Opuštěná v těhotenství. Když po letech žadonil o návrat, přišla rána

Krutý útěk od těhotné přítelkyně

David mi vždy říkal, že jsme byli stvořeni jeden pro druhého a patříme k sobě jako dvě poloviny jablka. Bože, jak mi lhal! Zpočátku jsem jeho lichotky brala jen jako zamilovaná slovíčka. Časem jsem mu však uvěřila a začala přemýšlet o společné budoucnosti.

„Ráda bych měla svatbu v romantickém venkovském kostelíku,“ zasnila jsem se jednou, když jsme seděli v parku na lavičce, můj milý mi položil hlavu do klína a já hladila jeho černé vlasy. Jak ale uslyšel slovo svatba, vymrštil se a nechápavě na mě koukal.

„Co se děje?“ divila jsem se. „Myslíš, že je předčasné mluvit o svatbě?“

„Ne. Jasně, jednou to budeme muset probrat,“ zahučel smířlivě. „Jen jsi mě trochu zaskočila, jsme spolu teprve dva roky,“ koktal. Je všeobecně známo, že ženám utíká čas jinak než mužům. Zvlášť když mají třicítku za sebou a ještě nemají snubní prstýnek. Nechala jsem to prozatím být, bylo jasné, že k rozhovoru na téma manželství si musím vybrat příznivější podmínky.

Příležitost se naskytla dřív, než jsem čekala. Jednou po ránu se mi udělalo špatně. Klečíc nad záchodovou mísou, uvědomila jsem si, že se mi už hodně zpozdila menstruace. A tak jsem neváhala a udělala si těhotenský test. Potvrdil moje podezření.

„Jsi v tom?! Jak je to možný?“ David, bledý jako křída, se nervózně drbal na hlavě. „Bereš přece antikoncepci, ne? Zapomněla sis snad vzít prášek?!“ vyjel na mě.

„Ne, nezapomněla, ale… Pamatuješ tenkrát u vašich, jak jsem se skoro otrávila z krevet, bylo mi tak hrozně zle, možná jsem tabletu vyzvracela…“

„No výborně, ještě svaluj vinu na moji matku!“ vztekal se.

„Jakou vinu? Čekám dítě, to není žádná vina! Jenom novina, a radostná!“ vykřikla jsem na něj skoro plačky.

Rychle jsem pochopila, že od Davida se radosti nedočkám a na manželství můžu nejspíš zapomenout. Moje těhotenství pro něj znamenalo velký problém, cítil se podvedený a prohlašoval, že nebude trpět za moji nezodpovědnost. Šokovalo mě, jak se změnil. Z romantického, zamilovaného muže se rázem stal chladný, naštvaný mizera a sobec. Byla jsem ve čtvrtém měsíci, když za mnou přišel: „Už nemůžu takhle dál. Na dítě nejsem připravený. Možná za pět deset let, ale určitě ne teď. Promiň. Budu platit alimenty, ale nedonutíš mě, abych se z toho radoval.“

Vlastně jsem to čekala. Když se David odstěhoval, ani jsem neplakala. Nezasloužil si, abych pro něj prolévala slzy a trápila sebe i to maličké ve svém břiše. Bála jsem se sice, že na dítě budu sama, ale naštěstí mě podpořili moji zlatí rodiče.

Návrat s růžemi a velký slib

Narodil se mi Štěpánek a všechny problémy šly stranou. Malý byl tak sladký! David za námi kupodivu přijel do nemocnice, podíval se na syna, ale v jeho očích jsem nepostřehla štěstí ani něhu, s jakou se jiní otcové dívali na své dětí. A pak mi řekl něco, co mě málem porazilo.

„Poslyš,“ ošíval se, „někoho mám. Ona ví, že je tu děcko, a nemá nic proti tomu.“

Odvrátila jsem obličej, nechtěla jsem ho vidět. Na co mi to sakra říká zrovna v tuhle chvíli?! Co je mi do nějaké jeho ženské?! Až tehdy mi konečně došlo, že to jeho věčné „jsme stvořeni jeden pro druhého“ byla jedna velká lež. Teď se ukázalo, že je stvořený i pro jinou ženu. Strašně se mě to dotklo, ale za každou cenu jsem si chtěla zachovat důstojnost.

„Výši alimentů a styk s dítětem prodiskutuj s mým otcem,“ oznámila jsem mu klidně. „A nemusíš za ním jezdit do kanceláře, vyřídit to můžete rovnou tady na chodbě, za chvíli má za mnou přijít,“ dodala jsem ještě. Přinejmenším tohle jsem měla z krku. Je dobré mít otce právníka, který obhájí zájmy svého vnuka.

