Táta vyměnil mámu za mladou milenku. Vše zvrátila láska k vnučce

Odhalená nevěra v kabinetu a tátův odchod

Návrat našeho tatínka byl ale bohužel jen na krátkou dobu. Onemocněl… Od jeho smrti již uplynulo šest let, čas už maličko zaoblil ty ostré hrany, které se mi zarývaly hluboko do srdce. Už to tolik nebolí, už jsem si zvykla, že tu s námi tatínek není, a zvykly si i moje maminka a starší sestra Edita, které jsou mnohem zranitelnější než já. Já žiju díky své profesi smrti velmi blízko a troufnu si říct, že jsem s ní vyrovnaná. Už jsem jí mnohokrát pohlédla do tváře a vím, že umí být jemná, harmonická a klidná, že dokáže přinést mír i hluboké usmíření. Pracuju v hospici, kde smrt je, tak jak to bývalo kdysi u našich předků, běžnou součástí života. Kdybych se smrtí nebyla vyrovnaná, nemohla bych dělat svou práci. Ale začnu od začátku, a ne od konce, vzpomínky na ten čas mám stále živé.

„Mami, co se děje? Jsi poslední dobou jako vyměněná. Tady s Editou jsme se shodly, že tě takovou zamlklou a bez té tvé velitelské energie neznáme,“ řekla jsem mamince během návštěvy u sestry. Edita pokyvovala hlavou, což zaujalo maličkou Týnku, její tříletou dceru. Valentýnka se okamžitě pokoušela svou maminku napodobit a nasadila rádoby supervážný obličej. Tyto urputné snahy doprovázela důležitě působícím pokyvováním hlavy, jednoduše se snažila vypadat jako Edita. Takový okamžik jsme všechny tři potřebovaly. Cosi tíživého viselo ve vzduchu a bylo znát, že jsem se toho svým dotazem dotkla. Týnka se pitvořila a my vybuchovaly smíchy. Smály jsme se a smály a nemohly přestat, Valentýnka se k nám pochopitelně přidala. Smích ale netrval dlouho. Mamka totiž najednou začala plakat! Přešla ze smíchu do pláče stejně rychle jako malé batole, jako naše Týnka, když je unavená, přetažená nebo nemocná.

„Lucinko, Editko, táta je mi nevěrný, už to trvá skoro rok. Jde o tu holku od nich ze školy, co s ní táta sedí v kabinetu. O tu Bělu, jak u nás byla v létě na chatě. Přišla jsem na to před měsícem. Táta se bude stěhovat, našli si nějaký pronájem,“ vzlykala mamka a my na sebe se sestrou koukaly jako opařené. Nic podobného nás ve snu nenapadlo! Naši byli stabilní pár, nikdy se moc nehádali, se sestrou jsme vyrůstaly v klidném, milujícím prostředí. Rodiče se dokonce i po třiceti letech vodili za ruce, dali si pusu, zašli spolu do divadla, na koncert, plánovali společné dovolené a poslední roky si užívali i první vnučky. Táta Valentýnku zbožňoval, úplně se v ní viděl. Maminčina slova nás tedy neskutečně zasáhla. „Mami, jak stěhovat? To se jako po víc než čtvrt století rozvedete a bude bydlet s tou Bělou? Vždyť jí je o dvacet let míň, to ta holka evidentně shání nějakého spolehlivého opylovače. Stejně staří jsou zadaní, a tak se zaměřila na zralé pány v dobré kondici,“ vyhrkla jsem tehdy vcelku nevybíravě.

Edita nám mezitím skočila nalít tři skleničky našeho oblíbeného trnkového likéru, který každý podzim vyrábí. Ani jsme si neťukly. Každá z nás vypila svou skleničku na ex. Maminka pak požádala sestru o další sklenku, tu už jen ucucávala a přitom začala vyprávět. Povídala o tom, jak táta začal zůstávat ve škole do večera, jak najednou docházel na všechny ty jejich školní „pijatyky“, jak začal běhat, cvičit, vonět se a podobné věci, které pánové dělají, když se zamilují jinde. Maminka si z táty nejprve dělala legraci, jenže vše trvalo nějak dlouho. No a pak u nás byla Běla na chatě. Tehdy začala mít mamka ze zdánlivě otcovského vztahu našeho otce ke své kolegyni nedobrý pocit. „Holky, cosi mi tam nehrálo. Cítila jsem z nich nějaké tajemství, něco nevysloveného. Takovou tu zvláštní blízkost, spojenectví – nebo jak to popsat. Lucko, ty to ostatně dobře znáš, s Tiborem sis užila v tomto směru své. Jednoduše mi moje ženská intuice říkala, že se cosi děje, ale žádný důkaz jsem neměla,“ vyprávěla nám maminka. Od Běliny návštěvy na chatě prý byla mnohem pozornější a začala i trochu pátrat. Vše nakonec „prasklo“…

„Táta volal, že dorazí později, prý mají nějakou poradu kvůli jistému problémovému studentovi. Jenže já cestou na nákup potkala zástupkyni ředitele a dověděla se, že se žádná podobná porada nekoná a ani neplánuje,“ vzpomínala maminka. Poté se prý okamžitě vydala do školy, nákup šel stranou. Náhoda tomu chtěla, že nemusela zvonit na školníka, paní uklízečka měla zarážkou otevřené hlavní dveře, protože šla vysypat po třídách posbírané smetí. Maminka do školy proklouzla jako myš, vůbec v té chvíli neřešila, jak by se dostala ven, kdyby ji tam uklízečka zamkla a ve škole nikdo nebyl. Bohužel ve škole ještě někdo byl, a nebyl sám! „Šla jsem přímo k jejich kabinetu a zaklepala. Věděla jsem, že Běla bydlí u nějakých starších lidí v podnájmu a návštěvy si k nim vodit nemůže, kabinet byl ideální místo ke schůzkám,“ vyprávěla maminka. Chvíli jí nikdo neotvíral, ona ale nepochybovala, že ji dveře kabinetu oddělují od mileneckého páru, a tak zabouchala znovu a znovu. „Jirko, vím, že jste tam, otevřete, musíme si promluvit!“ opakovala maminka neodbytně. Dveře se po chvíli otevřely. Mámě se naskytl pohled, který dlouho nemohla vymazat z paměti. Ve dveřích stál její muž, který držel za ruku svou takřka o generaci mladší kolegyni. Stál půl kroku před ní, jako by ji chtěl chránit. Záhy se mamka dověděla, že ti dva se milují a rozhodli se, že už to nebudou skrývat. Nezmohla se tenkrát ani na slovo. Jednoduše se otočila a odešla.

Tvrdý bojkot rodiny a nečekaný návrat

Tatínek dorazil kolem půlnoci, oči měl červené a byl bledý jako stěna. I pro něj byla celá situace nelehká. Dobře si uvědomoval, že činí životní rozhodnutí. Táta byl moc hodný chlap, maminku vždy podporoval, doma pomáhal a nám se věnoval jako snad žádný táta v našem okolí. Maminka byla vždy přísnější, tak trochu generál, a to i směrem k tatínkovi. Ona byla tou, kdo doma nosil kalhoty. Netuším, a už se ani nedozvím, jak to vnímal táta, ale faktem je, že maminka ho nikdy nijak neponižovala či nesnižovala, jak to mají některé ženy, které jsou doma „hlavou rodiny“, zvykem. My holky jsme ale měly občas pocit, že by mohla v chování k taťkovi trochu ubrat, vždy jsme ve všem stály spíš za tátou. Tentokrát se ale pozice obrátily, v celém příběhu už bylo moc lží, ponížení a svou roli hrálo i maminčino přechodně nalomené zdraví.

Mamka měla už rok výrazné problémy spojené s klimakteriem, byla na dvou menších operačních výkonech a i díky tomu byla křehčí a zranitelnější. Tatínek to dobře věděl. A my holky jsme mu to měly hodně za zlé. Já ještě víc než sestra. Maminčinu bolest jsem totiž moc dobře znala, neboť mě přede dvěma roky, týden před zásnubami, opustil můj dlouholetý partner. Přivedl do jiného stavu svou kolegyni ve firmě. Bylo to pro mě hodně těžké a maminka a sestra mi tenkrát moc pomohly. A tak se stalo, že jsme tátu pod návalem emocí ze dne na den odepsaly.

Táta, který už tou dobou bydlel v jakémsi pronajatém bytě s Bělou, byl naprosto zdrcený, snažil se nás kontaktovat, mluvit s námi, vysvětlovat, ale byly jsme jako skály. „Tati, co nám chceš vysvětlovat? Ta situace je vcelku jasná, nepotřebujeme to nějak přetlumočit,“ řekly jsme tátovi na rovinu. Vídat jsme se odmítaly, a tak táta nevídal ani svou milovanou Týnku, byla to strašně těžká doba pro nás všechny. Bolelo to a chyběli jsme si. Ale pak se stalo něco, co jsme nečekaly!

Byla neděle večer, maminka byla sama a sledovala televizi. Zvonek ji překvapil, my se sestrou jsme odešly kolem šesté hodiny, nikoho ten den už nečekala. Zvedla domovní telefon a ze sluchátka se ozvalo: „Amálko, to jsem já, Jiří. Chtěl bych s tebou mluvit. A chtěl bych vás zase vidět. Tebe, holky, Týnušku. Hrozně mi chybíte.“ Maminka pak vyprávěla, jak si s tátou padli do náruče. Byly jsme se sestrou šťastné. Za nás, za Týnku, a hlavně za naši utrápenou maminku. Po čase jsme ale pochopily, že to celé není úplně černobílé, že se situace nemá tak, že by náš otec úplně prozřel, zapomněl z hodiny na hodinu na Bělu a uvědomil si, že miluje mámu. Náš tatínek se prostě rozhodl pro rodinu z důvodu, který mi jednou svěřil. Prý se moc bál, že přijde o vnučku, kterou opravdu moc miloval. Svou kolegyni, která mi v celém tom příběhu přijde nejméně morální, v té době však stále ještě miloval. S maminkou jsme si to nikdy neřekly nahlas, ale i ona to věděla a cítila…

Dojemná omluva a smíření před koncem

Celé tohle emoční strádání na mého tatínka později dopadlo velmi tvrdou rukou. Rok poté, co se vrátil k mamince, vážně onemocněl. Karcinom slinivky je neúprosný, nedává své oběti takřka žádnou šanci. A zatímco se naše maminka starala o tatínka, Běla si brzy našla v pedagogickém sboru náhradu. Ani to tátovi nepřidalo. „Lucinko, ona má chlapa a je těhotná, víš to? Nakonec se jí povedlo někoho urvat. Libor odchází od třech dětí. Mluvil jsem s jeho ženou, je úplně na dně. Nemůžu pochopit, jak jsem mámě a vám mohl takhle ublížit. Byl jsem jako opilý, jako zfetovaný! Je mi to teď tak líto,“ svěřil se mi asi půl roku před smrtí táta a já nevěděla, kam s očima, které se zalévaly slzami. Bylo mi ho v té chvíli hrozně líto, a to i přestože celá situace byla i v tatínkově režii. Jenže ve chvíli, kdy s vámi mluví smrtelně nemocný člověk, vidíte vše trochu jinou optikou.

Nejraději bych té ženské, ač to bylo trochu iracionální, nafackovala. Táta se musel cítit strašně hloupě. Týden nato mě pak požádal o pomoc, chtěl vybrat mamince nějaký krásný šperk, aby na něj měla navždy památku, a také se jí chtěl upřímně omluvit. Nakonec jsme vybrali přívěsek z bílého zlata ve tvaru srdce. Půl přívěsku tvořilo hladké srdce, druhá půle byla modelovaná do podoby andělského křídla. Tatínek nechal na druhou stranu medailonku ještě dodatečně vyrýt: Mé Amálce. Asi vám nemusím říkat, jak moc dojatá byla maminka. Tu „novinu“ mně i sestře okamžitě telefonovala, musely jsme se na ten poklad přijet hned podívat.

Ale nezůstalo jenom u šperku, tatínek se mamince velmi dojemně omluvil: „Amálko, člověk si musí občas sáhnout na dno, aby pochopil, co je v životě skutečně důležité a pro koho je on sám důležitý. Byla jsi a vždycky budeš moje jediná láska. Je mi moc líto, že jsem to nepochopil dřív. Ten čas, který mi tady zbývá, si musíme spolu ještě užít, dokud to jen trochu jde!“ Rodiče si pak zhruba čtyři měsíce opravdu užívali, táta byl sice slabší, pohublý a často hodně unavený, ale bolesti i díky práškům zatím neměl. Naši cestovali po Čechách, jeli do lázní, byli na wellness víkendu, letěli balonem i vyhlídkovým letadlem, zajeli na místa, s nimiž je spojovaly hezké vzpomínky.

Celé to bylo moc krásné období, pak se ale tatínkův stav najednou zhoršil a poslední dva měsíce života už musel být doma, kde jsme se o něj staraly, jak nejlépe jsme mohly. Mám to štěstí, že jsem z oboru, tatínek dostal perfektní péči. Odešel smířený, klidný, bez zrnka výčitek či hořkosti a všemi milovaný.

Lucie, 41 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »