Myslíte si, že šanci uspět má každé dítě? Bohužel to neplatí. Dost často se dítě vydá směrem, který mu je tak nějak dán do vínku – prostředím, kde se narodilo. Je tu ale včasná péče, která zná možnosti, jak osud zvrátit.
Začnu tradičně. Co si pod pojmem včasná péče představit? Já jsem to například, přiznávám se, doposud nevěděla. Znám ranou péči, ale to je něco jiného, že?
Oba tyto termíny jsou si vlastně velmi blízké. Vysvětlím to jejich porovnáním. Když se v narodí dítě se zrakovým postižením, je rodině doporučena služba rané péče. Ta do rodiny dochází – zapůjčí vhodné hračky, ukáže jim, jak dítě nejlépe stimulovat a rozvíjet. Raná péče rodinu dále nasměruje na potřebné odborníky, na vhodnou školku a podobně. Na druhé straně, když se narodí dítě například velmi mladé ženě, která sama prošla ústavní výchovou, často se nestane nic.
Jak to myslíte? Že jí není nabídnuta pomoc v nové situaci, ve které se jí možná špatně orientuje, vzhledem k tomu, v jakém prostředí vyrostla?
Matka se o dítě sice umí postarat, dítě nestrádá hlady, ale s dítětem si nehraje a nerozvíjí ho.
Rozumím, protože sama to nezažila… Nevyrostla v klasické rodině.
Přesně. Ona neví, jak na to, sama to nezažila. Takové dítě následně ani nechodí do školky, matka je stejně často doma, tak není důvod. Navíc náklady na obědy a školkovné jsou pro tuhle matku vysoké. Do školy tak nastupuje dítě bez předchozí zkušenosti a přípravy ze školky.
A co následuje?
Dítě prakticky okamžitě selhává. Následuje buď dodatečný odklad, kdy je dítě z první třídy de facto vráceno zpět do školky. Následně opakování první třídy nebo přeřazení do školy speciální.
Vraťme se ke srovnání rané a včasné péče? Co tedy příběhy těchto dvou fiktivních rodin spojuje?
Byť jsou oba tyto příběhy zdánlivě různé, potřeby těchto dětí, ale i rodičů, jsou stejné. Děti chtějí mít naplněné své základní potřeby. Rodiče zase potřebují podpořit, povzbudit či se někde poradit.
Pokud promarníme ty nejcennější první roky, často se k rodině dostáváme až ve chvíli, kdy už se tam řeší nějaký vážný problém a to je pak mnohonásobně dražší. Jak finančně, tak ale i lidsky. A docílení nápravy je výrazně obtížnější.
Už rozumím. Proto je tu včasná péče…
Ano. Včasná péče se zaměřuje na vytváření takových podmínek, aby děti mohly naplnit svůj potenciál a zvýšila se tak jejich úspěšnost ve vzdělávání, a tím i v životě.
Koho se včasná péče může týkat a koho by se týkat měla?
Včasná péče je vlastně pro každé dítě, každou rodinu. Asi se shodneme, že skoro každý rodič se někdy ocitl v „úzkých“ a ocenil nějakou formu podpory. Například v zahraničí na tuto potřebu reagují různé programy pro rodiče. Je jen na nich, zda toho využijí, nebo se s tím poperou sami.
Když se tedy podíváme na zahraničí. Co ukazuje tamní zkušenost? Kolik rodin toho využije?
Zhruba 80 % rodin stačí mít po ruce tyto běžně dostupné možnosti, kterými jsou různé rodičovské kurzy, mateřská centra a podobně. U dalších 15 % rodin lze skutečně mluvit o předcházení a minimalizaci reálných rizik. Tyto rodiny si samy o pomoc neřeknou a je tedy nutné, aby byl kolem nich proaktivní systém. Právě na tyto rodiny se včasná péče nejvíce zaměřuje. Tady podpora rodičů a dětí přináší největší efekt.
Lze tyto rodiny nějak specifikovat? Mají něco společného?
Jsou to nejčastěji rodiny žijící v nestabilním bydlení, jako jsou ubytovny, nebo rodiny žijící v chudobě. Ten absolutní výčet by byl ale mnohem delší…
Co ta zbylá část rodin, které nám do 100 % zbývají?
Posledních asi 5 % rodin jsou ty, kde už nejde o prevenci v pravém slova smyslu. Jde o rodiny, kam se přichází doslova za vteřinu dvanáct a kde je nutné „nasadit intenzivní péči“. Nutno dodat, že situace rodin se v čase samozřejmě velmi proměňuje a i rodiny, které jsou dobře situované, mohou vlivem okolností potřebovat podporu nebo naopak.