Alimenty platil David příkladně, o syna se však nezajímal v podstatě vůbec. Zavolala jednou, asi týden po Štěpánkových prvních narozeninách, na Vánoce mu poslal nějakou hračku. Na návštěvy nechodil. Jednou, to už byly Štěpánkovi skoro tři roky, u nás večer někdo zazvonil – David! Udiveně jsem na něj zírala, jak tam stál, v ruce puget bílých růží a obrovskou tašku hraček. Dlouho se mi omlouval, prosil, žadonil, ať mu odpustím. Ví, že se zachoval jako sprosťák a hlupák, ale chce to napravit, když mu to dovolím. Opět přišel se svou povídačkou o dvou srostlých polovinách jablka…

Nevím ani proč, nechala jsem ho přespat na gauči a ráno jsem ho seznámila se Štěpánkem. Hračkami si syna docela získal.

„Co si dáš k snídani? Palačinky? Počkej, tatínek ti je hned udělá,“ vrhl se můj ex plnou parou do role otce. „A co pro maminku? Třeba vajíčka se šunkou?“ mohl se najednou přetrhnout.

Nad šálkem kávy jsem usilovně přemýšlela, jestli mám dát Davidovi druhou šanci, o kterou tak prosil. Možná se opravdu změnil a probudily se v něm otcovské city… Večer, poté co vykoupal syna, uložil ho a přečetl mu pohádku na dobrou noc, začal vyzvídat: „Tak jak ses rozhodla, lásko? Dáš mi šanci všechno napravit? Budeme rodina…“

Neměla jsem co ztratit. Koneckonců, byla jsem stále sama.

„Můžeme to zkusit,“ přikývla jsem. Zdálo se mi to, nebo se opravdu Davidovi v očích zaleskly slzy?

„Dojedu si zítra pro věci a ještě vyřídím pár záležitostí,“ sršel nadšením.

„Není jednou z těch tvých záležitostí náhodou taky tvoje přítelkyně?“ zeptala jsem se ho pěkně ironicky. Mávl rukou, to už je prý dávná minulost, s tím si nemusím dělat starosti.

Těhotná návštěva u mých dveří

Odjel a mně připadlo, že je v bytě najednou prázdno. A Štěpánek se na tatínka pořád vyptával. Ano, děti taky potřebují otce, zdůvodňovala jsem si svoje rozhodnutí. Z přemítání mě vytrhlo zvonění. Na prahu stála mladá žena, pod šaty se jí rýsovalo těhotenské bříško.

„Ke komu jdete?“ zeptala jsem se zmateně. Neznala jsem ji.

„K vám. Musím s vámi mluvit.“

„Kdo vlastně jste?“ vypálila jsem, i když jsem to už začala tušit.

„Jsem Romana, Davidova přítelkyně. Dneska mi oznámil, že se vrací k vám…,“ rozplakala se.

Rázem to bylo jasné. David se ze svých chyb vůbec nepoučil! Udělal to znova! Zase utekl před zodpovědností. Ten mizera neváhal využít Štěpánka a mě, aby opustil nešťastnou dívčinu, která čekala jeho děcko!

Pozvala jsem Romanu dál, udělala jí kávu a vyslechla si její příběh. David ji omotával sladkými řečičkami přesně jako kdysi mě. A veškerá jeho láska taky skončila, když otěhotněla. „Cítila jsem, že už mě nechce, dítě všechno změnilo… A teď se stěhuje k vám,“ vzlykala.

„Tak to mu nevyjde! To mu nedaruju, sem mi už nepáchne!“ procedila jsem skrz zuby. „A vám radím, najděte si dobrého právníka, který se vyzná v rodinném právu. Možná ho pak donutíte, aby se s vámi oženil.“

„Vy o něj nebudete bojovat?“ nechápala.

Málem mě to rozesmálo. „Bojovat o Davida? Ani náhodou!“ ujistila jsem ji. „Budu vám držet palce. Třeba aspoň pro vaše dítě bude tátou.“

Později jsem se dozvěděla, že David se s Romanou celkem brzy opravdu oženil. Já už ale vůči němu necítím žádnou zlobu, je to hořká minulost. Důležitější je pro mě budoucnost, a hlavně Štěpánek. Chci z něj vychovat pořádného chlapa, který bude umět nést následky svých činů za každých okolností.

Kamila, 35 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »