Zářijovému chaosu se smějme, jinak bychom se z něj nejspíš zbláznili. Ale větu „my jsme školu taky přežili“ si raději odpusťme. Děti totiž nepotřebují další lekci odolnosti. Potřebují vědět, že je někdo poslouchá a že škola není místo, kterého se musejí bát.
S blížícím se koncem roku roste prodej alkoholu a psacích potřeb. Těžko říct, zda víc nakupují rodiče, nebo učitelé.
Tenhle vtip se s příchodem září pravidelně vrací na sociální sítě. A rodiče školáků se mu zpravidla smějí o něco hlasitěji než ostatní. Dobře totiž vědí, že začátek školního roku není datum v kalendáři, ale menší logistická operace.
- Obalit sešity.
- Najít přezůvky, které dítěti ještě v červnu zaručeně byly.
- Podepsat pracovní sešity.
- Nastavit budíky.
- Obnovit zapomenutá hesla do školních systémů.
- Slyšela jsem i historky o tom, jak rodiče vyndali v září z aktovky poslední červnovou svačinu… Fůůůůůůj!
A hlavně dostat ráno všechny členy domácnosti včas ze dveří, pokud možno oblečené, najedené a bez zásadního konfliktu.
Humor nám pomáhá první zářijové týdny přežít. A to je dobře. Jenže zatímco rodičovskému chaosu se smát můžeme, ze stresu dětí bychom si legraci dělat neměli. Pro některé z nich totiž návrat do školy znamená také zvýšený stres, nejen brzké vstávání a konec prázdninové volnosti. Znamená návrat na místo, kde se necítí dobře. A někdy dokonce ani bezpečně.
Škola není jen továrna na známky
Trochu mě zajímala fakta a čísla. Když se nad něčím zamyslím, najdu nějaké relevantní výzkumy. Ráda si potvrdím (nebo i naopak vyvrátím), že se nemýlím. Podle reprezentativního výzkumu Českého výboru pro UNICEF a agentury STEM/MARK zažívalo 60 procent oslovených dětí ve věku od 9 do 17 let během posledních čtrnácti dnů alespoň občas stres kvůli škole nebo jiným povinnostem. Pětina jej pociťovala často či velmi často.
Mohli bychom nad tím mávnout rukou. Škola je přece povinnost, písemky jsou nepříjemné a nikdo neslíbil, že život bude jedna dlouhá přestávka. Jenže za těmito čísly nejsou pouze obavy ze známek.
Téměř polovina dětí označila za zdroj stresu, smutku nebo strachu vztahy ve škole, problémy se spolužáky, učiteli nebo zkušenost se šikanou. Školní povinnosti uvedlo 45 procent respondentů a tlak na výkon či vysoká očekávání 26 procent. Mezi dospívajícími od 14 do 17 let dokonce každý třetí.
Na podobná čísla rádi odpovídáme větou: „My jsme také chodili do školy a přežili jsme to.“ Ano, přežili. Někteří dokonce bez elektronické žákovské knížky, preventivních programů a školního psychologa. Jenže přežít není totéž jako cítit se dobře a bezpečně.
Dítě tráví ve škole podstatnou část všedního dne. Škola proto nemůže být pouze místem, kde se stihne probrat látka, napsat test a rozdat známky. Měla by být také prostředím, ve kterém se děti nebojí udělat chybu, mají komu říct o svých starostech a vědí, že je dospělí berou vážně.
A ano, měla by v ní být také nějaká zábava. Přiznejme si totiž, že celé generace dětí chodily do školy především kvůli přestávkám.
Některým dětem začíná září už v srpnu
Dospělému připadá začátek školního roku jako návrat k normálu. Konečně zase řád, režim a předvídatelný týden. Pro dítě však může jít o poměrně prudký náraz.
Místo volnějšího programu přichází přesně stanovený rozvrh, ranní vstávání, nové povinnosti a každodenní hodnocení. Někdy také nový učitel, noví spolužáci nebo úplně nová škola. To, co dospělý nazve „návratem do běžného režimu“, může dítě vnímat jako ztrátu svobody a vstup do prostředí plného nejistoty.
Obavy se proto často objeví ještě před prvním zazvoněním. A netýkají se pouze dětí – také rodiče může už během prázdnin přepadnout předškolní nervozita. Dítě už na konci prázdnin hůře usíná, bolí ho břicho nebo hlava, je podrážděné, plačtivé či nezvykle uzavřené. Podobnou zkušenost popsala také maminka prvňáčka, ze kterého se během prvního týdne školy stal uzlíček nervů. Menší děti se začnou více držet rodičů, starší odpovídají, že je „všechno v pohodě“, přestože jejich chování říká pravý opak.
Ne každý povzdech nad školou samozřejmě znamená vážný problém. Ani dospělí po návratu z dovolené nevstávají v pondělí ráno s výskotem a touhou okamžitě otevřít pracovní e-mail. Rozhodující je, zda počáteční nechuť postupně ustupuje, nebo se naopak prohlubuje.
