Jsou lidé, jejichž smrt zasáhne obrovské množství lidí po celém světě. Jsem si jistá, že James Van Der Beek mezi ně patří. Když jsem si přečetla, že tento herec, kterého mám neodmyslitelně spojeného s dospíváním, odešel, chtělo se mi brečet. Aniž bych ho osobně znala.
Dawson, se kterým jsme dospívali
Vlastně jsem o něm léta neslyšela. Občas jsem si přečetla nějaký článek, ve kterém se psalo, kolik má dětí, v čem hrál, jak je milující otec a manžel. Pro mou generaci však navždy bude především Dawsonem Leerym.
Klukem, který přemýšlel víc, než bylo módní. Který měl rád filmy, city a ideály v době, kdy se svět teprve učil cynismu. Dawsonův svět běžel v televizi na přelomu milénia. Tehdy mi bylo 18 let, chodila jsem na střední a tento seriál jsem doslova hltala. Ti herci byli v reálu sice starší, ale prožívali vlastně totéž, co my.
Když teď čtu, že James Van Der Beek zemřel ve 48 letech na rakovinu tlustého střeva a konečníku, nejde jen o statistiku ani o další tragický příběh známé osobnosti. Je to zpráva o tom, že odešel někdo, kdo byl součástí naší minulosti. Někdo, koho máme spojeného s vlastními vzpomínkami, pokojíčky, televizními večery, prvními láskami i prvními zklamáními.
Van Der Beek ale nezůstal uvězněný v roli hezkého kluka z devadesátek. Právě naopak. Dokázal udělat něco, co se mnoha „hezounkům“ nepodaří. Přijmout svou minulost bez hořkosti a s nadhledem. Dělal si legraci sám ze sebe, parodoval vlastní image, hrál ironické variace své dávné role a vlastní mediální identity, které už nebyly idealistické, ale o to lidštější. Jako by tím říkal, že dospívání nekončí posledním dílem seriálu, ale pokračuje celý život.
Rodina, nemoc a konečnost
Když jeho manželka Kimberly oznámila, že zemřel obklopen rodinou, s odvahou a grácií, nedalo se to číst bez slz a dojetí. Zůstal po něm obraz muže, který nebyl jen hercem, ale také milujícím otcem šesti dětí, partnerem, člověkem, který o své nemoci mluvil otevřeně a zapojil se do osvěty kolem prevence rakoviny. Nemoci, která je děsivá právě tím, jak nenápadně dokáže vstoupit do života a převrátit ho naruby.
Rakovina má zvláštní schopnost brát nám iluze. Připomíná, že život není samozřejmost a čas není slíbený. Když na ni zemře někdo mladý, slavný a zdánlivě silný, dotkne se to i těch, kteří ho nikdy osobně nepoznali.
Proč truchlí i ti, kteří ho neznali
Možná právě proto se kolem podobných úmrtí objevuje kolektivní truchlení, sdílený smutek, v němž se na chvíli ztrácí cynismus i potřeba soudit. Lidé si připomínají, co pro ně ten člověk znamenal, a mluví o něm s respektem.
V případě Jamese Van Der Beeka mám pocit, že nejde o idealizaci. Spíš o vděčnost. Za to, co představoval. Za to, že byl krásný nejen navenek, ale podle slov kolegů i uvnitř. Laskavý, empatický, vtipný. Člověk, který si dokázal udržet nadhled a lidskost i ve chvíli, kdy byl v určitém období svého života vnímán jako idol celé generace.
Když se uzavírá jedna etapa
Něco podobného jsem cítila v době, kdy zemřel Luke Perry nebo Shannen Doherty ze seriálu Beverly Hills 90210. A také ve chvíli, kdy odešel Matthew Perry. Nešlo jen o jednotlivé herce, ale o pocit, že se nenápadně uzavírá jedna etapa. S některými z nich odešlo dětství, s jinými dospívání nebo prostě bezstarostné období mládí. A s každým dalším takovým jménem si víc uvědomuji i svůj věk. A jak moc je zdraví důležité.
Smrt Jamese Van Der Beeka proto nevnímám jako konec jedné kariéry, ale jako připomínku toho, jak silně se popkultura dokáže propsat do našich životů. Neznali jsme ho osobně, a přesto jsme ho měli rádi. Ne proto, že by byl dokonalý, ale proto, že byl lidský. A právě to je důvod, proč jeho odchod zasáhl tolik lidí.
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
