Reklama

Smrt není dno, říká blogerka Veronika Hurdová

O čem všichni mluví

Veronika Hurdová – maminka tří dětí, spisovatelka a autorka oblíbeného blogu Krkavčí matka. Žena, která se v roce 2015 musela vyrovnat s bolestivou ztrátou manžela. V té době těhotná dvojnásobná maminka si sáhla na dno, dnes se schází s rodiči, s nimiž beseduje o mateřství, cestování i o smrti, která jí obrátila život naruby.

Veroniko, na blogu ukazujete, že s dětmi můžeme být dobrými parťáky. Zároveň se ale nestavíte do role tzv. zenové matky, kterou nikdy nic nerozhodí. Jak byste svůj přístup k výchově popsala?

Já vlastně ani nevím, jestli svoje děti nějak vychovávám. Prostě spolu žijeme. Náš vztah je založený na tom, že já dobře znám je a oni znají mne. Nic před sebou neschováváme.

Nemyslím si, že když na dítě budete používat nějaký „výchovný přístup“, tak ono pak nějaké bude. Čím víc dětí mám, tím víc jsem o tom přesvědčená. Spíš než za vychovatele se považuju za prostředí. Snažím se, abych byla prostředím zdravým, abych nezabila v dětech to dobré, co tam je.

Jak už zaznělo, v roce 2015 zemřel Váš manžel. Mnohé ženy si prošly podobnou zkušeností. Jistě neexistuje univerzální rada, jak to zvládnout, ale i sdílení zkušenosti je posilující. Jak jste se Vy odrazila ode dna?

Nemám pocit, že bych se odrážela ode dna. Smrt přeci není dno. Smrt je věc, která nás všechny potká. Krásná ve své prostotě a nevyhnutelnosti, krásná v tom, že nedělá mezi lidmi rozdíly. Dno je podle mě to, když člověk neprožije život sám se sebou v souladu.

A jestli bych měla říct, co si myslím, že byly a stále jsou klíčové věci při procházení smrtí mého muže, tak je to to, že jsem na sebe hodná a pak taky že nechávám skrz sebe věci plynout, netlačím na pilu, neurychluju to, co si samo jede svou správnou rychlostí. A jako poslední bych uvedla svoje přesvědčení v to, že vesmír je jako celek v pořádku a funguje správně. Nehledě na to, jestli tomu rozumím nebo co si o tom myslím.

Zdroj: www.krkavcimatka.cz

V jednom rozhovoru jste mluvila o tom, že jste si oporou a nezlobíte se na sebe ani ve chvíli, kdy jste na děti rozčílená. Mnohé maminky se právě kvůli nedůvěře v sebe sama trápí. Měla byste pro ně nějakou radu, jak o sobě nepochybovat?

Těch příčin pochybností může být tisíc a jedna. Nemyslím si, že existuje nějaký instantní návod na to, aby o sobě přestal člověk pochybovat. A stejně tak si nemyslím, že když se někdo bude držet nějaké série „zaručených kroků“, tak do měsíce sebedůvěru získá.

Pro mě to byla dlouhá cesta, nestalo se to jen díky tragickému prožitku. Měla jsem se ráda už předtím, smrt z toho jen vymazala mé ego. Osobně mi pomáhá ptát se sama sebe, jestli jsem danou věc mohla udělat v dané chvíli líp? Nemohla. Protože kdybych to tak mohla udělat se stávajícími zdroji, při stávajícím emočním rozpoložení, při stávající fázi menstruačního cyklu, při stávajícím množství informací, které mám… tak bych to přeci udělala.

Prý si k tělu nepřipouštíte negativní myšlenky. Doslova jste řekla, že každou takovou pomyslně obejdete, prohlédnete si ji a uvědomíte si, že Vám nic nepřinese. Opravdu se nikdy žádná nestane broukem v hlavě?

Občas mi nějaký brouk do hlavy sedne, ale moc dlouho se tam neohřeje. Jestli jsem se něco po smrti muže naučila, tak je to chránit si svůj vnitřní prostor. Je to to nejcennější, co mám. Je to zdroj sebelásky, pohodového vztahu s dětmi, zdraví, síly rozdávat to, co na tomhle světě rozdat mám.

Ale jak toho dosáhnout vám neporadím. Já těmi návody na život moc nedisponuju, umím jen sdílet to, co se mi honí hlavou. A když to někomu zapadne jako dílek i do jeho puzzle, mám z toho radost.

Hodně s dětmi cestujete. A to dokonce už od velmi nízkého věku. Co byste poradila maminkám, které také chtějí cestovat, ale mají obavy?

Že nejtěžší je se rozhodnout. Poradila bych jim, ať si dají sklenku dvě vína, koupí letenky a pak už budou muset jet. Spousta žen se bojí jet, protože nemají podporu partnera. Vždycky jim říkám: „Tak sbal děti a jeď bez něj!“

Veroničina dcera Grétka poprvé letěla ve 3 měsících na Krétu, syn Mariánek cestoval v 6 týdnech do Rakouska a benjamínek Jeníček ve 3 měsících do Itálie.

Máte tip na první zahraniční cestu s dětmi? Kam vyrazit “na zkušenou”?

Na to rozdávání tipů jsem strašně špatná, nepamatuju si názvy měst ani týden poté, co dané stanoviště opustíme. Každá země je krásná, když cestujete pomalu. A skoro všude mají děti radši než u nás. Takže můj tip je, abyste jeli kamkoli vás to táhne. Hlavně jeďte. Nejenom jako cestovatelé do zahraničí, ale i na cestách životem.

Jak se vy vyrovnáváte s negativními prožitky a myšlenkami? A cestujete s dětmi? Napište nám o tom všem do komentářů!


Reklama


Reklama

 Váš příspěvek
 
plnokrvnik
Nováček 3 příspěvky 17.03.18 07:42

Ja som na tom podobne, mne zomrel manzel a teda absolutne nic pozitivneho v tom hladat ani nebudem. Vyrovnana s tym nie som ani po dvoch rokoch. Len som sa s tym nejak naucila zit. Aj ked stale v kutiku duse dufam, ze sa rano prebudim a bude vsetko tak ako predtym…

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 10.03.18 19:16

Mě sice dítě nezemřelo, ale zemřela mi žena. Tragická smrt je vždy šok, a když po sobě nechá ještě malé dítě… Miluji cestování, miluji přírodu, miluji své dítě. A obdivuji paní, jak se se smrtí blízkého dokáže vyrovnat. Mně se to nedaří.

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 08.03.18 15:45

Tipovala bych, že paní je typ člověka, kterého ve skutečnosti celoživotní partnerský závazek děsí. O tom se moc nemluví, ale takových lidí je spousta. Jinak si ty věty o kráse smrti nedovedu vysvětlit. Kdyby jí zemřelo některé z dětí, tak by její vyjadřování vypadalo zřejmě jinak.

 
lubouss
Nováček 1 příspěvek 07.03.18 22:23
diskuze jsou fajn, odhalují lidi až na kost...

Je fajn číst zdejší příspěvky. A reakce, prezentované třeba jako zásadní, vlastním pohledem na okolní svět a se zohledněním (někdy jako omluvu, někdy jako ctnost) na své osobní okolnosti.

Je škoda, že lidé očividně nemají žádný etalon, alespoň pro řešení základních a nezbytných problémů jak je život obvykle přinese. Smrt třeba. Ta je zatím nutná, nicméně je řešitelná, opravdu totiž není pro člověka přirozená, zeptejte se třeba vlastních dětí. Nebo taková jejich výchova, která povede v rámci jejich dispozic k jejich rozvoji a zhodnocení, po všech stránkách. Samozřejmě - alespoň v místech na zeměkouli, kde to jde.

Je ale - i na téhle mamce vidět že se hledá a snaží se nad situacemi vyzrát a vytěžit z nich vše dobré. Právě že takový nestandardní a indivindy přístup k životu může leckoho (zoufalého) zaujmout.

Pointa? Je škoda, že lidé obecně jsou extrémně nenároční a nezkoumají víc souvislosti, nebo nehledí (s důvěrou ve vlastní život) v časovém horizontu dál, než jen na dovýchovu svých dětí, nebo přes maximum životních prožitků, pokud se zadaří, až po již zmiňovaný totální milník - smrt. Tak přímočaré to totiž - naštěstí - opravdu není ;)

 
trchalikovajana
Povídálka 33 příspěvků 06.03.18 23:08
Krásný článek

Jste silná žena! Obdivují Vás…cítím že máte klid v duši :srdce:
To cestování je skvělé…
Nás brzdí jen finance… odvaha nechybi :lol: jsme dobrodruzi…já a mé děti :palec: i kdyz jsouz malinci citim to v nich že to mají po mě…

 
manoq
Nováček 2 příspěvky 01.03.18 12:59

Krásné a inspirativní, díky :srdce:

Vložit nový komentář

Reklama


Reklama