Zkusme to konkrétně. Popište případ, kde může program včasné péče výrazně pomoci.
Vzhledem k tomu, že se blíží období zápisů do mateřských škol, tak jako první zmíním příběh z Ostravy. Z řady zahraničních i domácích výzkumů víme, že úspěšnost dětí na ZŠ výrazně ovlivňuje kvalitní předškolní vzdělávání, pokud ale trvá alespoň dva roky – to je klíčové. V Ostravě lidé z organizace Awen Amenca dlouho před zápisy chodí do vytipovaných rodin a mluví s rodiči o přínosech docházky do mateřské školy pro jejich děti.
Pomáhají jim i třeba se samotným zápisem do školky?
Ano, pomohou rodičům i s praktickými věcmi. Někomu se může zdát banalita, takový zápis do školky, ale tahle „jemná“ práce s motivací je nesmírně důležitá a dokáže zázraky. Když totiž rodič nemá důvěru ve školku, nevidí v tom smysl, jak asi zareaguje při prvních překážkách?
Co takzvané předškolní kluby?
Zpravidla vznikají na místech, kde byla na jedné straně malá kapacita mateřských škol a na druhé straně potřeba intenzivnější podpory části rodin a dětí.
Například v Prachovicích, kousek od Chrudimi, ukončila svoji činnost místní továrna. Zůstaly zde ale ubytovny, ve kterých žije řada rodin a dětí. Většina z nich zde nemá trvalé bydliště a tak se do i tak plných mateřských škol často nedostanou. Lidé z předškolního klubu kromě dětí pracují intenzivně i s rodiči, oceňují každý pokrok, podporují je v rodičovských dovednostech.
Ve chvíli, kdy je to možné, pomáhají děti zapisovat alespoň na povinný předškolní rok do státní mateřské školy. A jak sami říkají, s dětmi rostou i jejich rodiče. Bez předškolního klubu by děti nedocházely nikam, bez trvalého bydliště nemá obec povinnost se o ně postarat. Jak by tyto děti byly připravené v 1. třídě bez takové podpory?
Možná je také terénní práce podstatná. Dojít do rodiny, vidět rodinné prostředí zblízka. Je to tak?
Určitě. Tohle je velmi podstatné. Dám zase příklad z praxe… Do Tábora se přistěhovala maminka se dvěma dětmi. Staršímu synovi je už pět let, ale do školky zatím nikdy nechodil. Maminka je na děti sama a neví si rady se starším synem, který podle ní velmi zlobí a nejspíš by to ve školce ani nemohl zvládnout, navíc je dávno po zápisech a školky jsou plné.
Terénní pracovník dochází pravidelně do rodiny, podporuje maminku v používání pozitivních výchovných postupů, oceňuje ji za každý pokrok. Chlapec během půl roku dělá velké pokroky, zlepšuje se jeho soustředění i jeho jemná motorika, naučil se stříhat, maluje. Následující rok nastupuje do školky, kde se mu daří. Současně s tím pozitivní změna dopadá i na mladšího sourozence v batolecím věku. Matka mu věnuje větší pozornost, je podporována v tom, aby si s ním hrála.
Jak by vypadal tento příběh, kdyby chování staršího chlapce dál eskalovalo? A jak by se příběh vyvíjel dál pro mladšího syna?
A teď z opačného pohledu: Co když se včasná péče nepotká s rodinou a dítětem, které ji potřebují? Co může absence tohoto setkání s včasnou péčí zapříčinit v životě dítěte?
Z pohledu dítěte je to jasné… Takový příběh ze života by vypadal pravděpodobně takto: Dítě je do školky sice zapsáno na poslední povinný rok, jeho docházka je ale sporadická. Rodiče školce nedůvěřují, nevidí v tom příliš smysl. Když dítě ráno nechce nebo se objeví jakákoliv drobná překážka, nechají ho raději doma. Ve školce se dítě necítí moc dobře, má potíže s chováním, je osamělé a uzavřené. Rodiče nespolupracují, vyhýbají se komunikaci se školkou, stejně jen vždy poslouchají, co všechno je špatně.
V první třídě problémy gradují, nechuť ke škole stoupá. Prospěch je slabý a rodiče nemají motivaci cokoliv řešit, oni to přece zažili velmi podobně. Z chlapce je mladík, který ukončuje povinných devět let docházky v 8. třídě a bez velké šance na pracovní uplatnění. A to, že se tento fenomén týká více obcí, než si myslíme, můžete najít na čerstvě zveřejněné Mapě vzdělávání. Na ní můžete vidět, jak rozšířený je to problém.
Co finanční stránka věci ve smyslu celospolečenském?
