienickým stanicím s trasováním.

Pondělí 19. 10.

Probouzím se zase s chřipkovými příznaky, bolestí celého těla, krku, hlavy. Začínám lehce kašlat a tak k paralenu a vitamínům nasazuji i bylinný sirup. Nečekám, že by se mi z hygieny ozvali (vzhledem k informacím o jejich přetížení), takže vyplňuji alespoň sebetrasovací formulář. Ptají se mě v něm: Jak se cítím? Jaké mám příznaky? Kde konkrétně pracuji? Od koho si myslím, že jsem se nakazila? S kým jsem se za posledních pět dní viděla? Všechno poctivě vyplňuji a děkuji za to, že jsem poslední týden žila jako poustevník a nikoho tak snad neohrozila. I když je možné, že jsem nakazila nějaké lidi v MHD, kterou jsem normálně jezdila… Proto si od včerejška říkám, kdy už konečně dostanu zprávu do eRoušky?

Přijde mi dopoledne a já hned kód zapisuji do aplikace. Lidé, kteří se se mnou setkali, byli ode mne méně jak dva metry po dobu alespoň patnáct minut, tak dostanou notifikaci, že se setkali s pozitivním člověkem. Krátce na to mi nečekaně volá i pražská hygiena. Velice příjemný muž se mnou prochází všechno, co jsem již napsala do sebetrasovacího formuláře. Zjišťuje, že ne vše se mu propsalo do jejich systému, nicméně to podstatné ano. Za což mi děkuje a říká, že je poznat, že jsem novinářka, protože tolik informací prý takhle podrobně popsaných ještě neviděl. :-) Následně se dozvídám, že mě čeká izolace až do 28. 10., bohužel se deset dní počítá až od kontaktu s hygienou a ne od propuknutí nemoci.

Úterý 20. 10.

Naprosto nejhorší noc a den ze všech. Nemohla jsem vůbec usnout (a následně i tu noc následující), strašně mi bušilo srdce, opět se mi zvýšila teplota. Probouzela jsem se z děsivých snů… Od rána mi je děsně, nemůžu vůbec nic, jak mě celé tělo bolí. Včetně toho se pořádně nadechnout. Jako bych měla na hrudi nějakou kovadlinu nebo co, strašně mě to tíží… Kašlání se snažím udržet na uzdě. Znám se, jakmile s tím začnu, už nepřestanu a bude to jenom horší a horší. Pomáhá strepsils a sirup.

Jedinou radostí, přiznávám že trochu povrchní, je pohled na přibývající lajky u mého včerejšího příspěvku na Facebooku – přes osmdesát reakcí, neskutečný! Snažila jsem se v něm popsat svou zkušenost se systémem, která byla naštěstí veskrze pozitivní. A tu přeji všem, kteří se s covidem-19 setkají. Jako klíčovou ochranu sebe a svého okolí vnímám eRoušku, jejíž nová verze teď vůbec nevybíjí baterku a funguje teď mnohem více automaticky. Určitě bychom si ji měli nainstalovat všichni.

Sobota 24. 10.

Středu až pátek jsem střídavě spala a pracovala, na nic více jsem neměla energii. Příznaky naštěstí postupně odeznívaly, zůstala jen permanentní únava. Přes den mi bylo trochu hůř, k večeru lépe. Paradoxně dneska se cítím hůř psychicky, než fyzicky. Vzhledem k tomu, že mi je už dobře a venku je tak nádherně. Nejraději bych šla někam na procházku do přírody, ale nemůžu. Jsem v izolaci a nesmím se s nikým potkat. Tak si alespoň se všemi volám a píšu… A děkuji všem za milé vzkazy, podporu a povzbuzení.

Sobota 7. 11.

Izolace mi končila na státní svátek 28. 10. Byl to krásný den a já jsem konečně mohla ven na vzduch. Všechny hlavní příznaky nemoci odezněly, zbyla už jen únava. Lékařka mi doporučila vyvarovat se větší fyzické zátěži minimálně měsíc, tělo se prý potřebuje zregenerovat. Sportování mi moc chybí, ale popravdě, stále se cítím oslabená a i po vyšlápnutí schodů se lehce zadýchávám. Také se hůř soustředím a v noci mi občas tluče srdce a buší v hlavě tak, že nemohu usnout. Někde jsem četla, že pocovidová rekonvalescence u někoho trvala i půl roku. Snad to u mě bude kratší doba…

Covid-19 není radno podcenit. Chytit ho může opravdu každý a kdekoliv. A nikdo neví, jaký průběh zrovna jeho onemocnění bude mít. Buďme k sobě i ostatním ohleduplní. Dbejme na důkladnou hygienu, omezme sociální kontakty, nosme správně respirátory a roušky a mějme nainstalovanou eRoušku. A pokud si nemocí projdeme, pojďme darovat plazmu. Můžeme tím zachránit životy lidí, kteří neměli to štěstí a procházejí si právě velmi těžkým průběhem nemoci.

Přejeme vám pevné zdraví!

Autor:

Klárka se už řadu let věnuje dětem, a to v rámci neziskového sektoru i dětského oddílu. Na eMiminu a Arome působí jako redaktorka. více

Přečtěte si také

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
931
28.11.20 18:18
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
27.11.20 19:14

No :D mám za sebou mužů do rodiny. Co to je za ptákovinu? Žádná imunita po prodělání není. Takže další v řadě, co má špatné informace… Trochu bych přemýšlela a informovala se než začnu pouštět tyto dezinformace do světa.

  • Nahlásit
14001
27.11.20 11:01

@Zuzanec Ovšem, ty deskovky jsme hráli na začátku října, kdy tato setkání v malém počtu lidí byla povolena. A věřím tomu, že na obdobných přátelských/rodinných srazech se nakazily tisíce lidí… Nebo v obchoďácích, v MHD apod. Každopádně s Vámi souhlasím, takto zpětně to byl risk. A následovalo velké poučení. Děkuji Vám za vzkaz a přeji Vám i celé rodině pevné zdraví :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
931
26.11.20 17:52

Mne se nezdá moc rozumne hrát v této době deskovky v 6 lidech malém nevětranem pokoji, s takovou se z toho nevyhrabeme…

Příspěvek upraven 26.11.20 v 21:55

  • Zmínit
  • Nahlásit
14001
26.11.20 17:03

@PenelopaW Moc děkuji za milá slova. Jsem ráda, že se Vám deníček líbil :srdce: Přeji hodně zdraví Vám i celé rodině! Klára

  • Zmínit
  • Nahlásit
1821
24.11.20 20:47

Velmi pěkně napsaný deníček, děkuji za podrobné informace bez vypjatých emocí či kritiky. Teď už mám alespoň rámcovou představu, jak se zachovat, co třeba čekat z hlediska systému a možná i průběhu nemoci. I když samozřejmě doufám, že se nám obloukem vyhne, ťuk ťuk na dřevo. Přeji, ať je brzy co nejdříve zase jako předtím, ať se tělo brzy vzpamatuje. A ať jsme všichni zdraví a v pořádku :).

  • Zmínit
  • Nahlásit
645
23.11.20 20:48

👍

  • Zmínit
  • Nahlásit