Reklama

Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?

Výchova dětí

Když jsem u nás v kanceláři řekla, že chystám článek o příhodách z dětství, spustila se lavina vzpomínání. Redakce se smíchem rázem otřásala v základech. Jedna si ostříhala řasy, druhá si touhu po papouškovi splnila v bažantnici, třetí nutila mladší sestru jíst mrtvé mouchy… a to není zdaleka všechno!

Brácha a ségra prostě nikdy nezklamou

Sourozenecká láska má vždycky svá specifika. Osobně jsem jedináček, tak jsem evidentně o řadu příhod přišla. Aspoň že se můžu zasmát svým kolegyním… ať už byly v pozici tyranů, nebo nevinných obětí.

Narodila jsem se jako malý biolog – sledovala jsem v rybníku vodoměrky, dokud mi nefialověly rty, a snažila jsem se vycvičit Lízu a Báru, naše morčata. Ségra mi v tomhle zranitelném věku velmi přesvědčivě tvrdila, že jsem adoptovaná od rodiny žabáků. A tak jsem se začala pozorovat. Jestli mi náhodou nerostou bradavice nebo nemám ostrůvky zelené kůže.
Dostali jsme s bráchou fungl nová kola, tak jsme vyrazili na ulici, že si na nich zajezdíme. Chvilku jsme si je zkoušeli a bráchu pal napadlo že bychom mohli jezdit proti sobě a na poslední chvilku se vyhnout. Asi 3× to dopadlo, ale pak jsme oba zahnuli na stejnou stranu a úplně nová kola byla v tu ránu odřená :) Mamka byla právem naštvaná.
Já jsem byla takový malý čertík, hodně jsem verbovala svoji malou ségru do různých lotrovin. Například jsem jí namluvila, že nejlepší mňamka je jíst různé mrtvolky mušek, které nám umřely na balkóně, byla to velká švanda, než na to přišla moje maminka a pěkně mi nabančila. S pošťuchováním kolem jídla to však neskončilo. Řekla jsem si, že když nemůže jíst mouchy, tak nejlepší bude, když začne jíst pískové bábovičky. Sestře jsem opět namluvila, že to co si napekla, musí taky sníst, takže po půl hodině v sobě měla skoro celé pískoviště. Máma zuřila, já se nejdřív smála a později si nesedla týden na zadek :D

Každá holčička se chce líbit… ať to stojí, co to stojí

Malé parádnice často berou věci do svých rukou. Většinou si vytvoří kreativní sestřih nůžkami na papír, ale naše Karin šla ještě dál… a kdybyste náhodou nevěděli, tak mihalnice jsou, jak asi tušíte, opravdu řasy.

Tak holky asi Vás neprekonám ale mám jednu spomienku, ktorú mi rodina pripomína celkom často keď sme pokope. Keď som mala asi tak 5-6 rokov mala som mániu strihania nožnicami. Strihala som všetko čo mi prišlo asymetrické, napr. vlasy Barbie, plyšáky svoje vlasy. :D Samozrejme decentne a s estetickým cítením! Moju mániu mi zatrhli rodičia keď na to prišli, pretože som si ostrihala mihalnice :-D :-D :-D, dodnes nechápem a vôbec si nespomínam na to prečo som to vlastne spravila. Sedeli sme spolu pri stole a obedovali sme, ja som mala sklonenú hlavu a samozrejme oči som si zakrývala rukou aby ma nikto neodhalil. Moja sestra do mňa začala zabŕdať nech sa na ňu pozriem a vtedy to prišlo! Rodičia boli nahnevaný ale samozrejme sa tešili, že som si oko nezranila. :D Odvtedy sa ostrým predmetom vyhýbam.
Jinak mám toho víc, žejo. Odmala jsem byla na ježka, protože jsem česání a různé serepetičky do vlasů nenáviděla. Tahalo mě to a drásalo to tu moji malou dušinku. Jenže moje maminka nebyla zdatná kadeřnice, takže mám hodně fotek, kdy mám místo účesu na hlavě střih podle kastrolu. Navíc celá procedúra probíhala tak, že mě mamka občas střihla, kam neměla a já u toho hystericky brečela. Mám památeční fotografii, kdy sedím na židli, mám hysterický záchvat, kolem skáče moje malá ségra a směje se mi a máma se snaží úporně zachránit neodvratitelnou katastrofu…
Zdroj: Nikolai Moiseenko / Shutterstock, Inc.Zdroj: Nikolai Moiseenko / Shutterstock, Inc.

„Maminko, tatínku, já chci zvířátko!“

Období „chci zvířátko“ přijde snad v každé rodině. Většinou děti touží po pejskovi a marně o něj několik let píšou Ježíškovi. Sem tam volba padne třeba na mamuta nebo dinosaura. No a naše Andy, ta chtěla papouška… tak si ho prostě sehnala, když se k tomu rodiče neměli.

