Smrt malého neočkovaného chlapce na záškrt otřásla Českem a znovu otevřela debatu, ve které se často víc křičí, než vysvětluje. Očkování není téma pro nálepky, ideologické války ani komentářové soudy. Je to téma strachu, důvěry, otázek, odpovědnosti i historické paměti. A možná právě teď je čas připomenout si, proč vakcíny změnily dějiny dětství. A já prosím: Nehádejme se!
V květnu zemřel v Česku malý předškolní chlapec na záškrt
Dítě z Ostravska, které podle hygieniků nebylo proti této nemoci očkované. Nemoc se potvrdila i u několika jeho sourozenců. Riziko pro veřejnost má být podle hygieniků velmi nízké, ohnisko bylo podchyceno, kontakty dohledány. Jenže stejně. Člověk si přečte větu „dítě zemřelo na záškrt“ a něco se v něm zastaví. Protože záškrt přece patří do učebnic. Do dob, kdy děti umíraly na nemoci, které dnes známe spíš jako položky v očkovacím kalendáři.
A najednou je tady. Ne jako historická poznámka, ne jako odstrašující příklad z minulosti, ale jako skutečný příběh jednoho dítěte.
Nejlepší ochranou stále zůstává očkování.
Jste také vyděšení?
Já ano. Nejen proto, že zemřelo dítě, ale i proto, co se stane okamžitě potom, co se v médiích dočteme o podobné události, jakou je úmrtí dítěte na nemoc z očkovacího kalendáře. Z dálky sleduju, jak se během pár hodin zase vyrojí vášnivé diskuse o očkování a neočkování. Jako by někdo otevřel kohoutek se starou zlobou. Jeden tábor křičí, že neočkovaní můžou za všechno zlo světa. Druhý tábor křičí, že očkovaní sami jsou zlo světa. A do téhle žabomyší hádky o ne/očkování naházíme veškeré vakcíny světa.
A mezi tím stojí spousta rodičů, kteří nejsou fanatici ani na jedné straně. Jen mají otázky. Někdy dobré, někdy zmatené, někdy vystrašené. A často se bojí je vůbec položit, protože v očkovací debatě se z otázky velmi rychle stane nálepka a důvod k útoku.
Přemýšlím, kde se v lidské očkovací historii stala chyba
Dostali jsme se do bodu, kdy se o jednom z největších medicínských objevů neumíme bavit bez zuřivosti. Kdy se z očkování stalo společenské bitevní pole. Kdy člověk nemůže říct „očkování považuju za zásadní civilizační výdobytek“ a zároveň dodat „ale některým věcem v očkovacím kalendáři bych chtěla líp rozumět“, aniž by ho někdo okamžitě poslal do jednoho z připravených šuplíků.
Nad očkováním jsem hodně přemýšlela
Přemýšlela jsem třeba nad tím, jestli všichni novorozenci, mají po 9. týdnu skutečně stav imunity takový, aby mohli být očkovaní. Lékaři na to samozřejmě mají data, doporučení, zkušenosti. Očkovací kalendář nevzniká tak, že si někdo od stolu řekne: tak teď to píchneme v úterý. U hexavakcíny se v Česku začíná od započatého 9. týdne a u nedonošených dětí se může použít odlišné dávkovací schéma.
Zamýšlela jsem se i nad tím, proč mám očkovat miminko proti žloutence typu B, když sama očkovaná nejsem. A to jsem rozhodně více riziková, co se týče možnosti chycení této choroby, mohu například souložit a píchat si drogy. Berte s rezervou, prosím.
Hlavou mi vrtalo i složení tzv. MMR, živé vakcíny. Hodně jsem přemýšlela nad tím, proč jsou tam právě tyto nemoci. Nechápala jsem, proč nemáme k dispozici monovalentní vakcíny.
Velmi mi v hlavě straší otázka, a to i nyní, kdy je moje dítko už velké a základní povinné očkování má za sebou, proč nemůžeme být svobodní v rozhodování se o vakcinaci. Proč existují vyhlášky, nařízení, postihy těch, kteří se (z jakéhokoliv důvodu) rozhodli neočkovat? Chápu plně princip kolektivní imunity, ochranu těch nejslabších jedinců v populaci, kteří očkovaní být nemohou. Stejně tak rozumím tomu, že nad patogeny musíme vítězit, tedy je třeba nemoci minimalizovat. Ale… Existují země, kde to skutečně je na rodičích, proti čemu děti očkují, a proočkovanost tam rozhodně není nižší než u nás.
