Život v kufříku: Děti, které opustili biologičtí rodiče, mají právo na vzpomínky

Ivo, jak Život v kufříku pomáhá opuštěným dětem?

Hlavním cílem projektu je péče o bezbranná novorozeňátka, která nemají na startu svého života k dispozici oporu ve formě lásky a péče od své biologické rodiny. Dlouhodobým cílem Nadačního fondu LA VIDA LOCA, pod který Život v kufříku spadá, je budování zdravé a sebevědomé společnosti prostřednictvím praktických a vzdělávacích charitativních projektů.

Opuštěnému dítěti jsou díky kufříku shromážděny jeho vzpomínky na útlé dětství, které by jinak zůstaly nenávratně ztraceny. Díky němu zná minulost a může si budovat vlastní identitu s tím, že bylo na světě uvítáno a milováno. A to i přes nelehký start.

To zní zajímavě. Dokážete ale pomoci skutečně všem dětem, které to potřebují, a jak to probíhá?

Snažíme se navázat spolupráci s co nejvíce porodnicemi v České republice. Kufřík dostávají v porodnici všechna opuštěná miminka, která míří do jakékoliv formy náhradní rodinné péče. Sociální pracovník nemocnice dává podnět k sociálnímu šetření v biologické rodině dítěte tehdy, pokud matka o dítě nemá zájem. Může se stát, že sama vysloví souhlas s osvojením nebo zkrátka není schopná o dítě pečovat. Šetření provádí místně příslušné OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí – pozn. redakce). Pokud zjistí závažné důvody, které by ohrozily život a zdraví dítěte, podává k soudu návrh na umístění do náhradní rodinné péče.

Už v tuto chvíli proškolené sestřičky začínají shromažďovat dítěti nejdůležitější vzpomínky z prvních dnů po narození. Jakmile soud rozhodne o umístění do náhradní rodinné péče, připraví se konkrétní kufřík vybavený zvlášť pro holčičky a zvlášť pro kluky. Sestřičkami naplněný kufřík se pak předává náhradním rodičům nebo personálu v dětském domově, kteří pokračují v jeho plnění. Kufřík nese zprávu: Máme Tě rádi. Máš tady své místo. Můžeš se na nás spolehnout.

Projekt Život v kufříku pomáhá opuštěným dětem. Zdroj: Iva Říhová.

Proč je podle vás tolik důležité, aby dítě mělo z raného dětství nějakou památku? Může ho to ovlivnit po psychické stránce?

Spolupracujeme s mnoha odborníky, kteří vnímají péči o druhé jako své poslání. Mezi tyto odborníky patří Alžběta Hlásková, metodička pro pěstounskou péči Dobrá rodina o.p.s., a také úžasná a energická pěstounka Andrea Horáková z Karlových Varů. Ta popsala danou situaci odloženého dítěte jako „slepou mapu“: Kufřík je pro většinu z nás symbolem cesty. Ale abychom se na té cestě mohli dobře orientovat, abychom se na ní cítili bezpečně, abychom bloudili jen málo a vždy z toho bludiště našli rychle východ, k tomu potřebujeme také mapu. Mapu co nejpodrobnější, nejsrozumitelnější, s mnoha záchytnými body a nejméně s jedním pevným pilířem.“

Ne každý má při narození takové štěstí a jeho sudička mu nachystá cestu mnohem trnitější. Cestu, na které zpočátku schází to nejzákladnější – pevný pilíř, ochranný val a záchytné body. Taková mapa není bohatě pokreslena, ale je plná prázdných a nebezpečných míst. A dá se podle takové „slepé“ mapy vůbec jít?

Jsou to právě sestřičky, lékaři, pěstounské rodiny, osvojitelé, sociální pracovníci, azylové domy i dobrovolníci, kdo mohou pomoci opuštěnému dítěti zaplnit prázdná místa na mapě.

Martino, po jakou dobu dítěti sbíráte vzpomínky do kufříku?

V porodnici se sbírají vzpomínky za celou dobu pobytu miminka. U dětí umístěných na JIP to může být i za několik měsíců. Pokud by personál dítěti neuchoval vzpomínky z prvních dnů či týdnů jeho života, už nikdy by nebylo možné je nahradit.

Sestřičky dítě fotografují v nejrůznějších situacích – v inkubátoru, v postýlce, při koupání, krmení, chování v náručí personálu. Pokud dostanou písemný souhlas, fotí i biologickou maminku. Často je to pak jediná fotografie matky, kterou dítě má. Snímky poté vylepují do památníčku a skládají do fotoalba.

Sestřičky také pořizují otisk nožičky a ručičky miminka, schovávají první lahvičku, dudlíček, oblečení, ponožky, kartičku z postýlky, identifikační náramek z ručičky a další předměty, které miminko v prvních dnech svého života využilo. Do památníčku zapisují údaje o porodu, podobě miminka, jeho chování v průběhu pobytu v nemocnici, co má a nemá rádo, často připisují básničku, osobní vzkazy, kreslí obrázky… Snaží se zachytit co možná nejvíce významných momentů.

Jak to funguje ve chvíli, kdy se dítě dostane například do pěstounské péče? Pokračují v uchovávání vzpomínek i pěstouni?

V náhradní rodinné péči pak nejčastěji přechodní pěstouni přidávají další fotografie z vývoje a života dítěte. Každá fotka je popsána datem pořízení a popisem situace, za které byla pořízena. Zaznamenávají důležité životní momenty dítěte, jako je první zoubek, první úsměv, krůček, slůvko a další. Zkrátka snaží se, aby dítě mělo plnohodnotnou památku na první roky svého života. Všechny tyto záznamy, fotografie a předměty se přidávají do kufříku.

Velmi důležité jsou i fotografie s biologickými rodiči, pokud jsou k dispozici, a náhradní rodinou. Aby dítě vědělo, že od první chvíle narození, i když nevyrůstalo u vlastních rodičů, bylo obklopeno lidmi, kteří ho měli rádi. Přechodný pěstoun vzpomínky shromažďuje po dobu pobytu dítěte v rodině, který trvá maximálně dva roky. Po předání do definitivní náhradní rodiny – osvojitelské nebo dlouhodobé pěstounské péče, pokračují v plnění kufříku již definitivní pečovatelé.

O pěstounské péči diskutujete také na eMiminu

Líbí se vám projekt Život v kufříku?