Recept na šťastné manželství

Někteří sexuologové a psychologové tvrdí, že celoživotní, a nadto šťastný partnerský vztah v podstatě odporuje biologické přirozenosti člověka. Jiní naopak říkají, že prožít spokojený život s jedním partnerem, v lásce a bez pocitu nudy, možné je. Jenže univerzální recept, byť se ho mnozí snaží sestavit, neexistuje.

recept na štětsí.jpgrecept na štětsí.jpg

Téměř každé druhé manželství se v Česku rozpadá, kolik se rozchází dlouhodobých nesezdaných partnerství, samozřejmě nepočítá nikdo. Mnozí si po rozchodu odnášejí negativní zkušenosti, zklamání, strach z nových začátků i z toho, že slibně se vyvíjející vztah zase špatně skončí. Taky patříte k těm, co začínají být přesvědčeni, že šťastné manželství neexistuje, a pokud to někomu vyšlo, je to jen zářná výjimka, co potvrzuje pravidlo?

Nepropadejte skepsi, opravdu lze mít kvalitní vztah

Jen byste si měli připustit, že neexistuje (kromě romantických začátků) jen tak „sám od sebe“. Pokud máte vydržet s jedním, byť milovaným a milujícím, člověkem dlouhá léta či desetiletí, potřebujete zjistit, jaké strategie a jednání vedou k úspěchu a které k němu spolehlivě nevedou. Ovšem ujasněme si hned na začátku, že oním „úspěchem“ nemyslím manipulaci partnerem za účelem plnění mých a potlačování jeho přání, ale přiměřené prosazení se obou, aniž by jeden měl pocit, že stále ustupuje.

Dají se vyjmenovat vlastnosti a osobnostní nastavení, která jsou pro spokojené partnerství příznivější než jiná. Například s optimisticky naladěným, usměvavým člověkem se zpravidla žije ve větší pohodě než s podmračeným škarohlídem. Jenže příliš mnoho optimismu může občas zavánět ztrátou kontaktu s realitou či nedostatečnou zodpovědností. Zvlášť pokud máte malé děti a partner se do všech akcí vrhá hlava nehlava a s bezstarostným úsměvem ujišťuje, že všechno nějak dopadne. Takže bych recept na šťastné manželství viděla spíše jako neustálé vyvažování protikladů, hledání míry a společného konsenzu.

Jak vyvážit protiklady

Nezávislost a sdílení

Fakt, že vždycky děláme všechno jen společně, automaticky nevede ke štěstí. Jeden z partnerů si může časem připadat jako ve svěrací kazajce. Když se ji pokusí uvolnit, druhý to vnímá jako ohrožení a ještě přitáhne. Každý z partnerů má vedle času pro druhého a pro rodinu právo i na čas pro sebe, na vlastní koníčky či přátele. Ve spokojeném partnerství není vůbec třeba sdílet všechny zájmy, společné zážitky ale chybět nesmějí. Psycholog Jeroným Klimeš tvrdí, že partneři potřebují mít společný projekt. Dlouho jím mohou být děti, měli byste ale mít připravený další „projekt“ pro chvíle, kdy vyrostou. Rozhodně nejpozději, jakmile se u potomků ohlásí puberta. Spolu s partnerem sportujte, cestujte, věnujte se zahrádce, choďte pravidelně za kulturou, na procházky, zvelebujte chalupu.

Sdělování a naslouchání

I když máte na začátku vztahu pocit, že si rozumíte beze slov a po letech zase, že se už máte navzájem přečtené, bez oboustranné komunikace se spokojené manželství neobejde. Pokud vám nedělá velký problém vyslovit svoje přání a pocity a pokud dokážete i negativní informace podat tak, že se druhý hned necítí napadený a zahnaný do kouta (což spolehlivě vyvolá hádku nebo tichou domácnost), jste na dobré cestě. Nezapomeňte ale, že totéž byste měli umět přijmout od partnera.

Když se svěřuje méně, míváme tendenci sami „vědět“, co si myslí a tomu přizpůsobujeme svoje reakce a chování. Často jsme přitom úplně vedle, podsouváme partnerovi úmysly, které ho vůbec nenapadly, hledáme problém tam, kde není, a nevidíme ho tam, kde je. „Nemá smysl něco říkat, stejně si myslí svoje.“ „Co mám povídat? Stejně mě neposlouchá!“ Podobné pocity postupně vedou k odcizení. Vztah může poměrně dlouho fungovat na informacích kolem provozu domácnosti a výchovy potomků. V tomto ohledu nám může dokonce vyhovovat a přinášet pocit určité jistoty, jenže vzájemná blízkost a důvěra v něm chybí.

Tolerance a stanovení hranice

Ve šťastném manželství potřebujeme obojí. V průběhu let se však představy o tom, co je hodno tolerance a co už nelze prominout, proměňují - a mnohdy je to dobře. Je dobré určité partnerovy vlastnosti či chování od počátku vztahu tolerovat, přestože se nám nelíbí. Případně je můžete brát jako výzvu: tohle musím změnit, stavíme na velmi nejistých základech. Neplatí však, že člověka lze úplně změnit. Psychologové v této souvislosti nejčastěji varují před alkoholem, drogami, gamblerstvím, násilnickými sklony či žárlivými scénami, které mohou partnerovi i dětem přinášet reálná nebezpečí. Spokojenému soužití však mohou bránit i rozdíly v názorech, zvycích, životním stylu, které nejsme schopni „skousnout“.

Snad v každém déle trvajícím vztahu se stává, že některé věci, návyky, často i jen slova nebo gesta, která nám na partnerovi nevadila, vadit začnou. Stejně jako nás může začít rozčilovat jeho nedokonalost (Tuhle historku vypráví pokaždé, už ji nemůžu ani slyšet.), vadí nám i jeho „dokonalost“. Třeba proto, že odhaluje naše vlastní „nedokonalosti“ (Nikdy nepřijde pozdě, to není člověk, ale stroj.). Dokážemeli však připustit, že každý může občas dělat chyby, mít špatnou náladu nebo udělat pořádný trapas, bude se nám v manželství žít spokojeněji.

A co nevěra?

Nelehké balancování rovnováhy mezi tolerancí a hranicí, kterou nelze překročit, nás může čekat například ve chvíli manželské nevěry. „Kdybych zjistila, že mi byl nevěrný, je to okamžitě konec,“ říkaly před svatbou Dana i Marie. Manželův románek s kolegyní Marii hodně zranil, jenže spolu mají dvě děti a Ivan je dobrý táta. Vztah ukončil a Marie mu chce znovu věřit. Navíc si uvědomuje, že na krizi jejich vztahu měli nejspíš podíl oba - a tak se rozhodla svou původní hranici posunout. Pro Danu ale znamená nevěra totální ztrátu důvěry, pošlapání všech společných hodnot, nikdy už by nedokázala být s manželem šťastná. Má s ním zůstat jen kvůli dětem? Neztratí tím sama sebe? V nelehké situaci jsou i osamělé matky, které navazují nový vztah. I ony musejí zvažovat, co si partner k jejich dětem může dovolit a co je za hranicí.

Překonali jsme krizi

Jana a Marek Noskovi letos slaví patnácté výročí svatby. Před osmi lety jejich manželství prodělalo vážnou krizi. Vznikla takříkajíc „z chyb dobré vůle“, na které se začala řetězit nedorozumění a špatné pochopení úmyslů toho druhého. Naštěstí ji dokázali vyřešit dřív, než mezi nimi narostla hradba odcizení.

Marek: „Jana byla tenkrát na mateřské s dvojčaty. Zuzce a Radce byl asi rok. Pořídili jsme si domek na hypotéku, já jsem pracoval ve firmě, která zpočátku výborně prosperovala. Jenže pak se přestalo dařit a můj příjem se snížil. Sehnal jsem si k tomu další práci jako webmaster. Věděl jsem, že má Jana plno práce s dvojčaty, tak jsem jí nechtěl svými problémy zatěžovat. Jsem přece chlap, uživím rodinu. Pracoval jsem ve svém volnu z domova, občas jsem musel být k dispozici i o víkendu. Dost mi vadilo, že nemám tolik času na rodinu. A pokud ano, býval jsem z toho všeho unavený, neměl jsem na holky nervy.“ Jana: „Bylo mi tenkrát dvaatřicet, Markovi třicet pět. Počítače ho vždycky bavily, prodávat softwarové systémy, instalovat je a ještě mít slušné provize, to bylo tenkrát skoro jako splněný sen. Jenže Marka začala práce pohlcovat víc a víc. Dělal i doma, neměl čas hrát si s dětmi, dokonce to vypadalo, že ho rozčilují. Práci dával přednost před rodinou. Když jsem mu něco říkala, skoro neposlouchal. Trápilo mě, že o mě ztratil zájem. Říkala jsem si, že to možná bude tím, že se mi nepovedlo shodit všechna kila po porodu. Víte, já od deseti let vyrůstala jen s mámou, dodnes si myslím, že tátu doslova vypudila věčnými výčitkami a stížnostmi. Nechtěla jsem udělat stejnou chybu, tak jsem raději celé měsíce nic neříkala.“

Pak už to naštěstí Jana nevydržela a „vybouchla“. Marek byl napřed zaskočený, dotčený, ale nahromaděné napětí povolilo. Druhý den už byli schopni o situaci mluvit v klidu, nakonec společně našli i řešení. Ztrátu vzájemné komunikace považují za chybu, kterou už nikdy nechtějí opakovat.

Témata článku

Přečtěte si také

Fenomén odstrčených mužů

Fenomén odstrčených mužů

Věnuješ se jen dítěti, zařizování domu a svým zájmům, a co já? V českých domácnostech padají podobné věty stále častěji. Rodinný prostor začaly nenápadně ovládat aktivní maminky a někteří muži se v...

Váš příspěvek

Odesílám...