Povídáme si s psychologem Michalem Božíkem o závislosti na moderních technologiích u dětí. Máme pro vás pokračování článku z minulého týdne.
Kdy hovoříme o závislosti? Jak poznat tu hranici, kdy je trávení času na mobilu nebo počítači v pořádku a kdy je to zkrátka už příliš?
Závislost má jasně definovaná diagnostická kritéria, a proto můžeme o závislosti hovořit až po stanovení diagnózy odborníkem, typicky psychiatrem. Do té doby bychom měli mluvit o podezření na závislost. Pokud se bavíme o závislosti, mluvíme o závažném narušení zdravého fungování daného jednotlivce.
To si rodiče často neuvědomují a šermují s pojmem závislost při jakémkoli chování dítěte, které se jim nelíbí. Pak se mi stává, když dělám prevenci nadměrného užívání digitálních technologií na školách a zeptám se dětí na otázku, kolik z nich už slyšelo od rodičů, že jsou závislé na hraní her, tak se obvykle přihlásí všichni.
To chápu, opět jako rodič mohu potvrdit. To tedy znamená, že skutečně závislých bude jen hrstka z nich?
Přesně tak, reálná, výzkumy zjištěná prevalence se pohybuje kolem jednoho procenta populace. Samozřejmě záleží na typu výzkumu a použité metodiky. Ale v žádném případě se toto číslo nepřibližuje ani polovině populace, natož každému. A toto označení od rodičů má pak na děti dvojí dopad.
Jednak jim dají nálepku „závislosti“, přestože tomu tak ve skutečnosti není. Přisuzuje se jim problém, kterým reálně netrpí, což může vést ke stigmatizaci a dalším problémům. A za druhé děti, které reálně potřebují pomoci, si tak mohou říci, že jsou vlastně závislí všichni, tak proč by to ony měly řešit.
Jak se tedy přesně diagnostikuje ta závislost? Jaká jsou ta hlavní kritéria, kterých by si třeba mohl i rodič všimnout?
Mezi diagnostická kritéria se typicky řadí těchto šest komponent: význačnost činnosti, změny nálady, abstinenční příznaky, zvyšující se tolerance, relaps (návrat k problémovému chování, pozn. red.) a konečně konflikt s dalšími činnostmi v životě. Pro mě je z diferenciálně-diagnostického pohledu nejdůležitější právě konflikt.
Pokud si dítě není schopno plnit své školní povinnosti nebo fungovat v sociálních vztazích, protože ho daná aktivita tak pohltila, měli bychom zbystřit a zamyslet se, zda není třeba vyhledat odbornou pomoc. Při diagnostice se sleduje, zda jsou tyto symptomy přítomny po delší dobu, typicky tři až šest měsíců.
Poradíte nám rodičům, jak bychom měli s dětmi pracovat, aby se nám podařilo ten jejich čas nějak rozumně využít? Jak je jednoduše dostat do „reálného“ světa. Mám teď na mysli hlavně teenagery, se kterými je to většinou složitější.
Na tohle bohužel neexistuje univerzální rada pro každého. Snad jen s výjimkou toho, že je potřeba o tom hodně s dětmi mluvit. Ideálně opakovaně, protože nastavení pravidel by nemělo být statické. Protože vývoj dětí je dynamický proces, a to, na čem se dohodneme dnes, může být klidně za pár měsíců nedostatečné a nefunkční.
Takže bychom měli i tato pravidla neustále přizpůsobovat dané situaci?
Ano, pokud chceme, aby naše pravidla fungovala, měli bychom v první řadě dětem vysvětlit jejich smysl. To znamená, že nestačí jen říct, že to bude tak a tak, ale přiblížit jim, proč si myslíme, že je to správné. A také bychom jim měli jít příkladem jako rodiče. Protože těžko jim budeme stanovovat určitý čas, který mohou strávit u televizní obrazovky, když my sami u ní budeme sedět několik hodin denně.
