Nedávno mě zasáhla smrt slovenské influencerky a bývalé partnerky MMA zápasníka Gábora Borárose, Moniky Jákliové. Je to bezpochyby obrovská ztráta a bolest pro její rodinu, blízké i malou holčičku, která přišla o maminku. Právě proto ve mně vyvolává rozpaky to, co se kolem této tragédie odehrává ve veřejném prostoru.
Jak se z osobního neštěstí stává veřejný symbol
Sleduji, jak rychle se osobní neštěstí mění ve veřejný symbol. Během několika hodin se z konkrétní ženy stává obecný příběh, do kterého si každý promítá vlastní představy. Smrt v tu chvíli přestává být vnímána jako konec jednoho mladého života a mění se v interpretační zkratku, kterou si společnost vykládá po svém. Zároveň se objevují spekulace a konspirační teorie, které s realitou často nemají nic společného.
Uměle se vytváří obraz ikony, přestože ještě nedávno byla Monika Jákliová mimo úzký okruh sledujících pro většinu lidí, včetně mě, prakticky neznámá. Nemluvím teď o ní jako o osobě, ale o mechanismu, který se opakuje znovu a znovu. Tragédie se zjednoduší, emoce převezmou hlavní roli a místo skutečného člověka začneme sdílet obraz, který si každý dotvoří podle sebe.
Když odejde někdo mladý, vzniká prostor pro dohady
Častěji se to podle mě děje ve chvíli, kdy odejde někdo mladý. Když chybí jasné odpovědi a okolnosti nejsou hned zřejmé, velmi rychle vzniká prostor pro dohady. Stačí si vzpomenout na smrt moderátora Patrika Hezuckého. Psaly se o ní stohy textů, přestože si jeho manželka veřejnou medializaci nepřála.
Vnímám to jako proces, který už dnes nelze úplně zastavit. Smutek, nejistota i zvědavost se v online prostoru snadno promění v téma, které začne žít vlastním životem. Sociální sítě i média tenhle mechanismus dál posilují, často bez ohledu na to, kdo tím vším musí projít v soukromí.
Ideální obraz, který se dobře sdílí
U Moniky Jákliové navíc vidím, jak rychle se začalo pracovat s obrazem, který na sociálních sítích funguje nejlépe. Silná žena, svobodná osobnost, intenzivní životní styl. Ten vycházel z její dlouhodobé prezentace v oblasti fitness a zdravého životního stylu, z obsahu zaměřeného na cvičení, práci s tělem, výkon a motivaci. Právě z tohoto rámce se po její smrti velmi rychle vytvořila zkratka „ženy, která žila naplno“. Jenže skutečnost je jiná.
Nezemřela proto, že žila „rychle“. Ale právě proto, že byla vnímána jako někdo, kdo žije intenzivně, si veřejnost její smrt takto začala vykládat. V takovém vyprávění emoce snadno přebijí fakta a zkratka vítězí nad odpovědností. A zároveň vím, že tyto obrazy sledují i mladí lidé, kteří je často přijímají bez většího odstupu.
Nejde mi o rozebírání okolností nehody ani o hodnocení jejího osobního života. To by nebylo fér. Jde mi o pojmenování rizika, které vzniká ve chvíli, kdy se tragická smrt začne prezentovat jako součást atraktivního životního příběhu. Kdy se idealizuje něco, před čím bychom měli ostatní spíš varovat.
Proč mlčet není řešení
Já sama mám pocit, že veřejný prostor by kromě paměti potřeboval i určitou míru sebekontroly. Když chybí, vzniká dojem, že extrém je normální, a že hranice jsou jen obtěžující překážkou. A to je něco, s čím se vnitřně neumím smířit, zvlášť když vím, že podobné příběhy sledují i děti a dospívající.
Respekt k zesnulé osobě pro mě neznamená zavřít oči a přestat se ptát. Neznamená to ani rezignovat na rozlišování mezi soucitem a nekritickým obdivem. Naopak. Znamená to držet se faktů, mluvit střízlivě a nenechat se unést emocemi, které sice mohou krátkodobě ulevit, ale často zakryjí to podstatné.
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