S bráchou jsme po rodičích už několikátý rok žádali papouška, ale marně. Když jsme tak byli na návštěvě u babičky a narazili na voliéru mladých bažantů, bylo to jasný - obstaráme si českého papouška sami a samičku k němu, samozřejmě! Naplánovgali jsme velkochov a následně mě brácha poslal mini dvířkami bažanta a slípku nabrat. Lov byl úspěšný! Vítezným krokem jsme si to přes pole mířili k chalupě, když nás zastavil hajný. Svou kořist jsme s hambou odevzdali a poslušně sdělili , kde bydlíme. Druhý den myslivci zabušili na vrata a ptali se po dvou klucích ( měla jsem tehdy vlasy na krátko). Babička opáčila, že má holčičku s chlapečkem a jsou tudíž špatně. Myslivci odešli, ale chyběl kousek a my bychom měli pěkně zmalované zadky. :D

V každém dítěti je kousek gurmána

Dětství je plné objevování. Týká se to samozřejmě i chutí. A když už řízek, rajská a bonbony začnou nudit, je logicky potřeba sáhnout po větší exotice.

Od mala miluju zvířata. A taky experimentování. Když mi byly asi dva roky, napadlo mě, jak asi chutná různá havěť – zkusila jsem žížalu, ta prý byla docela dobrá, pak kobylku, ta prý moc křupala, a nakonec slimáka. Toho ze mě máma drhla ještě asi dva dny.

Pozor, tady jde o zdraví!

Jsou vzpomínky, u kterých se sice zpětně usmíváme, ale v danou chvíli se legrace tak úplně nekonala. Naštěstí vše dobře dopadlo, takže se klidně pobavme.

Jednou jsme museli pokácet pár stromů nad škarpou u našeho pole. Scénář byl jasný – ségra vybere strom, brácha kolem něj uváže řetěz, aby nespadnul na silnici, a táta se chopí motorovky. Když strom leží, je potřeba řetěz uvolnit – to je práce pro nejmladší, tedy pro mě.
Vše se vyvíjelo podle plánu, dokud nepřišla řada na uvolňovače řetězu. Pozorovala jsem ležící kládu, která proti mému malému tělíčku vypadala dost hrozivě – byla totiž ještě částečně ve vzduchu, kde ji držely dvě slabší větve. Otočila jsem se na tátu s nedůvěrou v očích: „Nespadne to na mě?“ „Drží to pevně,“ odpověděl mi. Přes škarpu jsem tedy vylezla k ležícímu stromu a řetěz uvolnila. V tu samou chvíli tátu nenapadlo nic lepšího než vzít motorovku a podpůrné větývky uříznout.
Rána jak z děla, vrávorám dozadu, zvoní mi v uších, sedám si na zadek a už vidím jen tmu. Nechápu, co se to děje. Po pár vteřinách se mi zrak vrací. Žiju! Strom si vybral dobře, narazil mi přímo do čela, takže netekla žádná červená. Jen mě bolela hlava a čas od času se ozve i teď, třeba ve stresu, nebo když se mění počasí. Dodnes mě nepřestává udivovat, jak jsem svoje dětství mohla vůbec přežít :D
Omylem jsem zavřela tátu na balkoně – v pekelných mrazech! Prostě jsem zaklapla dveře a nenapadlo mě, že si zvenku neotevře. Jeho údajné mlácení do skla a křik jsem v pokojíčku neslyšela, protože jsem byla úplně ponořená do příběhu víly Amálky. Taťka tak čekal v kraťasech a tílku přes hodinu, než přišla máma od kamarádky a prohnutá smíchy mu otevřela. Tatínek tehdy nadával jak špaček a hnal mě na ušní, kde se pochopitelně neprokázala žádná dysfunkce – jen to potvrdilo mé knihomolství.

Ach, ta dětská upřímnost


Dětičky jsou upřímné duše, které touhle svojí vlastností někdy dostávají rodiče do prekérní situace. Nejednou se stalo, že se nevinný dětský hlásek zeptal korpulentní paní, kolik miminek má v bříšku. S našimi holkami to občas maminky taky neměly snadné…

Jako malá jsem byla velká nákupčí. Nejraději bych v obchodě vykoupila úplně všechno. Když už těch požadavků bylo jednou hodně a držela jsem v ruce tři panenky, které jsem nutné musela mít, mamka mě zkusila odbila tím, že na to už nemáme penízky. Asi dvě minuty nato křičím přes celý nákupák: „Maminko, já vím, že jsi říkala, že jsme chudí a nemáme penízky, ale nemohla bys mi koupit čokoládu?!“ Máma se málem se propadla hanbou a prý trvalo dost dlouho, než se odvážila do toho obchodu jít znovu.
Jako malá jsem s rodiči trávila část předškolního věku v Jižní Americe a mluvila plynně česky i španělsky. Když mi bylo asi pět, potkaly jsme s maminkou a mladší sestrou v Praze na Smícháči pána, který nám nabízel olezlou panenku, zjevně vytaženou z nějaké popelnice. Maminka na nás spustila španělsky tak, aby pán nerozuměl: „Děti, pojďte pryč, nic si od něj neberte, je hrozně špinavej.“ No a já tehdy aktivně přišla za pánem a přeložila mu to: „Maminka říkala, že jste hrozně špinavej a nic si nemáme brát.“ V tu chvíli se rozhostilo ticho a všichni okolostojící se začali rozestupovat. Naštěstí jsme vyvázly bez potyčky :)

Máte taky v záloze nějakou vtipnou příhodu? Sepište nám ji do deníčků a vyhrajte v soutěži!


Reklama


Reklama

 Váš příspěvek
 
tve_svedomi
Stálice 52 příspěvků 16.08.18 08:18

Hanba, ne „hamba“ (příspěvek Andy).

Vložit nový komentář

Reklama


Reklama