To samé platí s telefonem, počítačem a dalšími technologiemi. Je dobré, když budeme vytvářet pravidla společně s dětmi – samozřejmě přiměřeně k jejich věku. U mladších dětí můžeme být přísnější, u těch starších je důležité, aby samy pochopily, že je potřeba nastavit funkční pravidla, která sami využijí i do budoucna. Zkrátka vést je k určité zodpovědnosti, ale pod určitou kontrolou rodičů.
Zmiňoval jste, že je dobré, aby měl rodič přehled o tom, jakou hru jeho potomek hraje. Zkrátka být v obraze. Přesto se musím zeptat, jaký postoj zaujmout v případě, že těmto hrám vůbec nerozumím, nic mi neříkají a nedokážu odhadnout, zda jsou pro mé dítě vhodné?
V první řadě je důležité říci, že mnoho dětí vnímá videohry jako součást jejich života a má na ně velmi pozitivní názor. Bez ohledu na to, jaký názor má rodič na videohry, měl by vědět, že se často jedná o důležitý koníček v životě jeho dítěte.
To s sebou nese různá rizika. Pokud budeme dětem říkat, že hry jsou hloupé, škodlivé a je to ztráta času, dítě to může vnímat jako určité nepochopení. Protože ono samo to považuje za zábavnou a odpočinkovou činnost. Také se může stát, že celou situaci otočí proti sobě, že mu rodič podsouvá, že když je hloupá hra, která ho baví, týká se to i samotného dítěte.
To znamená, že by rodiče nikdy neměli hanit hry, které dítě baví, i když si o tom myslí své?
Rodič nemusí mít pozitivní názor na hry, nemusí ho bavit ani je nemusí hrát. Měl by se o to ale pokusit, pokud se chce vyhnout problémům, které jsem uvedl výše. Měl by se snažit porozumět světu videoher, snažit se pochopit motivaci dítěte ke hraní. Není to až tak těžké, jak to na první pohled může vypadat – většinou stačí projevit zájem a dítě samotné mu velmi rádo vysvětlí, co si hraje a proč.
To ano, ale myslím, že mnohým rodičům chybí dostatek informací a často jim spíše „povolí“ nervy. A také myslím, že pokud je hry nezajímají, je velmi těžké do tohoto světa proniknout.
Ano, máte pravdu. Najít dostatek informací, které se týkají tohoto tématu, není jednoduché. A souhlasím i s tím, že je to pro rodiče i časově náročné, hledat recenze k jednotlivým hrám. Proto také vznikl náš portál vlcata.sk, na kterém lidé najdou nejen recenze na hry určené pro děti, ale také články týkající se stěžejních témat spojených s hraním.
Co dalšího se ještě mohou lidé na tomto portále dozvědět?
Kromě základů tvz. „herní gramotnosti“ se zde mohou dočíst, že herní svět není pouze Counter Strike, Fortnite, GTA a League of Legends. Ale také obrovské množství menších, barevnějších, alternativních her, o kterých neslyšeli oni a asi ani jejich děti, ale které mají velkou přidanou hodnotu. Když si je děti vyzkouší, zjistí, že je baví stejně jako hry z „mainstreamu“.
Pokud se rodič zajímá nejen o to, co dítě hraje, ale také se k němu přidá, o to lépe. Více tak pochopí svět dítěte a zároveň mu to dává prostor s dítětem se sblížit, budovat důvěru dítěte, že rodič je ten, na koho se dítě může vždy obrátit, když bude mít jakýkoli problém spojený s videohrami.
Mezi rodiči často panuje názor, že hraní her – neboli takzvané paření dětem doslova vymývá mozky. Co si o tom myslíte vy?
