Žila jsem si v klidném údolíčku, dokud se vedle nenastěhovala rodina se dvěmi hlučnými dětmi. Když jsem je slušně poprosila o trochu klidu, hrubě mě odbyli s tím, že se nemám plést do jejich života. O pár týdnů později ale na jejich zahradě zavládlo hrobové ticho a sanitky bojovaly o život malého chlapce.
Sousedská idyla a drsný střet s novou realitou
Nejsem už nejmladší a mám ráda svůj klid. Žiju v údolíčku, trochu stranou od vesnice. Stojí tu pouze můj dům a z pravé strany na něj přiléhá dům mých sousedů. Dříve bych své vztahy se sousedy označila za nadstandardní. Dvě rodiny ve stejném věku, naše děti spolu chodily do školy. Vzájemně jsme si pomáhali a lidé z vesnice nám tu idylku záviděli. Tehdy jsem byla šťastná. Ale čas utíkal, děti vylétly z hnízda a pak najednou sousedka Jarmilka ovdověla. Nesla to těžce a já s mým mužem Oldou jsme se ji snažili povzbudit a rozptýlit. Bylo mi jí opravdu líto. Ještě jsme nebyli tak staří a vždy jsme plánovali, že až nás opustí děti, mohli bychom společně cestovat. Z toho nyní sešlo.
Neuplynul však ani rok a i já jsem stála nad Oldovým hrobem. Nedokázala jsem to pochopit. Jeden den tu byl, druhý už se neprobudil. To nás s Jarmilkou semklo ještě víc a často jsme spolu sedávaly u mě nebo u ní v kuchyni. Dál jsme si pomáhaly. Pak ale Jarmilka nešťastně upadla na zahradě. Její volání o pomoc jsem slyšela a běžela za ní. Zlomila si krček, hnula se dvěma obratli a pohmoždila si záda i pánev. Jezdila jsem za ní do nemocnice, ale její stav se moc nelepšil. Vyžadovala soustavnou péči a bylo jasné, že domů se už nebude moci vrátit. Rozhodla se, že dům prodá a nastěhuje se ke své dceři.
Netrvalo dlouho a vedle na domě se začaly dít věci. Probíhala velká rekonstrukce. Už ten hluk mi nedělal dobře, ale chápala jsem to. Netušila jsem, že to hlavní teprve přijde. Když mi noví majitelé zaklepali na dveře a představili se jako Macourkovi, byli docela sympatičtí. Mladí lidé se dvěmi dětmi, odhadem tak šestiletou holčičkou a sedmiletým chlapcem. Oznámili mi, že budou bydlet vedle, a kdybych něco potřebovala, stačí říct. „Sousedi si přece mají pomáhat,“ zahlaholil pan Macourek a usmál se na mě.
Byla jsem ráda, že už nebudu v údolíčku sama. Byl podzim a vše bylo v pořádku. I zima proběhla v pohodě. Pak se překulilo jaro a s příchodem léta jsem zaznamenala, že si Víťa s Emičkou hrají každý den na zahradě. Sice chápu, že děti si potřebují hrát, ale co dokázali tihle dva, bylo neuvěřitelné. Přes víkendy to bylo ještě horší a s příchodem veder nastala úplná katastrofa. Můj odpolední spánek se stal nemožným. Děti skákaly na trampolíně nebo se cachtaly v bazénu a při tom všem neuvěřitelně pištěly. A že měly výdrž! Nekonečnou. Snažila jsem se to přežít a mít pochopení, ale nešlo to. Jednou jsem vyšla na svou zahradu a dítka slušně upozornila, že by mohla být o něco méně hlučná. Ale nepomohlo to. Vydala jsem se tedy k rodičům, v dobré víře, že se domluvíme. Ale ouha! Otevřel mi pan Macourek. Na moji zdvořilou žádost, zda by se děti nemohly trochu ztišit, že bych si ráda po obědě odpočinula, jsem dostala neuvěřitelnou odpověď.
„Milá dámo, tak to by asi nešlo,“ pronesl a zkoumavě se na mě zadíval. V tu chvíli přišla ke dveřím i jeho žena a spustila na mě pěkně zostra: „Paní Holá, my jsme se sem nastěhovali, aby měly děti naprostou volnost. Na naší zahradě si přece můžou dělat, co chtějí. Nebudeme je omezovat!“
„No ale já bych si ráda po obědě zdřímla,“ namítla jsem.
„To je váš problém! Ostatně jste dávno v důchodu a můžete spát celý den. Nechápu, o co vám jde!“ paní Macourková už skoro křičela a za zády se mi pošklebovaly její děti. „A vůbec, buďte tak laskavá, nepleťte se nám do života a nestarejte se o nás! A když vás to ruší, běžte si spát jinam… nebo se třeba rovnou odstěhujte!“
Mávla jsem rukou a odcházela. Ještě jsem za sebou zaslechla: „Bába jedna stará, tu nám tady byl čert dlužen!“
Lhostejnost vykoupená rodinným neštěstím
Bylo mi smutno a slzy se mi tlačily do očí. Přitom se zdáli být hodní. Nemohla jsem té jejich proměně uvěřit. Od toho dne byly naše vztahy na bodu mrazu, ani jsme se nezdravili. Děti, jako by byly navedené, pištěly ještě víc. Raději jsem se zdržovala v kuchyni, jejíž okno vedlo do ulice. I tam sice pištění doléhalo, ale ne v takové míře.
Stejně tak to bylo i v onen den. Podařilo se mi na chvíli zdřímnout v kuchyni. Vzbudilo mě bouchnutí dveří u sousedů a pronikavý hlas paní Macourkové: „Emo, Víťo, skočím na nákup, ne abyste tu něco vyváděli!“
Jen zapadly dveře, ozvalo se ze sousední zahrady známé pištění. Obě děti skákaly na trampolíně jako divé. Věděla jsem, že porušily zákaz, protože když byly samy, na zahradu nesměly. Vzala jsem telefon, že zavolám jejich matce. Pak se mi ale vybavila její slova o staré nerudné bábě a o tom, že se jim nemám plést do života, a tak jsem telefon odložila a zkusila ještě usnout. Najednou se ale pištění proměněno v jekot. Takový zvláštní, intenzivní, následovaný dívčím pláčem. Vstala jsem a šla k oknu. V tu chvíli bouchly dveře. Macourková se vrátila. Slyšela jsem plačící dítě něco říkat. Hned nato se za domem sousedů rozlehl příšerný řev. Doslova trhal uši. Šla jsem k oknu v koupelně, odkud je na jejich zahradu lépe vidět. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Macourková, křičící ze všech sil, tahala z bazénu bezvládné dětské tělíčko.
Třásla s ním: „Vítku, Víťo!“ Do toho se vrátil pan Macourek, vběhl na zahradu a snažil se chlapce oživovat. Netrvalo dlouho, byla slyšet houkačka a vzápětí vedle domu přistál vrtulník. Vzal Víťu na palubu a odlétl.
Nové naděje a návrat klidu
Samozřejmě že téhle události byla brzy plná vesnice. Dozvěděla jsem se, že děti skákaly na trampolíně a Vítek zkoušel přeskočit rovnou do vody. Při skoku se ale udeřil hlavou o schůdky do bazénu, upadl do bezvědomí a zůstal obličejem ležet bezvládně ve vodě. Ema mu pomoci nedokázala a jen křičela. A já se o to, co se děje na zahradě u sousedů, nestarala, přesně jak po mně chtěli. Možná mohlo být vše jinak, kdybychom se vzájemně dokázali domluvit.
„Copak vy jste nic neslyšela?!“ křičela na mě zoufalá paní Macourková, když se vrátili z nemocnice. Necítila jsem vinu, i když jsem si moc dobře uvědomovala, že kdybychom byli se sousedy přátelé, mohla jsem třeba na jejich žádost na děti dohlédnout. Všichni jsme se za Víťu modlili. Marně. Zemřel týden po nehodě.
Netrvalo dlouho a vedlejší dům byl opět na prodej. Sousedi se odstěhovali, aniž bychom se po té tragédii viděli. Určitě to tak bylo lepší. Nechtěli zůstávat tam, kde měli zlé vzpomínky. Paní Macourková se psychicky zhroutila, vše si dávala za vinu.
Asi po půl roce se ozval zvonek. Za dveřmi stála rodinka, která se mi představila jako moji noví sousedé. Při pohledu na čtyři caparty se mi udělalo nevolno, ale přemohla jsem se k úsměvu. Poslední podzimní sluníčko lákalo k posezení na zahradě. Vedle klaply dveře a děti vyběhly ven. Na to, že byly čtyři, si hrály obdivuhodně klidně, a když některé začalo dělat větší hluk, nejstarší holčička ho usadila větou: „Buď tišeji, maminka s tatínkem říkali, že tu nežijeme sami!“ Když jsem to slyšela poprvé, málem jsem spadla ze židle.
Naše sousedské vztahy jsou více než korektní. Pomáháme si vzájemně. Já sousedům občas pohlídám děti, oni mi přivezou z města nákup. V údolíčku opět zavládl klid. Jen když děti sem tam hlasitěji zapiští, vzpomenu si na nebohého Vítka a přeji mu jediné: Odpočívej v pokoji a klidu.
Anastázie, 79 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
