Dnes, 4. února, si jako každý rok připomínáme Světový den boje proti rakovině (World Cancer Day). Cílem je zvýšit všeobecné povědomí o této zákeřné nemoci, která postihuje stále více lidí bez ohledu na věk a pohlaví. S rakovinou bojovala také maminka dvou dospívajících dcer Petra Pučelíková (48 let). Přečtěte si příběh ženy, která se teprve před pár dny dozvěděla, že nemoc porazila.
Petro, kdy jste zjistila, že s vámi není něco v pořádku?
Nenechávala jsem nic náhodě, protože moje maminka zemřela na rakovinu prsu, když byla ještě mladá. Proto jsem chodila každý rok na sono a jednou za dva roky na mamograf. Dělala jsem si samovyšetření prsu a v prosinci 2019 jsem si našla bulku v prsu. Tím to celé začalo.
Věřím, že to musel být šok. Co tedy následovalo?
Po nahmatání bulky jsem se objednala na mamograf a poté podstoupila biopsii. Výsledek jsem se dozvěděla po týdnu. Pan doktor mi sdělil, že se jedná o invazivní duktální karcinom (je nejčastějším typem karcinomu prsu, pozn. red.)
Jak byste popsala takové to období nejistoty, když víte, že něco není v pořádku, ale ještě pořád je tu naděje, že to to nemusí být ta nejhorší diagnóza?
Dny čekání na výsledek byly normální jako ostatní. Jsem hodně pozitivní a optimistický člověk, tak jsem si to celé nepřipouštěla. Prostě jsem věřila, že to nic nebude. Cítila jsem se dobře, nic mě nebolelo. Navíc žiji zdravě, do práce jezdím na kole nebo chodím pěšky, pohyb mi není cizí. Zkrátka jsem si říkala, že nemůžu být nemocná… Na druhou stranu jsem si uvědomila, že poslední dobou bývám unavenější. Ale to je přeci časté…
Kdo vám byl v té době největší oporou?
Určitě můj manžel Robert, se kterým spolu proplouváme životem krásných 27 let.
Páni, to je krásné. Určitě jste toho spolu mnoho zažili.
Před narozením dětí jsme hodně cestovali a rozhodli jsme se, že svět ukážeme i jim. Brali jsem je všude, do hor, k moři… Navštívili jsme s batohem na zádech Peru, Bolívii, Střední Ameriku. Zvládli jsme pouť do Santiago de Composlela. Rádi trávíme čas procházkami v přírodě a je nám spolu dobře. Vím, že mám v tomto ohledu obrovské štěstí.
Máte dvě dospívající dcery. Řekla jste jim o své nemoci a jak to přijaly?
Dcerám jsme o nemoci říkali postupně. Nejdříve to byla divná bulka v prsu, která musí rychle ven. Ale když jsem už věděla, jak moje léčba bude pokračovat, sedli jsme si v dětském pokoji na koberec a řekla jsem jim, že mám rakovinu, a co nás brzy čeká. Objímali jsme se a brečeli. Všichni jsme si řekli, že to zvládneme. „Mami ty se prostě uzdravíš,“ slyším dodnes v uších.
Jak probíhala léčba a co pro vás na tom všem bylo nejtěžší?
Začátkem února loňského roku jsem byla na operaci, kde mi odstranili uzliny a nádor. Po měsíci klidu následovalo šest cyklů chemoterapií a 25 ozáření. Nyní mám hormonální léčbu na několik let dopředu. Nejsem si ani přesně jistá, na jak dlouho to bude. Ze všeho nejtěžší byla chemoterapie, ale dá se to zvládnout. Ta motivace je obrovská, musíte jen věřit, že to bude lepší a lepší. V nejhorších chvílích mi pomáhala meditační hudba a pohled do naší zahrady. Nešlo jíst, pít, číst. Jen tak jsem si hibernovala a čekala, až to přejde.
Co vám naopak dělalo dobře po těle i po duši?
Když jsem překonala nejhorší dny, začala jsem pravidelně číst, chodila na krátké procházky, pokoušela se cvičit jógu. Moc příjemná byla chůze bez bot někde po louce nebo v lese. Snažila jsem se dobře jíst, abych shozená kila zase nabrala. Po psychické stránce mi nejvíce pomohlo objetí, dobrá nálada u nás doma a zájem a podpora mých přátel. Můj dík patří Šárce Šteinochrové, zakladatelce Maminy s rakovinou, což je organizace sdružující nemocné maminky napříč všemi druhy onkologických onemocnění.
Krátce předtím, než jsme spolu dělali rozhovor, jste se dozvěděla tu nejlepší možnou zprávu… Podělíte se s námi o ni?
Ano, kontrolní sono po léčbě dopadlo na jedničku a jsem zdravá. Je to nepopsatelný pocit a ta největší odměna po tom všem. Spadl mi obrovský kámen ze srdce, i když jsem ani v jiný konec nedoufala.
Nezbývá, než gratulovat a popřát hodně zdraví do budoucna. Petro, ještě mi povězte, co byste vzkázala ostatním maminkám, které zrovna prochází léčbou?
Mám plno myšlenek, ale každá z nás si musí najít svoji cestu. Nedávejte si vysoké cíle, krůček po krůčku. Buďte na sebe hodné a snažte se usmívat. Ano, rakovina je nemoc celé rodiny a musíte to společně zvládnout!
Působíte tak optimisticky, přesto vás léčba musela hodně vyčerpat. Jak se cítíte dnes?
Po celkové léčbě jsem hodně bolavá, velmi často unavená. Někdy mě přepadne zvláštní stav úzkosti, ale snažím se tomu nepoddávat. Mám spoustu přání a snů, ale největší radost mi dělají obyčejné věci. Když manžel přijde z práce a dáme si spolu kávu, povídání si s holkami, procházky se psem. Každý den je pro mě něčím výjimečný.
Musím se ještě zeptat, jak zvládáte současnou situaci s covidem. Jako bývalý onkologický pacient na sebe musíte dávat velký pozor a být opatrnější.
Ano, ale paradoxně v první vlně covidu, když jsem se aktivně léčila, jsem byla ráda, že mám všechny svoje blízké doma a cítila se tak v bezpečí. Jinak dodržuji opatření jako ostatní – nosím roušku, zbytečně nevyhledávám davy a raději vyrážím do přírody, kde není moc lidí. Ale panickou hrůzu z toho nemám. Snažím si to nepřipouštět.
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
