Jak se chovat k lidem s HIV? Rozhodně bez předsudků, říká psychoterapeut Domu světla

Říkal jste mi, že se HIV pozitivita stává ze zdravotní diagnózy spíše diagnózou sociální. Můžete mi k tomu říci víc?

PhDr. David Janík. Psycholog, psychoterapeut, konzultant a praktik TČM. S Domem světla spolupracuje od roku 2007, byl členem předsednictva ČSAP, je spoluautorem několika výzkumů o HIV/AIDS a LGBTQ problematice. Ve své praxi uplatňuje holistický přístup.

Ano, dnes jde o infekci nevyléčitelnou, nikoliv už smrtelnou. To však na druhou stranu zvýrazňuje právě témata související s kvalitou života. Léčba HIV infekce je na velmi vysoké úrovni, snižuje se množství vedlejších účinků a množství užívaných léků.

Systém péče o HIV pozitivní lidi se tedy s rozvojem léčebných možností mění?

Ano. Celý systém se nyní začíná více věnovat psychosociální podpoře HIV+ klientů.

Slyšet, že test na HIV vyšel pozitivně určitě není příjemné. Dá se obecně shrnout, jak lidé sdělení této diagnózy přijímají?

Reakce jsou velmi individuální. Jako první se samozřejmě nabízí šok a následná deprese, ale ne vždycky tomu tak bývá. Pro některé je to potvrzení toho, co tušili nebo čekali, někteří přijímají sdělení HIV pozitivity s chladnou hlavou. Někdy to může být však jen zdání navenek, jako lidé jsme vybaveni řadou obranných mechanismů, které mohou smíření s diagnózou oddalovat nebo komplikovat (popření, vytěsnění aj.).

Velmi důležitá je v tu chvíli pomoc institucí, které se problémem zabývají – tedy pomoc odborníků. Také vaše, psychologa Domu světla.

V momentě, kdy je diagnóza sdělena, je důležité ověřovat stav takového klienta, nabízet pomoc a podporu, v dostatečné míře poskytovat informace o HIV, možnostech léčby apod. U některých klientů se setkáváme s tím, že tuto skutečnost vytěsní a v rámci terapie se k ní pak někdy vracíme i po letech od sdělení diagnózy.

Kdy je diagnostikovanému člověku nabídnuta pomoc v podobě právě psychologické podpory?

Psychologická pomoc by měla být nabídnuta současně se sdělením diagnózy, bohužel však víme, že to není vždycky pravidlem. Klienti řeší v souvislosti s HIV obavy z odhalení a následně z odmítnutí, ze sociální izolace nebo diskriminace (v práci, rodině nebo v rámci zdravotnického systému).

Bývá pro ně obtížnější najít si partnera, někteří po sdělení diagnózy na partnerský a sexuální život na nějakou dobu zcela rezignují – aby se nevystavovali situaci, kdy budou muset o svém statusu druhému říct, nebo se obávají, aby druhého nenakazili.

Celosvětově žije s HIV více než 38 milionů lidí a třetina z nich má zvýšené depresivní příznaky. Zdroj: Česká společnost AIDS pomoc

Největší problém HIV pozitivního člověka je tedy přístup společnosti k lidem s touto diagnózou?

Nic není černobílé, určité zdravotní problémy může HIV virus samozřejmě přinášet také, ale s kvalitou života velmi souvisejí také psychologické a sociální souvislosti. Nejvíce obtíží většinou přinášejí předsudky – ať už z okolí nebo ty, které mají klienti internalizované.

Představte si, že žijete s HIV, máte nulovou virovou nálož, jste tedy neinfekční, váš zdravotní stav je dobrý, vedete spokojený osobní život, ale opakovaně se potýkáte se zastaralým obrazem HIV ve společnosti - jako smrtelné nákazy, ve filmech vidíte nešťastné osudy HIV+ herců, kteří většinou umírají na AIDS. Důležité je, aby se vnímání neomezilo jen na HIV pozitivitu. Je zde také rovina pracovní a sociální.

Jak vy jako psycholog můžete člověku v momentech sžívání se s diagnózou pomoci? Co s klienty nejčastěji řešíte?

Klienti řeší osobní, pracovní a partnerská témata, život běží dál a tak je důležité orientovat je také na budoucnost. K tématům však patří i nezpracovaná minulost. Nezřídka se stává, že po měsících nebo dokonce letech v rámci psychoterapie zpracováváme potlačené pocity jako vztek na partnera, který mě nakazil (někdy i vědomě), výčitky svědomí, že jsem se choval lehkovážně, strach z odhalení a reakcí okolí aj.

Jak jsem už také zmiňoval, jsou i klienti, kteří prožitek související se sdělením diagnózy vytěsnili. V rámci terapie se k němu pak někdy vracíme i po letech.

Může se stát, že se s HIV pozitivním člověkem setkáme. Poraďte, jak s ním jednat? Strach nás snadno ovlivňuje… Co ne/říkat?

Já bych lidem doporučil především to, aby byli v kontaktu s HIV pozitivním člověkem přirození a empatičtí. Nedělejme celou situaci vážnější a tragičtější, než skutečně je, drama nikomu nepomůže.

Tím samozřejmě nikoho nenabádám ke zlehčování. Je dobré nabídnout druhému bezpečný prostor, ve kterém s vámi může sdílet své obavy, nevyhýbejte se ani nepříjemným tématům. Často pomáhá už jen vědomí toho, že mám někoho, komu se můžu svěřit, o koho se opřít, byť bych té možnosti třeba nevyužil. Pokud máte nějaké otázky, klidně se ptejte, současně respektujte, pokud o svém stavu nebude chtít druhý mluvit. A určitě neuškodí ani trocha humoru a povídání o jiných tématech.

Jak se zbavit strachu z HIV pozitivního člověka? Stačí osvěta a informovanost lidí o tom, že podáním ruky (a běžným kontaktem) se virus HIV nešíří?

Částečně už jsem odpověděl, ale ano, myslím, že aktuální a pravdivé informace mohou strach výrazně snížit a dále pak rozhodně pomůže, když nějakého člověka s HIV známe, ať už osobně nebo zprostředkovaně.

Česká společnost AIDS pomoc, z.s. je nezisková organizace působící v oblasti prevence HIV, která již 30 let poskytuje podporu lidem žijícím s HIV. Spolek, mimo jiné, poskytuje bezplatné a anonymní testování na HIV, syfilis a žloutenku typu B a C a internetové a telefonní poradenství www.aids-pomoc.cz, 800 800 980. Pobočky společnosti najdete kromě Prahy i v dalších městech české republiky.