Vím, že z mých odpovědí teď vyznívám spíše jako advokát her. Tomu se snažím vyhnout, sám sebe se snažím vnímat jako objektivního pozorovatele. Pokud ale začnete povídat o pozitivech hraní v takto nastavené společenské atmosféře, tak je těžké se této nálepce vyhnout. Čili než začnu mluvit o pozitivech, chci ještě jednou zdůraznit, že jsem si plně vědom i všech rizik, spojených s hraním.
Na hry se ale dívám jako na nástroj. Pokud se ho naučíme správně používat, tak z něj můžeme mít benefit – ať už v podobě toho, že se něco naučíme, něco zažijeme nebo si jednoduše při hraní jen odpočineme. Pokud jsou zneužívány, tak se nám může objevit celá paleta problémů.
Pojďme tedy zmínit ta konkrétní pozitiva, která máte na mysli
Ano, na ta pozitiva je třeba se zaměřit. Já jsem si dokonce interně pro Vlčata vytvořil kategorizaci toho, co všechno umí hry rozvíjet. Jedná se především o intelektuální, emocionální, sociální a morální rozvoj. Skutečný potenciál her vnímám v jejich interaktivitě. Hráč se ponoří do hry tak, že prožívá zážitky společně s hlavním hrdinou, jako by se děly jemu samému.
Umíme tak hrami zprostředkovat dětem emoce, postoje a hodnoty, které bychom jiným médiem takto intenzivně zprostředkovávali jen stěží, pokud vůbec. Videohry mají mnohé specifické výhody. Není to jen jejich zábavnost, která motivuje děti k dalšímu hraní. Je to i okamžitá zpětná vazba, kterou děti při hraní dostávají. Její nedostatek vnímám jako jeden z největších problémů při učení ve školním prostředí, ale také to, že při hraní nastává kontextualizované učení.
Je pravda, že dnešní děti umí pracovat s moderními technologiemi doslova od útlého věku. Je to tedy pro ně spíše přínos do budoucna?
V 21. století je schopnost pracovat s technologiemi klíčovou dovedností. To, že děti umí používat zařízení intuitivně, ale neznamená, že s nimi umí „pracovat“. V používání jsou častokrát zručnější než jejich rodiče, ale to, že je někdo zkušený uživatel ještě neznamená, že ví s technologiemi provádět i práci.
Dítě může sice umět natočit video a zavěsit ho na TikTok, ale neovládá základní dovednosti ve Wordu, Excelu a podobně. Jedná se o jeden z mýtů, který o IT dovednostech dnešní generace panuje. To, že jsou děti digitálními domorodci, by nemělo snižovat význam vzdělávání v tom, jak digitální technologie správně používat.
5 tipů, jak mluvit s dětmi o počítačových hrách
Je důležité pochopit, že „hry“ jsou strašně generalizující pojem. Existuje široká paleta žánrů, v rámci kterých existuje spousta titulů. V dnešní době je možné vyhledat hru na jakoukoliv tématiku, která vás napadne. Zorientovat se v tom je náročný úkol.
1. Stejně, jako se nebude rodič s prvňáčkem dívat na horor nebo erotický film, tak by neměl dát dítěti do rukou hru, která není pro jeho potomka s ohledem na věk vhodná.
2. Základem je, aby rodič věděl, co daný titul obsahuje. To znamená vyhledat si jej na Googlu nebo přes YouTube, může si také přečíst recenzi.
3. Čím více má rodič informací, tím lépe může rozhodovat, zda je daná hra pro jeho dítě vhodná.
4. Hodně se mě rodiče ptají na to, co dělat, když se jeho potomek ptá na hru, kterou rodič vyhodnotil jako nevhodnou. Na tuto otázku odpovídám tím, že je třeba dítěti vysvětlit, aby rozumělo našim obavám a aby mělo naopak možnost sdělit, proč ta rizika vnímá jinak.
5. Cílem je dospět k určitému kompromisu a pochopit toho druhého.
Přečtěte si také rozhovor Je to závislost? Jak dlouho nechat děti sedět u počítačových her »
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
