Služkou u vlastní dcery. Životní restart přišel až po padesátce

Služka u vlastní rodiny

Už na základní škole byla moje kamarádka Blanka odjakživa hodná holka, která dávala opisovat spolužákům úkoly, dělila se o svačinu, půjčovala knížky, ba i peníze. A když se někdo neměl k vracení zapůjčeného, jen mávla rukou. Brzy se vdala a měla s manželem Hynkem moc hezké manželství, které ale skončilo smutně. Když bylo jejich dceři Markétě patnáct let, Hynek zahynul při automobilové nehodě.

Blanka nesla svůj úděl statečně. Markétu vychovávala, jak nejlépe uměla, udržela ji i na vysoké škole do té doby, než se Markéta chtěla vdávat. Nebránila jí a podpořila ji všemi naspořenými penězi. „Budu bydlet u mladých,“ řekla mi Blanka při jedné z našich akcí se spolužáky. „Markéta bude mít dítě, budu jí pomáhat.“ „No a nebude to vadit jejímu manželovi? Víš, jak to chodí!“ upozornila jsem ji. „Kdepak, sám mi to nabídl. Podnikají a chtějí s Markétou hodně cestovat, víš, že je to jeho vášeň. A já budu hlídat. Pracovat budu jen na poloviční úvazek, už jsem si to domluvila.“

Když se Markétě narodila Karolínka, Blanka s ní měla práce jako s vlastním dítětem. Vozila ji v kočárku, u mladých vařila, uklízela. Stíhala to i s prací statečně, protože si odřekla soukromý život. Za dva roky se mladým narodila dvojčata Linda a Lenka. Od té doby jsem na Blance viděla, jak je utahaná, jak stárne před očima. Lítala z práce domů, starala se o holky, neznala volné soboty ani neděle. Když jsem ji zvala do kavárny nebo do divadla, jen odmítavě mávla rukou: „Neblázni. Copak můžu?“

Běžel čas, s Blankou jsem se skoro přestala vídat. Nechtěla jsem jí do ničeho mluvit a rozčilovalo mě, jak lítá kolem dceřiny rodiny a vnoučat. Setkaly jsme se až po několika letech, kdy jsem ji doslova a do písmene vytáhla na třídní sraz. Došla jsem si pro ni přímo k nim domů a schválně jsem pozvání tlumočila před Markétou.

Třídní sraz po čtyřiceti letech a záchranná akce

„Čtyřicet let od konce devítky, tam přece nesmíš chybět, Blani. Všichni se na tebe ptají, slíbila jsem, že tě přivedu.“ „No… já nevím, mám toho ještě hodně na práci,“ lamentovala Blanka a nenápadně se ohlížela po Markétě. „Prosím tě, co za práci? Koukám, že Markéta je doma, a holky už nejsou miminka!“ zvýšila jsem hlas a dostávala vztek. V chodbě se totiž ona děvčátka objevila. A už to opravdu nebyla batolata! Nejstarší Karolíně bylo dvanáct, dvojčatům deset let. Ani nepozdravily a jen na mě koukaly.

„Pustíte babičku na večírek, ne?“ mrkla jsem na ně, ačkoli ve mně klokotal vztek. „Ale musím ještě vynést plasty,“ zamumlala Blanka. „Cože?“ vyjekla jsem. „Plasty? A co tyhle tři grácie, že by nevěděly, kde jsou žluté popelnice na plasty?“ volala jsem jako v legraci, ale z očí mi sršely blesky. Holky zmizely v útrobách bytu a já Blanku odvlekla skoro násilím.

