Na Světový den prevence sebevražd připomínám: Dětská bolest není jen volání po pozornosti

„Už mě to nebaví.“

„Bylo by lepší, kdybych tady nebyla.“

„Stejně by si nikdo nevšiml, kdybych zmizel.“

Je to podle vás povzdech puberťáka? Snaha o získání pozornosti? Vyděračská věta nedospělé duše? Přecházíme tyto věty mlčením, případně se převtělíme do „šaška na zavolání” a dítě zkusíme rozveselit nebo neodoláme a připomeneme dítěti, co všechno v životě má, co by za to jiní dali a zdůrazníme jeho nevděčnost. A někdy to nevydržíme a okřikneme ho, ať neříká hlouposti.

Jenže… Co když to není taková hloupost a dítě skutečně zjišťuje, zda ho někdo vidí, slyší, vnímá? Chce možná vědět, zda se najde člověk, který se nezalekne a místo rychlého uklidňování se se zájmem zeptá: „Co se děje? Přemýšlíš o tom, že by sis mohl ublížit?“ Psychická bolest není vidět jako zlomená ruka. Nedá se změřit teploměrem ani potvrdit rentgenem. Přesto může být stejně skutečná jako zlomená kost, a někdy až nesnesitelná.

O dnešních dětech a dospívajících se často mluví jako o přecitlivělé generaci

Ty „sněhové vločky”… Vnímáme je jako mladé, kteří mají všechno, ale nic nevydrží. Předchozí generace přece také zažívaly rozvody rodičů, nešťastné lásky, šikanu nebo strach z budoucnosti. Jen o tom tolik nemluvily. Možná právě v tom je ale podstatný rozdíl. Mlčení není důkazem odolnosti.

A skutečnost, že se o psychických potížích dříve nemluvilo, neznamená, že neexistovaly.

První pomoc: Dítě vyslechněte a nesnažte se jeho problémy zamést pod koberec. Zdroj: Canva

Zajímalo mě, jaká jsou čísla, která ukrývají skutečné smutné příběhy

A tak jsem se na to podívala. Myslím, že je rozhodně nelze odbýt tvrzením, že si dnešní mladí jen více stěžují. Linka bezpečí řešila v roce 2025 sebevražednou tematiku v 7 314 kontaktech. Nepřijde vám to jednoduše šílený? Myšlenky na sebevraždu, její plánování i započaté pokusy. Meziročně šlo o nárůst o 25 procent, ve srovnání s rokem 2023 dokonce téměř o polovinu.

Je nutné říci, že tato čísla automaticky neznamenají, že stejným tempem přibývá skutečných sebevražedných pokusů. Můžeme se na nárůst podívat i pozitivně. Může totiž souviset i s tím, že děti dokážou problém lépe pojmenovat a častěji vyhledají pomoc. Přesto jde o varovný signál: velké množství mladých lidí prožívá tíseň, se kterou si samo neví rady.
Také celosvětová data ukazují, že nejde o okrajový problém. Podle Světové zdravotnické organizace je sebevražda třetí nejčastější příčinou úmrtí lidí ve věku od 15 do 29 let.

Má přece všechno. Tak proč je nešťastná?

Jednou z nejkrutějších vět, které může člověk v psychické krizi slyšet, je připomínka, že k ní vlastně nemá důvod. Má rodinu, domov, kamarády a dobré známky. Nic zásadního se mu nestalo. Jiní lidé jsou nemocní, žijí ve válce nebo nemají co jíst.

Proč tedy není šťastný?

Psychická bolest se ale neřídí žebříčkem životních tragédií. Člověk nemusí přijít o domov ani prožít katastrofu, aby se dostal do stavu, ve kterém už nevidí cestu ven. Sebevražedné jednání navíc zpravidla nemá jedinou příčinu. Vzniká v souhře psychického stavu, vztahů, osamělosti, dlouhodobého stresu, násilí, šikany, pocitu selhání nebo ztráty naděje.
Zjednodušovat sebevraždu na jednu špatnou známku, rozchod či hádku znamená přehlížet všechno, co se v člověku hromadilo dávno předtím.

Kdo o tom mluví, nikdy to neudělá? Velmi nebezpečné přesvědčení. I kdyby šlo o volání po pozornosti, není to důvod dítě odmítnout. Naopak je to důvod mu tu pozornost věnovat!

Telefon nemusí být vždy nepřítelem. Dítě na něm může najít také pomoc se svým problémem. Zdroj: Canva

Telefon, internet, technologie. Nejsou viníky

Napadá vás, že za zhoršujícím se duševním zdravím mladých lidí stojí mobily a sociální sítě? Myslíte, že je skutečně tak jednoduché to vysvětlit? Stačilo by podle vás vypnout obrazovku, jít do lesa, začít sportovat a znovu se naučit žít ve skutečném světě?

Já si to nemyslím. Digitální prostředí může si zesilovat srovnávání, strach z odmítnutí, tlak na vzhled i pocit, že všichni ostatní jsou úspěšnější a šťastnější. Prostřednictvím telefonu může dítě navíc následovat až domů vše, co ho trápí a neustálá dostupnost obsahu pak může narušit dobu klidu, spánek, a může asi brát mysli prostor, ve kterém by mohla skutečně vypnout. Jenže….! Internet zároveň umožňuje najít lidi s podobnou zkušeností, získat informace a anonymně si říct o pomoc. Telefon tedy není univerzálním nepřítelem. Byť může fungovat jako zesilovač prostředí, ve kterém mladí lidé žijí.

Pobyt v přírodě, pohyb, odpočinek, kvalitní spánek a chvíle bez obrazovek mohou psychice pomáhat. O tom žádná, na tom se odborníci jednoznačně shodnou. Nejsou ale léčbou těžké deprese ani náhradou odborné péče. Člověku, který ztratil schopnost prožívat naději, nestačí poradit, aby se „vrátil sám k sobě“. Právě k sobě totiž někdy nedokáže najít cestu bez pomoci druhých.

Od hříchu a hanby k bolesti, kterou lze léčit

Pohled společnosti na sebevraždu se během dějin výrazně měnil. V antice mohla být za určitých okolností považována za přípustné rozhodnutí. Křesťanská Evropa ji po staletí vnímala především jako těžký hřích a provinění. V japonské samurajské kultuře bylo rituální seppuku spojeno se ctí a odpovědností. Existencialisté později otevřeli otázku, jak hledat smysl života ve světě, který nám žádný předem daný smysl nenabízí.

Společným problémem těchto pohledů je, že se člověk v krajní nouzi snadno promění v symbol: hříšníka, zbabělce, hrdinu nebo filozofickou postavu. Jenže sebevražda není romantické gesto ani morální selhání. Ale je třeba si uvědomit jednu zásadní věc. Za sebevražednými myšlenkami bývá konkrétní člověk, jehož schopnost vidět jiná řešení byla zúžena nesnesitelnou bolestí a pocitem, že už dál jednoduše nemůže…

Dnes už víme, že sebevraždám lze předcházet. Přesto kolem nich stále přežívá stud.

Základem prevence sebevražd je dostupná odborná pomoc, která přichází včas. Zdroj: Canva

Nestačí říkat: Požádej o pomoc

Světový den prevence sebevražd připadá každý rok na 10. září. Jeho tématem pro roky 2024 až 2026 je změna narativu: od kultury ticha a stigmatizace k otevřenosti, pochopení a podpoře.

Změnit způsob, jakým o sebevraždách mluvíme, ale znamená víc než sdílet jednou ročně telefonní číslo krizové linky. Nemůžeme lidem opakovat, aby si řekli o pomoc, a současně vytvářet systém, ve kterém na psychologa nebo psychiatra čekají dlouhé měsíce.

Mluvíme-li o dětech a mladistvých, je třeba myslet zejména na prevenci dostupnou v systému každému. Školní psychologové, všímaví učitele, informovaní rodiče, bezpečné prostředí bez šikany a odborná péče, která přijde včas. To je nejdůležitější!

Každý jeden z nás, jednotlivec, nemůže změnit systém. Ale můžeme každý za sebe měnit způsob, jakým reaguje na člověka ve svém okolí. Na osobu smutnou, pokleslou, neveselou, v depresi a smutku… Místo „Nepřeháněj“ můžeme říct „Beru tě vážně. Poslouchám tě.“. Místo okamžitého rozdávání “klišoidních rad” můžeme chvíli poslouchat. A místo strachu, že přímou otázkou někomu sebevraždu vnukneme, se můžeme citlivě zeptat, zda přemýšlí o tom, že si ublíží. Taková otázka člověka k sebevraždě nepřivede. Může mu naopak přinést úlevu, že si někdo konečně všiml, jak zle mu je.

Prevence sebevražd nezačíná až v ordinaci psychiatra. Začíná ve chvíli, kdy změnu v chování druhého člověka nepřejdeme. Když uneseme nepříjemná slova toho, komu není hej, když se nenecháme vyděsit a rozhodneme se tu být pro něj. Když s ním zůstaneme a pomůžeme mu najít odbornou pomoc. Myslím, ale nejsem odborník, že někdy člověk nepotřebuje slyšet, jak krásný je život. Potřebuje vědět, že na jeho bolesti někomu záleží.