Chceme po partnerech, aby se více zapojovali do péče o děti, ale zapomínáme přitom na příčiny, proč to tak není automaticky. Chceme, aby to bylo přirozené, ale kulturní normy a očekávání jim stále berou vítr z plachet.
S mým mužem máme dvě krásné děti, ale musím se přiznat, že ani my nemáme zázračnou radu, jak mít na sto procent vyrovnaný vztah i podíl na výchově. Řekla bych, že se ideálnímu stavu místy zdatně přibližujeme, ale pravdou je, že rodičovství je dynamickou disciplínou a mnohdy by se dalo přirovnat spíše k dobrodružnému putování Homérova Odyssea.
Když jsem se tomuto tématu začala věnovat a hledat, proč je tak těžké najít společné porozumění, vůbec mě nepřekvapilo, že jsem všude narážela na kulturní očekávání. Sama jsem si pak kolikrát vybavila konkrétní případy, kdy se především starší generace našich rodičů rozplývala nad tím, jak je manžel doslova „hrdinou“, když zvládl děti ráno nakrmit, obléknout a odvézt do školky úplně sám.
Vlastně jsem v té době cítila lítost spíše sama nad sebou. Trochu nedoceněná, možná i trochu neschopná, že jsem manžela vystavila situaci, kdy musel zapojit své „hero schopnosti“, místo toho, abych to udělala já v rámci svých každodenních činností.
Jenomže podobně jako Nolanova verze Odyssey, měla i tato situace rozměr ve 4DX, který já jsem v té době neviděla. Pravá povaha problému byla jednoduše mimo záběr. V české studii z roku 2025 se doslova píše: „Oceňování otců jako „superhrdinů“ za běžnou péči brání její normalizaci“. Za mě je to přesné pojmenování problému.
Otcové nechtějí medaile, ale důvěru
Můj muž nechtěl být nikdy speciálně odměňován za výchovu našich dětí, ale okolí i já osobně jsme to dělali. Nevědomky jsme mu tím říkali, že jeho péče není normální a přirozená, ale je vydobytá a nadstandardní. Jakoby jeho role otce nebyla automaticky rolí pečovatelskou, ale spíše rolí podporující. Tedy rolí vedlejší. A teď se dostáváme k samotnému rozuzlení zápletky.

Muži často berou svou roli otce v rodině velmi zodpovědně, část z nich si dokonce netroufne rodinu založit bez toho, aniž by byli finančně, fyzicky i mentálně připraveni. Nutno podotknout, že to je také dalším tradičním narativem, který roli otce provází.
Když konečně vydělá dostatek peněz, zajistí útulné hnízdečko pro svou partnerku a potomky, naše společnost mu stejně ze všech stran dává najevo, že pouze matka má k dítěti přirozený a automatický vztah, kdežto otec si vztah s dítětem musí teprve vybudovat.
Sdílené rodičovství nezačíná rozpisem služeb
„Matka je pro děti alfa a omega, otec se musí upozadit. Může být pro děti parťák, nebo ten víc přísný,“ říká jeden z účastníků zmíněné studie a dává tím najevo, že svou roli vnímá jako doplňkovou. Těžko se s takovým smýšlením můžeme dobrat do vyrovnaného rodičovství, ale jednoznačně už jen uvědomění si situace může vést k tomu, jak s tím dále pracovat.
Úspěch sdílené péče proto nezávisí jen na praktickém nastavení, ale také na tom, zda ji rodiče dokážou přijmout emocionálně. Spolupráce partnerů na vnímání role matky a otce je podle mě proto nedílnou součástí plnohodnotného rovnocenného vztahu. Je tedy i na nás – matkách, aby se náš pomyslný Odysseus dostal přes všechna úskalí kulturně konzervativní společnosti až do domovského přístavu.
Víte, že se mužům mění mozek po narození potomka? Přečtěte si náš zajímavý článek »
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
