Odklady školní docházky se letos staly jedním z nejdůležitějších témat mezi rodiči. Já sama to zatím řešit nemusím. Čím víc se ale probírám novými pravidly, tím silnější mám pocit, že z jednoho administrativního zásahu vyrůstá zásadní společenská změna. A že na ni nejsme úplně připraveni.
Odklad jako pojistka
Odklad školní docházky u nás dlouho fungoval jako pojistka. Když dítě působilo nejistě, mělo slabší soustředění, nezvládalo emoce nebo rodiče jednoduše cítili, že ještě není čas, systém nabídl jednoduché řešení. Rok navíc k dobru.
Sama jsem se s tím setkala mezi svými známými. Můj patnáctiletý syn má například ve třídě spolužáka, který je téměř o dva roky starší. Je narozen na podzim a měl rok odklad. Do školy tak nastupoval téměř v osmi letech.
Někteří rodiče dávali odklad proto, aby dítěti prodloužili dětství. Jiní kvůli sourozenci nebo zkrátka jen proto, že se jim zdálo, že je na školu ještě brzy. Česko se tím dostalo na evropskou špičku v počtu odkladů, dlouhodobě přes dvacet procent dětí.
Z extrému do extrému
Jenže, jak už to u nás bývá, jdeme z jednoho extrému do druhého. Patřili jsme mezi evropskou špičku v počtu odkladů, dnes se ruší i přípravné třídy a do školy tak půjde skoro každý, kdo na to bude mít věk. Znovu se tak otevírá otázka, jestli je to skutečně dobře. Ne všechny děti jsou totiž v šesti letech na první třídu připravené. A není jasné, jak se to projeví na výuce, která už teď často naráží na své limity.
Co se změnilo pro letošní prvňáčky
Zápisy do první třídy se přesunuly na leden a únor. Rodiče museli dítě přihlásit včas a případný odklad oznámit hned u zápisu. Škola řízení přerušila a čekalo se na vyjádření lékařů a poraden. Samotný proces byl zvládnutelný. Zásadní změna ale neležela v termínech, nýbrž v tom, kdo měl na odklad nárok.
Dvě skupiny dětí, dvě různá pravidla
Děti narozené po 1. dubnu 2020 mohly o odklad žádat podle starých pravidel. Poradny posuzovaly školní zralost, pediatr mohl dát doporučení a rodiče měli prostor vysvětlovat, proč jejich dítě ještě do školy nepatří. U dětí narozených do 30. března 2020 se pravidla výrazně zpřísnila.
Najednou už nešlo o to, jak dítě fungovalo ve školce nebo co o jeho připravenosti říkaly učitelky. Nehrál roli ani názor rodičů. Nestačilo zajít k dětskému lékaři, jak bylo dřív běžné. Odklad byl možný jen tehdy, pokud existoval závažný zdravotní důvod, potvrzený odborným lékařem nebo klinickým psychologem, a zároveň s ním souhlasilo poradenské zařízení. Jakmile se tato dvě posouzení nesešla, možnost odkladu tím skončila.
Mezi statistikou a realitou dětí
Jako redaktorka chápu snahu státu omezit odklady, které často vycházely spíš z obav rodičů než z reálné nezralosti dítěte. Odklad se stal pohodlným řešením problémů, které se ve skutečnosti neřešily. Jako matka ale vidím i druhou stranu mince. Ne každé dítě, které nebylo připravené na tempo školy, mělo zdravotní problém.
Existovala velká skupina dětí na hraně školní zralosti. Dětí, které potřebovaly víc času, pomalejší start a citlivější přístup.
Mám čtyřletou dceru a ve školce je hned několik dětí, které stále ještě pořádně nemluví. I mezi předškoláky jsou děti, které neumí držet tužku, neumí vyslovovat, nedokážou sedět v klidu. Ano, mají ještě půl roku na to, aby to dohnaly. A když ne? Stejně usednou do lavic.
Podpora místo odkladu. Otázka je, zda bude fungovat
Nový systém počítal s tím, že místo odkladu nastoupí podpora přímo ve škole. Asistenti pedagoga, školní psychologové, logopedická péče a jinak nastavené tempo výuky. Na papíře to dávalo smysl. V praxi to ale znamenalo výrazně vyšší nároky na školy i učitele.
Jsem každopádně ráda, že moje dcera se do školy ještě nechystá. A uvidíme, jak se celá tahle změna v praxi osvědčí.
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
