Po letech v toxickém vztahu s nevěrníkem jsem přišla o telefon a rozhodla se začít úplně znovu. Když jsem z nového mobilu posílala kamarádce zprávu, udělala jsem osudovou chybu v jediném čísle. Netušila jsem, že nevinný překlep a laškovná odpověď neznámého muže mi navždy změní život.
Ukradený mobil
Jsem na tuhle otázku zvyklá, pokládá mi ji totiž hodně lidí, protože se sama nabízí. Já, holka z Moravy, jsem sbalila muže ze západu Čech. A to rozhodně ne ledajakého!
Konec června toho roku byl veselý, zejména pro nás učitelky. Děti nám předaly kopce květin, my jim za odměnu vysvědčení a vypustily jsme je vstříc prázdninovým radovánkám. Mejdan jako rozloučení se starým školním rokem, to byl nápad Vlasty, mé sousedky v kabinetě a nejlepší kamarádky zároveň. Každá z nás se měla převléknout za pohádkovou postavu a dorazit k ní na zahradu, kde už byl naražený sud s pivem a předem připravená dobrá nálada, které pro nás všechny měla Vlasta plné zásoby.
„Máme tu vodníka! Teda vlastně vodnici!“ vypískla kamarádka, když jsem dorazila v sytě zeleném kostýmu, ve kterém jsem na jaře se svými čtvrťáky nacvičovala školní představení. Vlasta byla převlečená za roztomilé strašidýlko a kromě ní se tam pohupovalo ještě několik princezen, jedna čertice a maková panenka. „Dáš si víno?“ uvítala mě kamarádka skleničkou a mě jako poslední záchvěv pudu sebezáchovy napadla myšlenka, co by tomu tak asi řekly děti z mé třídy.
Ten cizí chlap mezi nás vlezl někdy uprostřed zábavy. Byl lehce napitý a cestou z nějaké putyky zřejmě došel k závěru, že s námi by mohl ještě pokračovat. Odháněly jsme ho ze zahrady, ale on se pořád vracel, přemlouval, otravoval. A zřejmě mi i ukradl telefon, zjistila jsem záhy. „Jsi nedostupná,“ pokrčila smutně rameny Vlasta poté, co mě zkoušela prozvonit. „Moje chyba, měla jsem si ho schovat do kabelky a nenechat ho ležet volně,“ vzdychla jsem, ale protože jsem typ člověka, který se odjakživa ve všem negativním snaží najít pozitivum, vnímala jsem celou tu nepříjemnou situaci jako jasné rozloučení s minulostí. Totiž s Tadeášem.
Žili jsme spolu čtyři roky, z toho tři mě podváděl, trápil a ponižoval. Nesčetněkrát jsem od něj odešla, ale vždycky se zase vrátila. To když se mi po nějaké době ozval, kál se za staré chyby a sliboval, že odteď bude mé křehké dušičce víc naslouchat, po jiné se ani nepodívá a raději by si zpřelámal ruce, než aby se dotkl skleničky. Protože mi bylo samotné smutno, pokaždé jsem jej naivně vzala zpět. Doslova mě zahltil zprávami, telefonáty, zájmem, který vypadal vždycky tak věrohodně! Jenže euforie měla vždy krátké trvání a já se potom jenom trápila. Když jsem v ruce držela nový mobil a novou SIM kartu, řekla jsem si odhodlaně: „Sbohem, Tadeáši, sbohem, můj starý, zpackaný živote. Odteď už tě budu mít jen ve svých rukou a žádný ničema už mi tě nikdy nesebere!“
Osudový překlep a neznámé strašidlo
Doma jsem se se svým novým miláčkem učila pracovat. Počasí mi přálo, venku od rána hustě pršelo, pootevřenou ventilací ke mně pronikala směs mokré hlíny a prachu z ulice, který déšť kropil. Připomínalo mi to vůni jara, kdy odtaje sníh a z mokrých záhonů vylézají první krokusy a sněženky. A protože jaro odjakživa symbolizuje nový začátek, věřila jsem, že teď už ve svém odhodlání určitě vytrvám.
Ukládala jsem si z diáře do telefonu kontakty a byla ráda, že mě vůbec kdysi napadlo zálohovat si je tímto způsobem. Neměla jsem číslo zdaleka na všechny, ale i tohle jsem brala s nadhledem. Měla jsem tak o důvod víc navštívit ty, kteří mi byli milí, a strávit s nimi třeba chvilku u kávy. Ale to všechno až časem. Nejprve jsem totiž musela napsat Vlastě: „Ahoj strašidlo, informuju, že mám nové číslo, tak volej a piš klidně ve dne v noci, ale už jen a jen sem!“
Odpověď dorazila téměř okamžitě: „Tak já jsem strašidlo? 
“ Zasmála jsem se. „To nejstrašidelnější ze všech! Zvlášť po červeném víně,“ odepsala jsem. O pár vteřin později mi ale došlo, že na tom všem něco nesedí. Vlasta zásadně nepsala s diakritikou, čárky a tečky za větou pak pro ni byly zbytečnou ztrátou vzácných chvil života a smajlíky přenechávala svým žáčkům.
„Pravda, červené víno mám rád, ale teď marně přemýšlím, kdo mě při něm viděl někde trojčit…,“ záhy mi dorazila esemeska s výzvou k odpovědi. To už jsem věděla, že jsem se někde musela nešikovně přepsat v zadání čísla. Překotně jsem vyťukala omluvu s vysvětlením, že jsem omylem zaměnila trojku za osmičku, ale vzápětí jsem se přistihla, že netrpělivě čekám, jestli dotyčný ještě odpoví. Když se zpráva objevila na displeji, téměř jsem se tetelila blahem: „To je škoda, už jsem doufal, že se jedná o originální pokus o seznámení. Tak holt zase zůstanu sám jako kůl v plotě.“
Přistihla jsem se, že se na ten nový mobil zubím jako idiot: „Já jsem taky sama jako kůl v plotě a nestěžuju si. I když zrovna tohle je políčko na seznamu, které bych na sobě chtěla změnit jako první.“ Neznámý muž odpověděl laškovně: „Tak pokud vám není patnáct, nebo naopak šedesát, možná bychom to mohli zkusit spolu.“ A mně se v tu chvíli srdce roztlouklo jako o život.
Láska přes celou republiku a happy end
Neškodný flirt, vlastně o nic nešlo. Přesto jsem to odpoledne naprosto ignorovala depresivní, deštivé počasí a telefon si s sebou vzala i do vany. To aby si Michal, jak se majitel chybného čísla jmenoval, třeba nemyslel, že už mu odpovědět nechci. Byl o osm let starší než já, v humoru jsme se báječně doplňovali, ale jak jsme záhy zjistili, jen ta vzdálenost mezi námi byla tak veliká, že už snad ani větší nemohla být. Jenže jak se ukázalo, síla lásky i hory přenese.
„Příští pátek jedu se svou třídou na školní výlet do Prahy,“ napsala jsem Michalovi, to jsme si spolu psali už víc než dva měsíce a oba jsme cítili, že sympatie, byť zatím pouze vložené v anonymních písmenkách, jsou oboustranné a klíčí z nich snad i něco víc… „Praha je mnohem blíž než tvá domovina,“ odpověděl Michal a přesně tak vzniklo naše první rande. Přišel na něj sympaťák v plátěné bundě a teniskách, který z fleku mohl dělat učitele, ale klidně taky žáka! Holky z mé třídy na něm mohly oči nechat, Michal měl ale ty své jenom pro mě.
Následovala první pusa, ale také první loučení. To už jsme věděli, že jeden bez druhého být nechceme, ale jak spojit dva tak strašně moc vzdálené světy? A právě tady se ukázala Michalova praktická povaha a krédo, které si s sebou nese celý život. Když o něco opravdu hodně stojíš, jdeš za tím a nehledáš důvody, proč to udělat nejde. Nejspíš proto o tři dny později zazvonil u dveří mého bytu jenom proto, aby se mnou strávil hezké odpoledne a večer! Když odjížděl poprvé, děsila jsem se té dlouhé cesty, která ho čekala, jenže Michal si to nedal vymluvit.
Časem ke mně jezdil každý pátek a odjížděl v neděli večer, aby v pondělí ráno stihl jít do práce. Ať už foukalo, pršelo, sněžilo, vždycky za mnou dorazil a vnesl do mého života nádech humoru, radosti a pohody, na kterou jsem vlivem zkušeností z předchozího vztahu téměř přestala věřit. Brzy nám to už ale nestačilo, chtěli jsme spolu být pořád, a protože jsme byli mladí, rozhodli jsme se zvolit cestu kompromisu a pronajali si společný byt v Praze. Našli jsme si zde nová zaměstnání, střídavě jsme navštěvovali mé i jeho rodiče a budovali si společný život, krůček po krůčku, ve vší opatrnosti, ale taky lásce.
Jak běžel čas, přišla svatba, dítě a všechno staré odvál vítr. Proto až teď, když se mě naše Michalka ptala, jak jsem poznala jejího tátu, zkouším zabrousit do vzpomínek a musím se potutelně pousmát. „Říkala jsem ti někdy, proč mám tvého tátu v telefonu uloženého pod slovem strašidlo?“ započala jsem hovor, moje dcera se poťouchle zasmála a zakroutila hlavou. Veselé dítě dvou šťastných rodičů. A přitom za to celé mohla jen nepatrná chyba v telefonním čísle…
Leona, 32 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
