Odborník na hoaxy a fake news: "Řada lidí vnímá jako pravdu to, s čím vnitřně souhlasí."

Jaký nejšílenější hoax jste o nemoci covid-19, pandemii nebo viru samotném zaznamenal?

Kromě klasických nesmyslů a konspirací, že covid-19 je kdesi v tajných laboratořích vyrobená biologická zbraň určená k vyhubení lidstva nebo že prostřednictvím testů a vakcín nám bude Bill Gates vkládat do těl nanočipy a pak nás sledovat, mě zaujaly různé rady ze sociálních sítí.

Jedna z nich tvrdila, že se před nákazou máme chránit pitím vlažné vody o teplotě 26–27 stupňů Celsia a tato teplota vir zabije. Po Facebooku tato informace kolovala v kontextu, že něčí synovec se údajně zapojil do studie v Číně a zásadní odhalení sděluje do Čech.

Tisíce uživatelů Facebooku pak návod sdíleli jako hotovou věc. Přitom by stačilo zamyslet se nad tím, že lidské tělo má teplotu o deset stupňů vyšší, čímž by vir zabilo svou teplotou. Taková elementární věc.

Z jakého důvodu je šíření fake news, hoaxů a konspiračních teorií v případě pandemie (v tomto případě nemoci covid-19) nebezpečné? Jak mechanismus toho nebezpeční funguje?

Problém je, když falešné zprávy ovlivní chování lidí v reálném životě. Můžeme vzpomenout příklad seniora, kterému dezinformace pocházející od jedné z parlamentních stran doslova vymyly mozek natolik, že v roce 2017 spáchal teroristické útoky na osobní vlaky s cestujícími.

V souvislosti s pandemií se objevilo ve veřejném prostoru mnoho šarlatánů, lidí s nekalými úmysly, kteří si na šíření lží, strašení lidí a vyzývání k bojkotu protiepidemických opatření postavili svůj byznys. Jejich jednání představuje riziko pro celou společnost, napomáhá šíření viru a tím i zvyšování počtu obětí a vede i k ekonomickým škodám.

Hoaxy a fake news mohou mít vliv na dodržování pandemických opatření a tím na vývoj epidemie. Zdroj: Ingimage

Jakou mají tvůrci hoaxů motivaci? Proč vůbec vznikají?

Pokud se bavíme o systematickém šíření dezinformací, tou motivací jsou nejčastěji peníze, které dezinformační weby vydělávají na reklamě nebo v podobě finančních příspěvků od svých čtenářů, kterým prý „otevírají oči“.

Dezinformace rovněž využívají autoritářské režimy, které proti Česku a jeho spojencům vedou informační válku. S tím jim pomáhají i jejich tuzemští političtí stoupenci.

A pak jsou zde jednoduše různí šílenci, kteří se snaží do světa vykřičet své přesvědčení o tom, že z nebe na nás padá chemtrails, planeta Země je placatá a podobné absurdity.

Proč jsou hoaxům ochotni uvěřit i lidé chytří a vzdělaní?

Řada lidí jako pravdu vnímá to, s čím tak nějak vnitřně souhlasí. Jde o lidskou přirozenost. Důležitou roli hrají i předsudky a emoce a také strach z neznámého. To vše dokáže zatemnit mozek. Například, když je někdo zarytým odpůrcem Evropské unie, snáze pak uvěří i hloupostem typu, že EU chce zrušit písmeno Ř.

Výzkumy nicméně ukazují, že nízká úroveň mediální gramotnosti se týká především lidí s nižším vzděláním, nezaměstnaných a starších. Ale ani doktorát z jaderné fyziky není zárukou, že se jedinec dokáže vyznat v současné záplavě informací.

Dají se nějak shrnout základní znaky hoaxu? Když si čteme na internetu něco, co se nám může na první pohled zdát jako pravdivé, ale někde v hlavě se nám přeci jen rozsvítí vykřičník – jak si ověřit, jestli to může být (a je) pravda nebo je to hloupost?