Jako rodiče vás zajímá vaše dítě, ne statistika
Když jste ale matka, nechcete slyšet, že je vaše dítě „kolonka v tabulce”, bod statistiky nebo třeba „statistická chyba”… Rodičovská hlava nefunguje jako tabulka. Rodičovská hlava se ptá. A někdy se ptá i na věci, které medicína umí vysvětlit, jen nám je nikdo nevysvětlil dostatečně lidsky. Já mám třeba x otázek o očkování dětí, na které mi nikdo nikdy neodpověděl. Mě totiž, jako mámu, nezajímají poučky z učebnic a věty z příbalových letáků vakcín.
Jako máma přemýšlíte nad svým konkrétním dítětem. Nad jednou konkrétní injekcí. Nad jedním konkrétním strachem. Z nemoci. Z očkování. O zdraví svého dítěte. Argumenty typu: „Očkovala jsem svý děti a všechny přežily.“ Nebo klidně opačné: „Moje máma prodělala v dětství záškrt a přežila. I bez očkování.“ nejsou úplně validní.
Právě tady se člověk snadno dostane do pasti vlastní zkušenosti. „Mně se nic nestalo, takže to asi nic není.“ Jenže osobní zkušenost není epidemiologie, lékařská kazuistika. To, že jedna žena prodělala zarděnky bez dramatu, neznamená, že zarděnky nejsou riziko pro těhotnou ženu a její nenarozené dítě. To, že někdo spalničky „přežil“, neznamená, že spalničky jsou rýmička. To, že někdo měl černý kašel a dopadlo to dobře, neznamená, že to dobře dopadne vždy.
Máte otázky ohledně očkování (nejen) dětí? Rozhodně vězte, že žádná otázka není hloupá a každá by měla být zodpovězena.
A zároveň platí i druhá věc: Očkování není kouzelný neprůstřelný štít
Když byl před lety zaznamenán zvýšený výskyt spalniček v době, kdy moje dítě nebylo ještě očkované, nechala jsem si změřit protilátky proti spalničkám. Mám je díky očkování dostatečné. Můj bratr je měl ve svých 35 letech prakticky na nule a musel se přeočkovat. I tohle mi něco ukázalo. Že očkování není samospásné. Že u některých lidí ochrana časem klesá. Že někdo si vytvoří silnou imunitní odpověď a někdo slabší. Že medicína není magie, ale práce s pravděpodobností, rizikem a populací.
A přesto, nebo právě proto, považuju vynález vakcinace za jeden z největších milníků lidské historie.
Vakcína v principu učí imunitní systém rozpoznat nepřítele dřív, než se s ním potká v plné síle. Neproděláváte nebezpečnou nemoc naplno, ale tělo dostane informaci: tohle si zapamatuj, proti tomuhle se braň. Vytvoří se protilátky a paměťové buňky, které mohou při skutečném setkání s infekcí reagovat rychleji. Ne vždy to znamená, že člověk neonemocní vůbec. Často to ale znamená, že neonemocní těžce. A u nemocí, které dřív zabíjely děti po tisících, je to rozdíl mezi životem a smrtí.
Když se dnes řekne „dětské nemoci“, zní to skoro něžně
Jako by šlo o něco, co k dětství patří stejně jako odřená kolena. Jenže dřív děti neumíraly na „něžné dětské nemoci“. Děti prostě umíraly. Na záškrt, spalničky, černý kašel, tetanus, dětskou obrnu, neštovice, zápaly plic, průjmová onemocnění, infekce, které dnes často umíme léčit, zmírnit nebo jim předcházet.
Ještě na začátku 20. století byly infekční nemoci běžnou a masovou příčinou dětských úmrtí. Například americká data z roku 1920 uvádějí statisíce případů spalniček a téměř 7 600 úmrtí, u záškrtu téměř 148 tisíc případů a přes 13 tisíc úmrtí. To nejsou abstraktní čísla. To jsou děti. Sourozenci. Prázdné postýlky. Rodiny, kde žena porodila osm dětí a jedno, dvě, někdy víc se dospělosti nedožily.
My jsme si na bezpečí zvykli. A zvykli jsme si tak dobře, že si už často neumíme představit svět bez něj.
- Neštovice jsou pryč. Opravdu pryč. Světová zdravotnická organizace vyhlásila jejich vymýcení v roce 1980 a šlo o první lidskou infekční nemoc, kterou se podařilo globálně eradikovat.
- Dětská obrna je díky očkování na většině světa vytlačená na minimum, i když ne zcela vymýcená.
- Spalničky, záškrt nebo černý kašel nezmizely ze světa, ale tam, kde je vysoká proočkovanost, přestaly být každodenní dětskou hrozbou.
A právě v tom je paradox úspěchu očkování: když funguje, nemoc nevidíme. A když nemoc nevidíme, začneme se víc bát vakcíny. Jenže infekční nemoci nezmizely proto, že jsme moderní, čistí a chytří. Zmizely nebo ustoupily i proto, že jsme proti nim dlouhodobě očkovali.
