Vzala jsem si skvělého muže. Pak vyšla najevo děsivá pravda o naší rodině

Drzý kluk z diskotéky a osudová náhoda

Měla jsem tehdy čerstvě dvacet let, svátek a vyrazila si s nejlepší kamarádkou Vendulou zatancovat na diskotéku u nás ve městě. Zrovna jsem s nikým nechodila. Sice jsme se přišly především pobavit, a ne primárně lovit mužské, ale kdyby se nějaká zajímavá příležitost naskytla, nebyly bychom proti.

„Ahoj, já jsem Radim. Nepůjdeš si zatančit? Nebo tě můžu na něco pozvat?“ oslovil mě na baru jeden kluk.

„Proč ne…“ bez většího váhání jsem souhlasila, protože mi byl docela sympatický.

Diskžokej jako na objednávku pustil můj oblíbený hit od Madonny Like a Virgin.

„Víš, o čem zpívá?“ přitiskl se ke mně na parketu a pošeptal mi do ucha: „Jako panna, co se jí poprvé někdo dotkl.“

Sice mi to od něho přišlo trochu drzé a troufalé, jenže zároveň mě tím natolik odzbrojil, že jsem ho v danou chvíli nedokázala poslat do háje. Vlastně jsem se ani nezmohla na odpověď a pouze očima hledala kamarádku Vendulu. Ani u ní jsem však spásu nenašla. Ta mi naopak zřetelnými posunky dávala najevo, že mi drží palce.

„Ty jsi zdejší? Že tě neznám…“ i nadále se můj společník snažil o konverzaci a já stydlivě klopila oči.

„Ze sídliště,“ nesměle jsem špitala, že mě sotva slyšel, čímž jsem mu nechtěně dávala záminku, aby se ke mně ještě víc tiskl.

„Hm, to máš daleko. Když budeš chtít, doprovodím tě až před dveře. Anebo cestou koupím víno a můžeme u tebe ještě popít,“ nenápadně se mi vnucoval do postele.

Zařekla jsem se, že tomu drzounovi neposloužím jako matračka na jednu noc a nedám mu ani telefonní číslo. Zatancovala jsem si s ním ještě na ploužák Phila Collinse a dál už se věnovala pouze Vendule. Brzo pochopil, že u mě neuspěje, a dal mi pokoj. O to větší překvapení mě však čekalo druhý den, když mi napsal esemesku: „Můžeme se někdy vidět? Jestli jsem byl včera vlezlý, tak se omlouvám. Měl jsem trochu vypito.“

„Kde jsi vzal číslo,“ odpověděla jsem mu stroze, ačkoli mi bylo jasné, že ho asi má od mojí kamarádky.

„To nemůžu prozradit. Je to státní tajemství a já jsem se zavázal mlčením.“ Musela jsem uznat, že je docela vtipný.

Chvíli jsem se ho ještě snažila vydírat, že pokud mi to nenapíše, nikam s ním nepůjdu, on se ale nedal a Vendulu neshodil, což se mi líbilo. Proto jsme se setkali hned druhý den. Přinesl mi orchidej a pozval mě na víno. Ten večer jsem se do něj bezhlavě zamilovala. Začali jsme spolu chodit a zanedlouho poté jsem se k němu přestěhovala.

„A není to trochu unáhlené? Vždyť se znáte sotva pár týdnů,“ nelíbilo se rodičům, že chci opustit rodné hnízdo.

„Jsem už přece dva roky plnoletá. Vím, co dělám. Když to nebude klapat, vrátím se,“ slíbila jsem jim.

„Dělej, jak myslíš,“ řekli. „Víš, že u nás máš vždycky dveře otevřené,“ ubezpečili mě.

S našimi jsem vždy měla spíš kamarádský než rodičovský vztah. Nejsem totiž jejich. Když mi bylo pět měsíců, vzali si mě z kojenásku do pěstounské péče. Takto už přede mnou vychovali jedno děcko. Jsem jim moc vděčná, že se o mě postarali a dali mi šanci na lepší život. Doufám, že jednou zase posloužím já jim, až budou staří.

„Mamka s taťkou taky nejsou moji,“ zaskočil mě jednoho dne Radim, když jsem mu vyprávěla o svém životě.

„To je teda neskutečná náhoda, že jsme se takhle sešli,“ nechtělo se mi věřit, a to jsem ještě netušila, co bude následovat.

„Já svou biologickou matku znám. Našla si mě před několika lety a občas se mi připomíná. Většinou jenom kvůli tomu, abych jí dal peníze na chlast. Neumím totiž říct ne,“ povzdechl si Radim.

„Lákalo by mě poznat své pravé rodiče, ale zároveň se toho bojím,“ odtušila jsem.

Radim mě před setkáním se svou biologickou matkou chránil. Nestál o to, abych ji viděla, a tak jsem dlouho neměla tu čest poznat ji osobně. Přesto mi stačily kusé informace, abych si o ní udělala úsudek. Šlo o těžkou alkoholičku a feťačku, která prodávala své tělo, jen aby se dostala k drogám. Kromě toho byla několikrát trestaná za krádeže a výtržnictví.