Pokud se na to podíváme očima chladných ekonomických argumentů, tak každé dítě, které předčasně opustí vzdělávání, stojí stát zhruba 3 miliony korun. Takto byly vyčísleny náklady, ale i ztráty způsobené tím, že z dítěte vyroste dospělý, který do systému bude odvádět naprosté minimum. A teď si to spojte s tím, že v 10 % obcí v Čechách každé desáté dítě nedokončí ZŠ a tedy ztrácí navždy možnost pokračovat na střední školu.
Víme, jak to v řeči čísel, resp. vyčíslením finanční částky, vypadá v globálu. Když to sečteme a podtrhneme…?
Poslední výzkum PAQ Research a think-tanku IDEA při CERGE-EI odhaduje, že zlepšením vzdělávacích výsledků nejslabších žáků stát získá 18 miliard korun v následujících 80 letech. Ale abych to vzala i z toho pozitivního konce, máme vědecké důkazy o tom, že právě programy včasné péče mají 4-9násobnou návratnost. Stačí investovat 1 korunu a vrátí se minimálně 4 koruny zpět. Navíc víme, že pozitivně to ovlivní i následující generaci. To už za to stojí, ne?
Pro zájemce o téma natočila Česká televize zajímavý dokument Propadlíci
V jakém věku dítěte včasná péče přichází a začíná pomáhat? A kdy naopak pomoc včasné péče končí?
Ten termín „včasná“ do jisté míry odpovídá na tuto otázku. Klíčové jsou opravdu první roky života, tedy do nástupu na základní školu. Víme, že mozek se nejvíce vyvíjí první tři roky a na to pak plynule děti nabalují další potřebné dovednosti proto, aby mohly jednou ve škole i ve společnosti zažívat úspěch, radost a přijetí.
Nejde o dobré známky ve škole, ale o to, aby z dětí mohli vyrůst spokojení dospělí. A tím klíčem je těm, kterým chybí podněty nebo základní podmínky, pomoci tuto nerovnost uhladit. V pozdějším věku se to dělá jen velmi obtížně. Otevřeně si také ale musíme říci, že právě v podpoře dětí do 3 let věku máme u nás největší rezervy.
Do platformy Včasné péče je zapojena řada organizací. Je to tak, že každá organizace řeší trošku jiné případy? Pojďme v rychlosti mrknout na jednotlivé organizace, byť vím, že je těžko vyjmenujeme všechny…
Mezi více jak čtyřmi desítkami organizací je ta různorodost opravdu široká, ale tím spojovacím materiálem je to, že všichni zapojení vidí smysl právě v té včasné podpoře rodin a dětí. Ale abych byla konkrétní, jsou to jak velké organizace s širokou nabídkou služeb, tak i organizace lokální. Najdete mezi nimi poskytovatele sociálních služeb, školská zařízení, příspěvkové organizace města ale i komunitní organizace, které vznikly z iniciativy samotných rodičů a lidí žijících v dané komunitě.
Ta různorodost vlastně odráží to, že včasná péče stojí na pomezí minimálně tří oblastí – sociální, vzdělávací a zdravotní. A každá obec v Čechách je na tom jinak. Někam ta pomyslná sanitka dojede rychleji, někam téměř vůbec.
Jak je možné, že je v tom místně takový rozdíl?
Někde jsou skvělé mateřské školy, které zaměstnávají sociální pedagogy a ti chodí do terénu a pracují s rodiči. Někde ale nic podobného nenajdete. Organizace pak reagují na místní kontext.
Proč se všechny tyto organizace, ale i další subjekty vlastně spojují v platformě? Proč tento projekt vznikl, kdy se tak stalo a jak se mu daří?
Stalo se to postupně. Zárodky sahají do roku 2016. Nicméně v roce 2019 jsme v Nadaci OSF přemýšleli, jak posouvat dál to, co skvěle funguje na úrovni našich projektů. Jak dostat inovaci nebo dobrý příklad dál. A stejné úvahy probíhaly i u Nadace Albatros a Nadace České spořitelny.
Spojili jsme se tedy nejprve jako nadace a oslovili jsme prvních 25 organizací a uspořádali první setkání v Pardubicích. Pozvali jsme na ně i zástupce ministerstev. Z debat pak vyšlo, že přítomní vidí potenciál i nedostatky vlastně velmi podobně a chtějí se spojit. Potřebujeme mluvit silnějším hlasem o našich zkušenostech, ale také se chceme učit i od sebe navzájem a posouvat tak celkově kvalitu naší práce dál.
Napadá mne obligátní otázka: z čeho je program včasné péče financován? Uplatní se třeba i drobní dárci, kteří se s myšlenkou této pomoci dětem ztotožní a rádi by ji podpořili?
Financování je zčásti zajišťováno skrze sociální služby. Velká část aktivit a programů se hradí z rozličných dotačních programů různých ministerstev, ale i dílčích projektů. To je bohužel ten problematický bod, projekty jsou časově omezené, a tak se stává, že bez navazujícího financování se i dobrá služba omezí, či úplně uzavře.
V loňském roce se do naší interní grantové výzvy hlásila řada organizací s žádostí o financování předškolních klubů, ale poptávce jsme vůbec nemohli dostát. To je třeba konkrétní příklad služeb, které se financují velmi obtížně, protože nepatří zdánlivě nikam a organizace pak často shání dárce, kde se dá. Pokud by se tak někdo ze čtenářů chtěl osobně zapojit – může například podpořit chrudimskou Šanci pro tebe.
Někoho možná napadne, že „každému, co jeho jest“, přijde mu na mysli, proč tohle vůbec řešit. Proč je důležitá intervence včasné péče v dětské populaci tam, kde je potřeba…? Proč se starat i o to, co se nás vlastně až tak netýká?
Je nespočet příběhů i pohádek, kde se objevuje parafráze na to, že jsme silní jen tak, jak je silný ten nejslabší z nás. A tato moudrost je staletími ověřená. Pokud ve společnosti budou vyrůstat děti s pocitem, že nemohou překročit své rodiče, že prostě nemají šanci na lepší život, jakou budou mít důvěru ve stát, systém a společnost?
U malého dítěte chápeme, že nemůže za to, jak a kde žije, ale tento pohled už nesdílíme u jeho rodičů – přitom oni byli také kdysi dětmi a zažili velmi podobné věci. Pokud tento kruh chceme přetnout, včasná péče je jednou z možností, o které víme, že funguje.
Co když vám někdo bude oponovat, že všichni přece nemohou být stejní, že všichni prostě nemohou mít stejné výsledky?
Ano. To slýcháme často. Ale my tu mluvíme o šancích. O šanci vůbec zkusit, co ve mně je, o šanci využít potenciál každého jednotlivce právě skrze vzdělání a o šanci vystoupit z bludného kruhu, ve kterém jsou třeba moji rodiče nebo místo, kde žiju. To, jestli danou šanci pak konkrétní člověk využije, je už na něm, ale jako společnost máme usilovat o to, aby tu šanci dostali ideálně všichni.
Společnost, ve které jsou rozdané karty ještě před vaším narozením, jen nahrává populistům, extrémistům, ale hlavně už dopředu odepisuje část svých obyvatel. A když se zamyslíme nad velikostí této části, tak pandemie nám pomohla ji lépe definovat – opravdu si můžeme dovolit předem „škrtnout“ potenciál 30 % dětí z celé republiky?
Pokud se chcete o tématu dozvědět více, sledujte facebookový profil a www.vcasnapece.cz nebo se přihlaste k odběru newslettru. Zapojit se totiž může každý!
Mgr. Kateřina Sirotková
Koordinátorka programu Vzdělávání dětí a mladých lidí, Nadace OSF
Vystudovala sociální práci a sociální politiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. K tématu vzdělávání ji dovedly vlastní děti. Zejména pak konkrétní situace, kdy její syn po výměně učitelky ve školce začal velmi často marodit a nechtěl do školky ani vejít. „I přes moje dobré komunikační schopnosti a vzdělání, vlastně bylo velmi těžké situaci se školkou řešit. Tento příklad i mnohé další člověka nutně vedou k zamyšlení, jak to je asi těžké pro ostatní rodiče,“ vzpomíná.
I proto po rodičovské nastoupila na Nadace OSF – nejprve do stipendijního programu pro romské vysokoškolské studenty. Kateřina říká: „A víte co? Všichni měli něco společného, chodili do mateřské školky od tří let a každý měl ve své blízkosti někoho, kdo jej podporoval ve studiu a v tom, že mohou dělat a dokázat cokoliv na světě – rodiče, učitele nebo sociálního pracovníka v nízkoprahovém zařízení.“
Včasná péče je pro Kateřinu Sirotkovou opravdu srdeční záležitostí a vidí v ní smysl, který ke své práci potřebuje.
Cílem Platformy pro včasnou péči je nejen přenos dobré praxe, ale i společný růst. Věří, že dobré vztahy jsou základem dobré spolupráce a celkově usilují o spolupracující systém ve prospěch dětí a rodin. Za Platformou pro včasnou péči stojí spojení čtyř nadací - Nadace OSF, Nadace Albatros, Nadace České spořitelny a Porticus.
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