Na druhou stranu, vnímám, jak se očkování stalo prostě „kobercovým náletem“ proti všem patogenům napříč dětskými imunitními systémy, napříč společností. Neřešíme konkrétní dítě, individuální situaci, prostě očkujeme, chtělo by se mi říci hlava nehlava. A možná platí i to, že jsme si zvykli na bezpečí systému, který za nás kdeco rozhodne. Například to, jak, kdy a čím očkovat naše nejmenší.
Rodiče se mohou přece ptát
Mají právo vědět, proč se očkuje v určitém věku. Proč se některé vakcíny kombinují. Proč se některé nemoci očkují plošně, i když individuálně se nám riziko zdá malé. Mají právo ptát se na nežádoucí účinky, kontraindikace, odklady, protilátky, přeočkování. Mají právo chtít víc než větu: „Tak to prostě je.“ A podle mně, a za tím si stojím, by mělo být očkování do značné míry dobrovolné, na uvážení, domluvě s pediatrem. Byť jsem si, samozřejmě, vědoma toho, že ne každý rodič chce, může a má kapacity se v problematice očkování a nemocí natolik zorientovat, aby byl kompetentní se rozhodovat.
Otázky na očkování, kritické myšlení, pátrání po informacích, to není totéž, co odmítání faktů. Pochybnost není totéž co konspirační víra. A osobní strach, samozřejmě, není odborný argument, ale měl by být brán v potaz. Systémem, každým jedním pediatrem.
Mně na celé debatě nejvíc vadí, že jsme ztratili střed
Buď musíte bez zaváhání tleskat všemu, co je v očkovacím kalendáři, nebo jste automaticky antivaxer. Buď musíte věřit, že každá vakcína je vždy a pro každého naprosto bezproblémová, nebo vás druhá strana vtáhne do světa, kde za všechno může farmaceutická lobby a „pravda se tají“. Jenže mezi těmito dvěma extrémy je obrovský prostor. Prostor pro rodiče, kteří očkují, ale chtějí rozumět. Očkují, ale chtějí se rozhodovat na základě svého uvážení, nebo třeba klidně i „jen pocitu”. Prostor pro lékaře, kteří umějí vysvětlovat bez povýšenosti. Pro mámy a táty, kteří se nebojí se ptát a (třeba laicky) argumentovat, diskutovat, kteří chtějí chápat.
A také, velmi významný, prostor pro děti, které mají skutečnou kontraindikaci a potřebují, aby kolem nich fungovala kolektivní ochrana. Prostor pro dospělé, kteří by si měli zjistit, jestli jim ochrana dávno nevyprchala.
Záškrt v Česku mě vyděsil
A ano, myslím si, že je hrozné, když dítě zemře na nemoc, proti které existuje očkování. Zároveň si říkám, že ten chlapec měl obrovskou smůlu. Smůlu na infekci, smůlu na průběh, smůlu na to, že se potkal s nemocí, kterou většina z nás už nepovažovala za reálnou.
Možná by bylo dobré, aby nás tenhle případ nevrhl jen do další války v komentářích. Aby nebyl jen municí pro jeden nebo druhý tábor. Aby nás přinutil vrátit se k tomu, co se z debat o očkování skoro vytratilo:
- K pokoře a vděčnosti za to, že chytří lidé naší lidské minulosti objevili zázrak v podobě vakcíny.
- K pokoře vůči nemocem, které jsme přestali vídat, ale ony nezapomněly existovat.
- K pokoře vůči rodičům, kteří se bojí, protože strach o dítě je někdy silnější než tabulka.
- K pokoře vůči vědě, která není neomylná ve smyslu božské jistoty, ale je pořád tím nejlepším nástrojem, který máme.
A hlavně k pokoře vůči dětem. Protože ony nepotřebují naše ideologické války. Potřebují dospělé, kteří se umí ptát, poslouchat, ověřovat a rozhodovat ne podle nejhlasitějšího komentáře na internetu, ale podle co nejlepších dostupných informací.
Já mám k českému očkovacímu kalendáři svoje otázky a dokonce bych řekla, že i výhrady. Jak jen tedy, jako totální laik bez zdravotnického vzdělání, mohu na téma nahlížet… Některé věci bych chtěla chápat líp. Některé bych možná nastavila jinak, kdybych o tom rozhodovala já. Ale pořád platí, že když se podívám do historie, vidím něco velmi jasného: očkování změnilo dějiny dětství.
Dřív bylo běžné, že děti umíraly. Dnes je běžné, že přežijí. A na tom je dobré si dát velmi záležet.
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
