Smrt není dno, říká blogerka Veronika Hurdová

Veronika Hurdová – maminka tří dětí, spisovatelka a autorka oblíbeného blogu Krkavčí matka. Žena, která se v roce 2015 musela vyrovnat s bolestivou ztrátou manžela. V té době těhotná dvojnásobná maminka si sáhla na dno, dnes se schází s rodiči, s nimiž beseduje o mateřství, cestování i o smrti, která jí obrátila život naruby.

Veroniko, na blogu ukazujete, že s dětmi můžeme být dobrými parťáky. Zároveň se ale nestavíte do role tzv. zenové matky, kterou nikdy nic nerozhodí. Jak byste svůj přístup k výchově popsala?

Já vlastně ani nevím, jestli svoje děti nějak vychovávám. Prostě spolu žijeme. Náš vztah je založený na tom, že já dobře znám je a oni znají mne. Nic před sebou neschováváme.

Nemyslím si, že když na dítě budete používat nějaký „výchovný přístup“, tak ono pak nějaké bude. Čím víc dětí mám, tím víc jsem o tom přesvědčená. Spíš než za vychovatele se považuju za prostředí. Snažím se, abych byla prostředím zdravým, abych nezabila v dětech to dobré, co tam je.

Jak už zaznělo, v roce 2015 zemřel Váš manžel. Mnohé ženy si prošly podobnou zkušeností. Jistě neexistuje univerzální rada, jak to zvládnout, ale i sdílení zkušenosti je posilující. Jak jste se Vy odrazila ode dna?

Nemám pocit, že bych se odrážela ode dna. Smrt přeci není dno. Smrt je věc, která nás všechny potká. Krásná ve své prostotě a nevyhnutelnosti, krásná v tom, že nedělá mezi lidmi rozdíly. Dno je podle mě to, když člověk neprožije život sám se sebou v souladu.

A jestli bych měla říct, co si myslím, že byly a stále jsou klíčové věci při procházení smrtí mého muže, tak je to to, že jsem na sebe hodná a pak taky že nechávám skrz sebe věci plynout, netlačím na pilu, neurychluju to, co si samo jede svou správnou rychlostí. A jako poslední bych uvedla svoje přesvědčení v to, že vesmír je jako celek v pořádku a funguje správně. Nehledě na to, jestli tomu rozumím nebo co si o tom myslím.

Zdroj: www.krkavcimatka.cz

V jednom rozhovoru jste mluvila o tom, že jste si oporou a nezlobíte se na sebe ani ve chvíli, kdy jste na děti rozčílená. Mnohé maminky se právě kvůli nedůvěře v sebe sama trápí. Měla byste pro ně nějakou radu, jak o sobě nepochybovat?

Těch příčin pochybností může být tisíc a jedna. Nemyslím si, že existuje nějaký instantní návod na to, aby o sobě přestal člověk pochybovat. A stejně tak si nemyslím, že když se někdo bude držet nějaké série „zaručených kroků“, tak do měsíce sebedůvěru získá.

Pro mě to byla dlouhá cesta, nestalo se to jen díky tragickému prožitku. Měla jsem se ráda už předtím, smrt z toho jen vymazala mé ego. Osobně mi pomáhá ptát se sama sebe, jestli jsem danou věc mohla udělat v dané chvíli líp? Nemohla. Protože kdybych to tak mohla udělat se stávajícími zdroji, při stávajícím emočním rozpoložení, při stávající fázi menstruačního cyklu, při stávajícím množství informací, které mám… tak bych to přeci udělala.

Prý si k tělu nepřipouštíte negativní myšlenky. Doslova jste řekla, že každou takovou pomyslně obejdete, prohlédnete si ji a uvědomíte si, že Vám nic nepřinese. Opravdu se nikdy žádná nestane broukem v hlavě?

Občas mi nějaký brouk do hlavy sedne, ale moc dlouho se tam neohřeje. Jestli jsem se něco po smrti muže naučila, tak je to chránit si svůj vnitřní prostor. Je to to nejcennější, co mám. Je to zdroj sebelásky, pohodového vztahu s dětmi, zdraví, síly rozdávat to, co na tomhle světě rozdat mám.

Ale jak toho dosáhnout vám neporadím. Já těmi návody na život moc nedisponuju, umím jen sdílet to, co se mi honí hlavou. A když to někomu zapadne jako dílek i do jeho puzzle, mám z toho radost.

Hodně s dětmi cestujete. A to dokonce už od velmi nízkého věku. Co byste poradila maminkám, které také chtějí cestovat, ale mají obavy?

Že nejtěžší je se rozhodnout. Poradila bych jim, ať si dají sklenku dvě vína, koupí letenky a pak už budou muset jet. Spousta žen se bojí jet, protože nemají podporu partnera. Vždycky jim říkám: „Tak sbal děti a jeď bez něj!“

Veroničina dcera Grétka poprvé letěla ve 3 měsících na Krétu, syn Mariánek cestoval v 6 týdnech do Rakouska a benjamínek Jeníček ve 3 měsících do Itálie.

Máte tip na první zahraniční cestu s dětmi? Kam vyrazit “na zkušenou”?

Na to rozdávání tipů jsem strašně špatná, nepamatuju si názvy měst ani týden poté, co dané stanoviště opustíme. Každá země je krásná, když cestujete pomalu. A skoro všude mají děti radši než u nás. Takže můj tip je, abyste jeli kamkoli vás to táhne. Hlavně jeďte. Nejenom jako cestovatelé do zahraničí, ale i na cestách životem.

Jak se vy vyrovnáváte s negativními prožitky a myšlenkami? A cestujete s dětmi? Napište nám o tom všem do komentářů!

Autor:

Jana napsala knihu Mámou s humorem. Věnuje se také vlastnímu blogu. Píše sice pro řadu online magazínů, její srdcovou záležitostí ale zůstává eMimino. více

Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.

eMimino kartička

Přečtěte si také