Těch znaků je několik. Dezinformátoři používají podobných technik jako tzv. šmejdi prodávající hrnce seniorům. Základem je nátlak, vyvolávání emocí – především strachu a nenávisti, apelování na nějakou akci. To lze shrnout známým spojením „sdílejte, než to smažou, toto vám média tají“.

Na místě je zaměřit se i na samotný zdroj oné zprávy resp. na samotný web. Když jsme na pochybách, můžeme se podívat i na další články. Ty nám mohou spolu s tím, jak je zdroj transparentní, napovědět více o tom, jak moc danému webu důvěřovat.

A co sociální sítě? Všichni sdílí vše, vyznat se ve všech příspěvcích není vůbec snadné.

V případě sociálních sítí je před bezhlavým sdílením vhodné zamyslet se, jestli vůbec daného člověka znám a jestli mu můžu důvěřovat, že říká nebo píše pravdu.

Napadl by vás nějaký konkrétní příklad, kdy se evidentní hoax rozšířil právě díky sociálním sítím?

V poslední době internet zahlcují poplašné zprávy o úmrtích údajně způsobených očkováním. Na několika českých dezinformačních webech se například objevil hoax, že na Gibraltaru po očkování zemřelo 53 lidí. To se pochopitelně přelilo i na sociální sítě a hoax se virálně šířil. Nebylo nic snazšího než najít si web vlády Gibraltaru, kde tuto poplašnou zprávu vyvraceli.

Dokážete říci jedno naprosto zásadní pravidlo, jak se nenachytat?

Základem je potlačit emoce, zapnout mozek a jednat racionálně. Ale jak jsem nastínil – řadu lidí objektivní skutečnost nezajímá a jen si chtějí potvrdit vlastní názor.

Pokud váš blízký uvěří nepravdivým informacím, nevyvracejte mu je. Zajímejte se a ptejte se. Zdroj: Ingimage

Těžká může být i komunikace s někým, kdo lživé zprávě uvěřil. Můžeme se nějak pokusit jeho názor změnit? Boj proti šíření hoaxů může teoreticky vést každý jeden z nás. Jak ale na to?

Obecně platí, že přesvědčovat přesvědčené nemá cenu. Pokud se s nimi pustíme do argumentační bitvy, může to být kontraproduktivní a jedinec se ještě více utvrdí.

Jak tedy druhému taktně naznačit, že uvěřil bludům?

Tím, že se ho budeme ptát, odkud informaci čerpal, proč ji věří. Dotyčná osoba tak sama během komunikace může přijít na to, že naletěla.

Máte nějakou radu, jak zůstat informovaný, ale nechat k sobě doléhat pouze relevantní informace?

Jak jsem již řekl, vypnout emoce a zapnout mozek. Byl bych ale hodně naivní, kdybych si myslel, že to bude fungovat paušálně u všech.

Kde se o situaci kolem pandemie informujete vy osobně? Můžete doporučit weby?

Spíše odpovím obráceně. Informace nečerpám z anonymních webů tvářících se jako zpravodajské. Také je nečerpám z webů hlásajících, jak přinášejí šokující odhalení, které média tají, a současně sdělují, jak někomu otevírají mysl a probouzí lidi k pravdě. Informace také nečerpám od neznámých lidí na sociálních sítích a od lidí, kterým jednoduše nemůžu důvěřovat, že problematice skutečně rozumí.

Roman Máca, analytik Institutu pro politiku a společnost

Roman Máca

analytik Institutu pro politiku a společnost

„Zabývám se problematikou bezpečnosti internetu, sociálních sítí, mediální manipulace a obecně témat, která považuji za aktuální a potřebná. Také trochu cestovatel a dobrodruh. Přežil jsem týden v Nigérii, konflikt na východní Ukrajině a zemětřesení v Ázerbajdžánu.“

Zajišťuje činnosti související s realizací projektů Institutu. Vystudoval obor Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého v Olomouci. Zkušenosti má v řízení regionálních, národních i mezinárodních projektů. Spolupracuje také s redakcemi webů Manipulatori.cz a HlidaciPes.org