Nechce spát samo. Vyzkoušíte ferberizaci?

Od svých matek často slýcháme, že dítě patří do své postýlky. Bude-li spát s rodiči, bude rozmazlené, nevyspalé a vůbec, nepatří tam. V době našich maminek se děti učili spát v samostatném pokoji už v porodnici. Tehdy si ale také lidé mysleli, že poručí větru, dešti a že jsou moudřejší než příroda. Zdá se, že alespoň nyní jsme se z chyb našich předků poučili a opět se svobodně vracíme k tomu, co je nám příjemné.
Je přirozené, že miminko se nejlépe cítí v blízkosti maminky. Pokud máte pochyby, podívejte se, jak se ke svým mláďatům chovají „nerozumná“ zvířata. Jsou-li potomci malí, matka se od nich téměř nehne. Opečovává je a chrání, při spánku je hřeje vlastním tělem. Není divu, že miminko o samotě pláče, v přírodě samota většinou znamená katastrofu. Až později se mláďata učí, že matka odchází a zase přichází. Proto si nekomplikujte vztah se svými dětmi imperativy. Strach, že dítě rozmazlíte, může vést k tomu, že mu odepřete lásku, kterou potřebuje a kterou sama cítíte, že byste mu ráda dala. Minimálně v prvním půlroce života je blízkost nejen příjemná, ale i praktická.

Starší dcerka je spáč. Usne vždy a všude bez ohledu na okolí. Spí dobře a tvrdě, neprobudí ji ani její vlastní rotování po postýlce, chrupání, dokonce i na záchod chodí ve spánku. Bohužel tohle všechno budilo mě a bránilo mi to v beztak špatném spánku tak, že musela putovat do svého pokojíčku poměrně brzy. Vůbec jí to nevadilo. Mladší dcerka je opak. Usínání mnohem horší, spánek trochu na vodě a neustálé ujišťování, že maminka je poblíž. Zpočátku jsem si spaní s ní opravdu užívala, později ale začal být problém v tom, že pro změnu my jsme budili ji. Takže i ona v šesti měsících putovala do pokojíčku a přijala to s ulehčením.

Samostatné usínání

Rozhodnete-li se, že vám nebo dítěti společný spánek nevyhovuje, dříve než jej přesunete, mělo by umět samostatně usínat. Jen dítě, které to dokáže, při nočním probuzení samo zvládne opět usnout. Poměrně tvrdá, ale účinná je metoda Richarda Ferbera, takzvaná ferberizace. Spočívá v tom, že po vytvoření příjemných podmínek na spaní a absolvování obvyklého večerního rituálu, se miminko uloží do postýlky a ponechá samotné. V případě, že pláče, se vrátíte do pokoje za pět minut. Jen jej pohladíte, promluvíte na něj a opět odejdete, nezvedáte jej, nechováte ani nekojíte. Postupně přestávky po pěti minutách prodlužujete. Úspěch je prý většinou zaručen do týdne.

Navěky to nebude

Není nutné nechat dítě hned samotné. Mělo by usínat samo v postýlce, ale maminka může být zpočátku poblíž, aby na ni vidělo. Stejně jako v předchozím případě by ale neměla dítě uspávat, chovat nebo kojit. Jen jej podpořit svou přítomností. Je možné, že když ji uvidí, bude se miminko zpočátku dožadovat pochování silněji a pro maminku bude těžší odolat. Postupně se ale naučí usínat a maminka může prodlužovat vzdálenost od postýlky, až opustí pokoj úplně. Namísto maminky je dobré dát dítku do postýlky jeho oblíbenou hračku, která mu dodá jistotu a maminku „zastoupí“.

Pokud vám ale společné spaní vyhovuje, není potřeba na tom něco měnit. Ideální pro pohodlí všech je dětská postýlka s odmontovanou stěnou, přisunutá k vaší posteli. Máte tak svého drobečka na dosah ruky a zároveň dostatek místa i pohodlí. Let, které stráví „malý vetřelec“ ve vaší ložnici, nakonec tolik nebude, tak proč si je neužít.

Jak na noční kojení

Po prvních třech měsících života by dítě mělo spontánně omezovat noční kojení, jak se prodlužuje jeho spánek. Pouze v obdobích takzvaného růstového spurtu se může přechodně budit častěji. Ve druhém půlroce života by již miminko mělo vydržet bez kojení. Budí-li se, pak je to většinou ze dvou důvodů. Buďto proto, že během dne a večer se dostatečně nenají a v noci to dohání. V té době mu zpravidla jen mléko nestačí a je možné jej večer přikrmit kaší. Nebo proto, že noční kojení je mu příjemné a je na něj zvyklé. Nepomůže-li dudlík, zkuste se na pár nocí odstěhovat z ložnice a k miminku nechat vstávat tatínka.