„To jsi neměla říkat,“ šeptala, „já to pro ně dělám ráda.“ „A dělají ony něco pro tebe?“ zuřila jsem. „Ty o tom nic nevíš, protože ti kluk žije v Londýně. Kdyby byl tady, tak bys taky kolem jeho dětí skákala.“ „To si piš, že neskákala. Nesnáším lenochy,“ odpálkovala jsem ji. „Prosím tě, vzpamatuj se. Jsi ještě mladá ženská. Kdy jsi naposledy spala s mužem? Vsadím se, že to byl ještě tvůj Hynek!“ „A kdo jiný, prosím tě?“ přikývla Blanka. „Který chlap by chtěl ženskou se třemi malými dětmi?“ „Ty ses úplně zcvokla! Kdo má tři děti? Není to náhodou tvoje dcera?! Je čas začít žít!“ rozčílila jsem se.

„Ach jo…,“ Blanka se kroutila před zrcadlem. „Já nevím…“ „Blani, nejsi vůbec stará. Chápu, že chceš dceři pomáhat, ale tohle vážně přeháníš. Že jsi zapomněla, jaké je to žít s mužem, to chápu, ale je načase si to připomenout.“ „Vždyť mi bude pětapadesát.“ „No a? Život začíná v padesáti! Jsi kočka, jenom se nesmíš pořád motat kolem dětí.“ „A ty myslíš, že by mě ještě někdo chtěl?“ ptala se Blanka smutně. „Jasně! A jdeme!“ vytáhla jsem ji konečně ven na ulici.

Jiskra v nočním baru

Večírek se náramně povedl. Spolužáci byli odjakživa fajn a teď jako zralí muži nás děvčata královsky bavili. Polovina z nich byla rozvedená, domů nikdo nepospíchal. A tak jsme vyrazili do nočního baru. „Já už budu muset jít domů,“ zdráhala se Blanka. „Domů? Teď? Děti máme dospělé, vnoučata odrostla. Nikam nepůjdeš!“

Spolužák Pepa zářil jako prskavka, popadl Blanku pod paží a vedl si ji jako královnu. Já jsem se taky bavila, takže jsem zjistila až za kuropění, když jsme vycházeli z baru, že Blanka s Pepou už zmizeli… Rozloučila jsem se s několika spolužáky, kteří vydrželi v baru skoro do rána, a šla domů. Prospala jsem pak téměř celý den, ale večer jsem neudržela zvědavost na uzdě a Blance zavolala. „Tak jak to dopadlo? Povídej!“ vyhrkla jsem do telefonu.

Blanka byla v zajímavém rozpoložení, chvilku špitala a smála se, že to dopadlo fantasticky, pak měnila hlas a tvrdila, jak je unavená. Pochopila jsem, že má za zády dceru Markétu a nemůže mluvit. To, co jsem tušila, se brzy potvrdilo. Blanka se zamilovala do Pepy! Ale co víc – Pepa se zamiloval do Blanky! Pro celou třídu to bylo úžasné a milé překvapení. Vždyť už na základce po sobě ti dva, tehdy nesměle, koukali.

Uplynulo pár týdnů a Blanka mi volala: „Elenko, mám hrozné dilema. Pepa mi nabídl společné bydlení. Prý na co máme v našem věku čekat. A já nevím, co mám udělat.“ „Tak chceš ho, nebo ne?“ rozčílila jsem se. „Chci… ale…“ „A na co čekáš?“ „Ale Markéta…“ To byla voda na můj mlýn. Nevydržela jsem to a vybuchla. Všechno jsem zakončila scénou s plastovým odpadem, který líná děvčátka nechávají odnášet svou babičku. „Ale…“ „Jaké ale? Mám pravdu!“

Ještě několik dalších večerů mi Blanka tajně telefonovala a já s ní řešila její dilema. Nakonec se mi ji podařilo přesvědčit! Od dcery se odstěhovala, bydlí s Pepou a je šťastná jak blecha. Chodí sice dceři pomáhat, ale postupně její opičí láska přece jen ustoupila do pozadí. A Markéta a její dcerky? Věřím, že si konečně cestu ke žlutým nádobám na plasty našly samy!

Elena, 55 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »