Proč ženy vydělávají méně? Příklady ze zahraničí ukazují, že to jde i jinak

České ženy v pasti nízkých mezd a stereotypů

V České republice dostávají ženy o šestinu nižší mzdu než jejich mužští kolegové. V rámci Evropské unie je tento tzv. gender pay gap v průměru kolem 13 %, takže Česko je na tom se svými skoro 18 % ještě hůře, než je běžný průměr. Horší situace je například v Estonsku, kde rozdíl přesahuje 20 %. Naopak nejmenší rozdíl mezi pohlavími mají země jako Lucembursko nebo Rumunsko, kde jde pouze o 4 %.

Gender pay gap není způsoben jen tím, že by ženy dostávaly nižší odměnu za stejnou práci (tzv. nerovné odměňování). Velkou roli hraje i to, že ženy častěji pracují v hůře placených oborech, jako je školství, zdravotnictví nebo sociální služby. Muži naopak dominují ve vysokopříjmových technických a manažerských pozicích.

České ženy jsou na tom v porovnání s ostatními státy EU ještě hůře, než je průměr. Zdroj: Canva

Platová diskriminace stále existuje

Další rozdělující faktor se objevuje v okamžiku, kdy ženy zakládají rodinu. Naše mateřská dovolená a následná rodičovská bývá jedna z nejdelších v Evropě. České ženy se vracejí do práce později a často volí zkrácené úvazky nebo méně náročná zaměstnání, aby zvládly péči o děti. To vše se promítá do jejich celkových příjmů. Statistiky ukazují, že po třicátém roce věku se platová propast mezi muži a ženami dramaticky prohlubuje.

I když už otevřená diskriminace pomalu ustupuje, ženy mají při vyjednávání o platu stále horší pozici. Studie opakovaně ukazují, že si ženy méně říkají o zvýšení platu nebo mají obavy, že budou vnímány jako konfliktní. Zaměstnavatelé zároveň často předpokládají, že ženy budou dříve nebo později řešit sladění práce a rodiny, a tak jim preventivně nabízejí nižší mzdy.

To vytváří začarovaný kruh, ze kterého je těžké uniknout.

Ženy mohou být na vedoucích pozicích a za stejný plat jako muži. Zdroj: Canva

Rwanda: Když změna není volbou, ale nutností

Úplně jiný příběh nabízí Rwanda. Po genocidě v roce 1994 zůstalo v zemi minimum mužů v produktivním věku. Ženy se staly hlavní silou při obnově státu, a to i v politice. Rwanda proto zavedla kvóty, které garantují ženám minimálně 30 % míst ve státní správě a ve vedení firem. V reálu je to dnes dokonce přes 60 % žen v parlamentu – nejvíc na světě.

Kromě politických kvót Rwanda investovala do podpory ženského podnikání, mikroúvěrů a vzdělávacích programů pro dívky. Výsledkem je, že ženy jsou ekonomicky aktivní a jejich příjmy postupně rostou.

Přestože gender pay gap stále existuje (kolem 10 %), Rwanda je příkladem toho, jak rychle může země postupovat, když je rovnost prioritou.

Na Islandu musí firmy dokládat, že za stejně vykonanou práci platí ženy stejně jako muže. Zdroj: Canva

Island: Dlouhodobá systematická práce přináší výsledky

Nejlepší výsledky v oblasti rovnosti odměňování ale dlouhodobě přináší Island. Tato severská země už 15 let vede žebříček Světového ekonomického fóra jako stát s nejmenšími genderovými nerovnostmi. Klíčem k úspěchu je kombinace zákonů, firemních povinností a společenského tlaku.

Od roku 2018 musí všechny firmy s více než 25 zaměstnanci pravidelně dokládat, že platí ženy i muže stejně za stejnou práci. Pokud ne, hrozí jim pokuta. K tomu Island dlouhodobě podporuje rovnou rodičovskou dovolenou, aby péče o děti neležela jen na ženách. Pravidelně již od 70. let 20. století se zde také konají ženské stávky za rovné příjmy, které drží téma ve veřejném prostoru.

Srovnání délky a financování mateřské a rodičovské dovolené ve vybraných zemích. Zdroj: eMimino

Šlo by to i u nás?

Inspirace z Islandu a Rwandy ukazuje, že bez aktivního zapojení státu a systémových změn se platové nerovnosti samy nevyřeší. V Česku by mohly pomoci povinné audity mezd, podpora zkrácených úvazků pro obě pohlaví a změna rodičovské tak, aby se více zapojovali i otcové. Stejně důležité je ale i posilování sebevědomí žen, aby se nebály říkat si o férové podmínky. Cesta k rovnosti je dlouhá, ale rozhodně není slepá.

Proč je to důležité?

• Délka dovolené sama o sobě nevypovídá o její kvalitě.
• Klíčové je, zda si rodiče mohou dovolit tuto dobu skutečně strávit doma, nebo jestli je nízká podpora nutí se rychle vrátit do práce.
• Země jako Estonsko nebo Německo nabízejí relativně dlouhé mateřské s vysokou podporou.
• Naopak v USA není žádná federální placená mateřská dovolená, což staví rodiče do velmi složité situace.

Zajímavosti:

• Česká republika vyniká extrémně dlouhou rodičovskou (až 3 roky), ale ta je jen paušálně placená.
• Švédsko a Norsko silně motivují ke sdílení dovolené mezi oba rodiče.
• Rwanda, byť africká země, nabízí 100 % platu během mateřské, ale jen na krátkých 12 týdnů.
• Island je příkladem velmi vyváženého modelu – střední délka, vysoká podpora a tlak na zapojení obou rodičů.