A také zda dítě okamžitě nezavalíme dobře míněnými radami. My dospělí máme totiž zvláštní potřebu všechno rychle opravovat. Dítě přitom nepotřebuje návod, motivační proslov ani připomínku, že „ostatní to zvládají“. Potřebuje nejprve slyšet: „Chápu, že se ti tam nechce. Co je pro tebe teď nejtěžší?“ A možná také: „Je tam přece jen něco, na co se těšíš?“
Září rozhodí i rodiče. Jen to umíme lépe skrývat
Buďme spravedliví: změna režimu nedopadá pouze na děti. O prázdninách se postupně naučíme žít trochu jinak. Rána nejsou tak uspěchaná, odpadají domácí úkoly, kroužky, přípravy svačin i pravidelné pátrání po ztraceném úboru na tělocvik.
Sotva si na volnější rytmus zvykneme, přijde září a rodina musí během několika dnů přepnout zpátky do provozního režimu. Najednou se znovu hlídá čas usínání, rozvrh, úkoly, školní zprávy, pomůcky a termíny. Do toho práce, doprava a kroužky, jejichž časy do sebe obvykle zapadají asi tak dobře jako dílky ze tří různých puzzle.
Rodiče navíc snadno propadnou pocitu, že musejí všechno zvládnout okamžitě a dokonale, včetně toho, co všechno by dítě mělo umět ještě před nástupem do školy. Nemusejí. Opravdu není tragédie, když dítě první týden nemá pastelky seřazené podle odstínů nebo když rodinný režim několik dní skřípe. Není nutné mít do druhého září vyřešené svačiny na celý měsíc, přehledně popsané boxy ani dokonale sladěný rodinný kalendář.
Zvykání potřebuje čas. Děti jej potřebují a dospělí také. Právě rodičovský stres navíc často nechtěně posíláme dál. Když od rána opakujeme, že se nesmí přijít pozdě, nic zapomenout a hlavně hned od začátku nic nezanedbat, dítě snadno získá dojem, že září je jedna velká přijímací zkouška. A že každá zapomenutá tužka může rozhodnout o jeho budoucnosti.
Bezpečí ve škole není nadstandard
Výzkum UNICEF přinesl také povzbudivé zjištění: 61 procent dětí svým učitelům důvěřuje a přibližně dvě třetiny mají ve škole někoho, s kým mohou mluvit o svých potřebách a starostech.
Jenže současně téměř 13 procent dětí takového člověka nemá a další pětina si není jistá. To znamená, že v každé větší škole mohou být desítky dětí, které nevědí, za kým by šly, kdyby jim bylo opravdu těžko.
Důvěryhodný dospělý přitom může rozhodnout o tom, zda dítě zůstane se svým problémem samo. Nemusí mít okamžité řešení, diplom z psychologie ani univerzální odpověď na každou situaci. Často stačí, když poslouchá, nezlehčuje a pomůže hledat další podporu.
Znepokojivé je, že 65 procent oslovených dětí nevědělo, na jakou krizovou linku nebo odbornou organizaci by se při psychických obtížích mohlo obrátit. U dětí ve věku od 9 do 13 let to byly téměř tři čtvrtiny.
Nestačí proto dětem opakovat, že si mají říct o pomoc. Musejí vědět komu, jakým způsobem a co se bude dít potom. Jinak je věta „kdyby něco, tak se svěř“ asi stejně užitečná jako rada „hlavně se nestresuj“.
Bezpečná škola není škola bez pravidel, nároků a povinností. Není to ani škola, kde se každý neúspěch přikryje pochvalou a všechny děti dostanou jedničku za účast. Je to škola, ve které dítě ví, že chyba neznamená ponížení, konflikt se bude řešit spravedlivě a svěřit se není žalování ani slabost.
Nemusíme předstírat dokonalý začátek
Začátek školního roku nemusí připomínat reklamní fotografii s dokonale usměvavou rodinou, novou aktovkou a svačinou nakrájenou do tvaru zvířátek. Ve skutečnosti někdo zaspí, někdo zapomene čip do jídelny a někdo už třetího září zjistí, že se mu do školy vůbec nechce.
A svět se kvůli tomu nezboří. Nejdůležitější není zvládnout začátek roku bez jediné chyby. Důležitější je vytvořit doma i ve škole atmosféru, ve které dítě může říct, že má strach, něco mu nejde nebo se necítí dobře, aniž by se okamžitě dozvědělo, že přehání, vymýšlí si nebo že „život bude ještě mnohem těžší“.
Můžeme se smát chaosu kolem nákupu sešitů, rodičovských skupin a nekonečného hledání přezůvek. Humor nám pomáhá získat odstup a někdy také zachránit poslední zbytky rodičovské příčetnosti. Současně bychom ale měli pozorně poslouchat děti, pro které září není jen organizačně náročné, ale skutečně těžké.
Škola nemusí být každý den bezstarostná. Nemusí být ani snadná. Měla by však být místem, kde dítě vedle násobilky, vyjmenovaných slov a chemických vzorců zažívá také zvědavost, radost, přátelství a pocit bezpečí.
Protože dítě se může učit i pod tlakem. Možná bude mít dokonce samé jedničky. Dobře se ale rozvíjí především tam, kde se nemusí bát.
Školka roku 2026: Přidejte recenzi a pomozte ostatním rodičům
Zapojte se do volby Školka roku na eMimino.cz! Sdílejte svou zkušenost s mateřskou školou a pomozte ostatním rodičům najít to nejlepší místo pro svoje děti. I vaše recenze může někomu usnadnit důležité rozhodnutí.
Volba Školky roku 2026 »Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