„Probůh, ona tamhle sedí!“ vyděsil se jednoho letního dne Radim, když jsme si vyrazili na výlet a zašli před odjezdem vlaku do nádražní restaurace.

„Kde?“ zvědavě jsem se rozhlížela.

„Tam vzadu. Spí na rameni toho chlapa v montérkách,“ nasměroval můj pohled.

„To je hrozný! Pojď, radši půjdeme,“ pobídla jsem ho k rychlému odchodu z obavy, aby se náhodou neprobrala a neviděla nás. Naštěstí se nám podařilo odejít, aniž by nás zpozorovala.

Život plynul dál a naše láska vykvetla do takové krásy, že když mě můj milý požádal o ruku, neváhala jsem ani vteřinu. A pár týdnů před svatbou jsem se vrátila od gynekologa se zprávou, která Radima nadchla. Byla jsem v jiném stavu. Ne, nešlo o překvapující zjištění. My jsme se už dlouho předtím rozhodli, že chceme miminko.

„Kolik hostů budeme mít na svatbě? Uspořádáme ji jenom pro nejbližší, anebo dáme vědět všem, kdo nás znají?“ sondovala jsem, jaké má představy.

„Nevím, něco rozumného mezi. Hlavně ať se to příliš nerozkřikne. Opravdu to nemusí vědět všichni,“ povzdechl si.

Hned mi bylo jasné, na koho konkrétního Radim naráží. Naštěstí se o tom ona „osoba“ nedozvěděla. A svatba byla nádherná, stejně jako bohatá hostina, která následovala hned po obřadu na radnici.

Děsivé odhalení v parku a udání na policii

O půl roku později se nám narodila krásná holčička. Dali jsme jí jméno Markéta. Nikdy předtím a bohužel už ani potom jsem nebyla šťastnější. Měla jsem skvělého muže a zdravé dítě. Brzy ale měla přijít pohroma, absolutní šok!

„Dětičky moje, tak vy jste se vzali. A proč jste nepozvali svou vlastní mámu? Copak si neuvědomujete, že nebýt mě, tak tady nejste?“ znenadání nás ta žena jednoho dne oslovila v parku, když jsme byli s kočárkem na procházce.

„Moment, paní, co to říkáte?“ nevěřícně jsem na ni zírala.

„Bratříček a sestřička mají spolu děcko,“ smála se opile na celé kolo.

„Prosím tě, jdi pryč! Tady máš stovku a nech nás být!“ pokusil se ji Radim odehnat pomocí peněz.

„Mě se jen tak nezbavíte,“ vyškubla mu bankovku z ruky a vrávoravě odcházela.

Stála jsem tam jako opařená. Vůbec jsem nechtěla přijmout a pochopit to, co nám řekla. Jak jsem si měla vyložit její slova, že ani já bych tu bez ní nebyla? Odmítala jsem uvěřit tomu, že jsem její dcera. Pořád jsem si opakovala, že si to prostě vymyslela, aby se Radimovi pomstila za tu svatbu. Spoustu nocí jsem pak kvůli tomu nemohla usnout.

„Podala jsem na vás trestní oznámení!“ dozvěděli jsme se od ní zanedlouho, když si nás znovu vyčíhla v tom parku.

„Sakra, co po nás pořád chceš? Prachy?!“ rozčílil se Radim.

„Jo, a hodně!“ nedělalo jí problém přiznat, že se neštítí nás vydírat.

Další týdny a měsíce byly nejhorší v mém životě. S tím trestním oznámením to myslela vážně a policie si nás předvolala pro podezření ze spáchání trestného činu soulože mezi příbuznými. Bohužel se potvrdily mé nejčernější obavy, ta žena byla opravdu mou biologickou matkou.

Útěk na druhý konec republiky

Nechali jsme pak dceru vyšetřit, jestli nemá nějakou vrozenou vadu, a naštěstí to dopadlo dobře.

„Měli bychom se odstěhovat. Za chvíli toho bude plné město,“ navrhl Radim jednoho dne, a jelikož mi to samé doporučili i moji nevlastní rodiče, na jejichž názory jsem vždycky dala, souhlasila jsem.

„Je to hrozné, takhle utíkat, ale asi to bude lepší,“ nedokázala jsem zadržet proud slz.

„Sejde z očí, sejde z mysli,“ použil můj manžel známé pořekadlo a vzápětí dodal: „Třeba se jednou po letech vrátíme.“

Policie vyšetřování nakonec odložila. Radim je totiž na rozdíl ode mě adoptovaný, a tak podle našich rodných listů sourozenci nejsme, ačkoli máme stejnou biologickou mámu, která se nás po porodu zbavila. Bylo nám ale doporučeno, ať se rozvedeme. Proto jsme se raději přestěhovali až na druhý konec republiky. Radim si zde našel práci, já jsem zatím doma na mateřské. Naši novou adresu úzkostlivě tajíme…

Monika, 23 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »