Adopce na dálku a návštěva Bangladéše mě mnohé naučila, říká Věra Pilbauerová

O čem všichni mluví

Věra Pilbauerová změnila život bangladéšské dívce Líze, která by bez její pomoci nemohla studovat. Přečtěte si, jak jí tato zkušenost ovlivnila život a zda by adopci na dálku doporučila i ostatním.

Věra Pilbauerová s Lízou, kterou podporuje.Věra Pilbauerová s Lízou, kterou podporuje.

Jaký byl první impulz k tomu, abyste se rozhodla adoptovat dítě na dálku?

Před několika lety jsem se zúčastnila besedy se zubním lékařem Milanem Moskalou, který pracoval a žil se svou rodinou v Bangladéši, do ČR jezdili jenom na prázdniny za svými blízkými a přáteli a také na pravidelné lékařské prohlídky. Jinak celý rok působil na zubní klinice v Dháce a za pacienty jezdil prakticky po celé zemi. Jeho práce nekončila zavřením dveří za posledním pacientem, ale pomáhal lidem i ve svém volném čase v jejich těžkých životních situacích. O životě v Bangladéši a o tamních lidech a jejich osudech vyprávěl s takovou láskou a empatií, že mne to chytlo za srdce.

V té době ještě nebyla možná adopce konkrétního dítěte, proto jsem se rozhodla pro podporu vzdělání jednoho dítěte ze slumu v Dháce. Po čase, když jsem se rozhodovala, jestli tuto podporu prodloužím dál, jsem na stránkách Adry narazila na fotky dětí se jmény a krátkou charakteristikou.

A co na vaše rozhodnutí říkala rodina?

V té době jsme řešili svoji bytovou situaci a manžel měl trochu obavy z takového dlouhodobého závazku, abychom to všechno zvládli (mužské racio), ale já jsem cítila, že dělám správnou věc a moje nadšení a odhodlání ho nakonec přesvědčilo. Dokonce si pamatuji, jak jsem mu říkala, že nedlouho po mém rozhodnutí podporovat dítě ze slumu mi zvýšili plat, že aspoň vyzkouším, jestli teď dostanu taky přidáno, a – světe, div se – stalo se asi po dvou měsících.

Podporujete holčičku z Bangladéše. Proč právě ji a jak vlastně výběr probíhal?

Ano, podporuji, ale už ne holčičku, je to vlastně už mladá slečna Líza, která studuje na vysoké škole. Výběr proběhl velmi rychle, ve zlomku minuty. Projížděla jsem seznam dětí a u Lízy jsem četla, že se chce stát účetní a já pracuji v učtárně, tak bylo rozhodnuto, doslova ve vteřině. Dokonce jsem nezaváhala ani při otázce, jestli bych se chtěla za ní podívat, napsala jsem ano.

Jak setkání probíhalo?

Měla jsem to štěstí, že se zanedlouho uvolnilo místo a mně přišel e-mail, jestli se chci v rámci monitorovací cesty za Lízou podívat. Na očkování a přípravu na cestu jsem neměla moc času, ale zvládla jsem to a do Bangladéše letěla. Hned druhý den po příletu nás pozval ředitel školy, kde Líza studuje, k sobě do kanceláře na malou návštěvu. Když jsme se s ním loučili, Líza nás čekala na chodbě přede dveřmi, nečekala jsem to. Po chvilce překvapení, než jsem zjistila, že je to ona, jsme se srdečně pozdravily, jako kdybychom se znaly dlouhá léta. Svojí srdečností a upřímností si hned získala moje srdce, je to skromná, milá a hezká mladá slečna. Měla na sobě krásné barevné oblečení a pořád se usmívala, moc jí to slušelo. Hned se mne ujala a provedla mne celým areálem školy, byla jsem překvapená, jak byl velký, kolem budov upravené prostranství a chodníky. Studentů tam moc nebylo, byly zrovna prázdniny.

Věra Pilbauerová na návštěvě v Bangladéši.Věra Pilbauerová na návštěvě v Bangladéši.

Potkala jste se i s její rodinou. Jak vás přijala například její maminka?

S maminkou Lízy jsem se setkala už v areálu školy. Stála opodál a celou dobu nás zaujatě sledovala. Po prohlídce areálu mne s ní i se svým mladším bratrem, který si toto setkání taky nechtěl nechat ujít, Líza seznámila. Byli velmi milí, bezprostřední, usměvaví, jako kdyby vítali svého blízkého příbuzného, někoho, koho mají velmi rádi a těšili se na něho.

Na mamince bylo vidět, že je na svou dceru hrdá. Je také velmi velkorysá, protože bez námitek a s úsměvem přešla i mou opovážlivou poznámku, když jsem, unešena Lízou a její bezprostředností, pronesla, že odteď už nemám jenom syna, ale i dceru. A myslela jsem to naprosto vážně. Od té doby mi chodí dopisy s podpisem: tvá dcera Líza.

S maminkou nás spojuje ještě jedna dojemná chvilka, kdy si mne vzala stranou a se slzami v očích mi říkala, jak moc si mojí podpory pro svou dceru váží, a strašně moc mi děkovala, to už jsme slzely obě. V tu chvíli jsem si naplno uvědomila, že moje rozhodnutí bylo správné a viděla jsem na vlastní oči, jak to může ovlivnit život celé rodiny. Za tuto zkušenost jsem moc vděčná.

Dá se říct, že adopce na dálku a návštěva Bangladéše změnily v nějakém směru váš život?

Adopce na dálku je úžasná věc. Získáváte novou rodinu v daleké cizině, lidi, kteří na vás myslí, mají vás rádi, a vy se můžete stát součástí jejích životů. Jsou to lidé, které byste jinak nikdy nepotkali, a neměli tak svůj život bohatší o další jeho rozměr. V Bangladéši jsem si také uvědomila, že to, jak se máme my, není samozřejmostí, že může být na světě i mnohem hůř a že i těžké životní podmínky se dají zvládat v pokoře, vděčnosti a s úsměvem na rtech. Naučila mne to Líza a její rodina.

Adopce na dálku změní život dítěti, jeho rodině i adoptivním rodičům.Adopce na dálku změní život dítěti, jeho rodině i adoptivním rodičům.

Je něco, co vás na adopci na dálku překvapilo? Objevila se i nějaká „proti“?

Vadilo mi, že jsme neměli příležitost prožít víc volného času s dětmi z tamních škol obecně, naše setkání byla vesměs formální, ale pokud mám správné informace, už se to mění v tomto směru k lepšímu. Dále mi vadí, že nemůžu s Lízou vést osobnější, přístupnější a častější kontakt, např. e-mailem. Podmínky adopce to nedovolují, kontakt je dovolený pouze písemný, 2× ročně, přes koordinátora. Věřím, že i to se v budoucnu posune k lepšímu, Líza mi na sebe kontakt dala, ale nakonec jsem se, s velmi těžkým srdcem, rozhodla, že se podrobím pravidlům a tento kontakt nevyužiji.

Co byste poradila lidem, kteří o podpoře dítěte uvažují?

Pokud se někdo rozhoduje, jestli do toho jít, tak bych mu řekla, ať se řídí srdcem, ne rozumem, pak se budou dít věci! Vím to, vždyť jsem to sama zažila!

Uvažovali jste někdy o adopci na dálku?

Témata článku

Váš příspěvek
Viera1
Nováček 1 příspěvek 05.11.18 09:27

@Pesimistaa Kdysi jsem četla krátký příběh o chlapci, který chodil každé ráno po mořské pláži a házel zpět do vody hvězdice, které v noci moře vyplavilo na břeh. Při jeho činnosti ho pozoroval starší muž, který tam chodil po ránu na procházku.
Když se to opakovalo už několikátý den, pán říká chlapci: To, co děláš, je úplně zbytečná práce, i kdybys to dělal celý den, všem pomoct nedokážeš, nemá to pro záchranu hvězdic žádný význam. Kluk se podívá pánovi do očí, ukáže mu hvězdici, kterou právě drží v ruce, hodí ji daleko do moře a řekne: Pro tuto hvězdici to význam mělo.

banglakids
Nováček 1 příspěvek 25.10.18 15:10

@Pesimistaa, vzdělání je jedním z hlavních nástrojů ke zmírňování chudoby v rozvojových zemí. Děti si v dospělosti mohou najít lépe placenou práci než mají jejich rodiče a pomáhají pak celé své rodině zlepšit životní úroveň. Na celém světě je dohromady podporováno v těchto programech víc než 9 milionů dětí.
Samozřejmě ale záleží, jak je projekt nastavený, jaká má kritéria pro zařazení dětí do programu a zda má přesah do komunity. Přínos pro komunitu je velké téma a některé organizace ho do svých programů adopce na dálku začlěňují. V BanglaKids se o něj snažíme např. prostřednictvím obědů , které na vesnických školách poskytujeme díky dárcům všem dětem, ne pouze podporovaným.
 Anička

Pesimistaa
Závislačka 3124 příspěvků 14.10.18 01:23
nerovnost

takoveto libive reklamni projekty,
ktere brnkaji na city, vyvolavaji jen nerovnost v komunitach,
pro reseni celeho prblemu techto zemi to nema naprosto zadny vyznam

Vložit nový komentář