Opustil mě před odjezdem na dovolenou. Na Moravě mě i tak čekala vášnivá noc

Zkažená dovolená a noc pod širákem

Morava je prostě kouzelná, zapadající sluníčko tak romanticky barví večery, ve vzduchu to voní senem a létem, které volá po dobrodružství, a sklenička tramínu je přímo lahodná. Pro dva jak dělané. Jenže… K Vánocům jsem Patrikovi koupila voucher, díky kterému jsme měli společně poznávat krásy Moravy. Ale asi se mu tak moc nechtělo, že mi po sedmnácti měsících dal raději kopačky. Nic jsem si nenalhávala, stejně to nebylo vždycky růžové, ale přišlo to dost nečekaně. I když nešetřím každou korunu, nechat propadnout týden ubytování se snídaní se mi nechtělo. Kamarádka Janča mi vytrhla trn z paty – tedy alespoň jsem si to myslela, protože vcelku nadšeně souhlasila, že pojede. Bohužel ale chytla střevní chřipku den před odjezdem.

Popadla jsem tedy svůj krásný slamáček a ráno nastoupila do vlaku, protože ke všemu nemám ani auto, ani řidičák, dojela do Brna a z Brna do jedné malé vesničky. Řekla jsem si, že jsem nezávislá žena, a tak jsem si v rámci terapie „trávím víc času sama se sebou – a ráda“ půjčila kolo, na mapách si našla mé fyzičce přiměřenou trasu a jezdila, odpočívala a jezdila. Co vám budu povídat, žádná sláva to nebyla. Nejsem sportovec a prostě nesnáším samotu. Během jízdy jsem proklínala Patrika. Jana mě taky pěkně vytočila. Já vím, že za to chudák nemohla, ale měla se sakra víc hlídat a mohly jsme si udělat prima dovolenou. Místo toho jsem sama bloumala po trase, kde bylo co nejmíň kopců. Další den skoro končil a tím se krátilo moje utrpení.

Po sprše jsem se uříceně zhroutila ke stolu v kempové restauraci a chystala se dát si večeři, možná skočit do rybníka, vypít si skleničku, když už tu jsem, a jít spát. Když slunce definitivně dávalo sbohem krásnému horkému dni, zmoženě jsem si sedla alespoň na molo. Po šesti měsících a dvou týdnech od rozchodu jsem si myslela, že budu silnější. Přemýšlela jsem, kdy se to všechno pokazilo, a brouzdala si nohy ve vodě. Lidé v kempu se už rozmístili k ohníčkům, rodinky se pomalu uchýlily k chatkám.

Najednou se za mnou ozval hluboký mužský hlas: „Co tak sama? Jsi v pohodě?“ Napřed jsem trochu nadskočila, následně protočila otráveně oči, protože to poslední, co jsem potřebovala, byl nějaký dotěrný kluk. A tak jsem jen odvětila: „Pojmy v pohodě a sama se snad vylučují?“ „Teda, ty jsi ale ledová královna, až je mi z tebe zima,“ zasmál se a já si jen pomyslela, že je to jeden z těch arogantních blbečků. „Jestli chceš, trochu tě u nás rozehřejeme. Máme víno, pár kytar a tamhle se možná Knoflíkovi podaří rozdělat oheň.“

Coby nejvhodnější taktiku odporu jsem zvolila sedět jako pecka a dál čučet do vody. Odešel. Jako všichni chlapi. Za chvilku už mi byla docela zima od vody. Zvedla jsem se, že půjdu do chatky, když jsem vrazila do nějakého kluka.

„Ježíš, promiň, já jsem si tě vůbec nevšimla,“ zoufale jsem koktala. „Újmu na zdraví jsi mi nezpůsobila, možná spíš Bobovi. Chudák se tak dlouho osměloval, a tys ho stejně odmítla.“ Nechápavě jsem na něj zírala. „No ten kluk, co tě zval k nám k ohni a ty jsi ho s přehledem poslala do háje,“ rozchechtali jsme se už oba.

Nakonec jsem pozvání od tohohle fešáka přijala. Znáte ten pocit, kdy se vám vášeň zrcadlí v očích? Přísahala bych, že v těch jeho byla přímo hmatatelná, a taky se tam pěkně odrážela ta moje. Vkradla jsem se tedy k ohništi trampíků a ti mě hned vzali mezi sebe. Knoflík, jak říkali Adamovi, byl ten, do koho jsem narazila. Moc nemluvil. Na sobě měl velký pletený svetr a jiskřičky v očích. Alkohol sbližuje. Pamatuju si živě, jak ten pohled přes plamínky ohně sílil. Když jsem klepala kosu, přisedl si Adam ke mně a hodil mi přes záda svůj teplý svetr. „I přes tu ledovou povahu jsi docela zimomřivá,“ smál se a podával mi kelímek s vínem.

Vášnivá noc a nečekané probuzení

Ráno bylo těžké. S kocovinou jsem se vzbudila v cizím stanu s hlavou na Adamově hrudníku! Přes vínovou mlhu jsem pohlédla do včerejšího večera, a přestože jsem z něj neměla mnoho vzpomínek, vybavila jsem si pár vtipů i okamžik, kdy mi Adam položil ruce na ramena, vášnivou pusu u ohně a pak oblaka rychlé lásky, na kterých jsme se vznesli společně. Měla jsem vcelku dvě možnosti. Buď se zvednout a dělat, že jsem nikdy neexistovala, nebo si užít dovolenou… Uprostřed mé ranní rozmluvy se svědomím se Adam probudil a usmál se.

„Krásné ráno, princezničko, co dneska podnikneme?“ Rozpačitě jsem odpověděla: „Hele, jeden večer a už si mě nárokuješ? Taky tě tak bolí hlava?“
Společně jsme se rozesmáli a já jsem dala sbohem svědomí. Byl okouzlující. Lítala jsem v tom jako blázen. Přehazoval si mě přes rameno, líbal na krk a občas mě točil, jako kdybychom spolu tancovali, až se nám ostatní smáli. Prostě jsem se přidala k nim do party a svědomitě absolvovala všechny výlety.

Jeho doteky mě pálily na kůži a jeho oči mě šíleně přitahovaly. Po večerech jsme pili spoustu vína a v noci moc nespali. Buď jsme se smáli, nebo… No prostě jsme nespali. Romanticky se na mě usmíval a já jsem si říkala, že je fajn znovu se bláznivě zamilovat a zapomenout na trápení, se kterým jsem sem přijela. Jeho očím jsem úplně propadla a občas zapomněla otáčet špekáčky u ohně, takže byly černé jako uhlí. Víte, na krátkých letních láskách je krásné to, jak jsou intenzivní a neopakovatelné. Když už sluníčko zapadalo, dal mi zničehonic za ucho vlčí mák. To docela prosté gesto mě dojalo.

Láska na pozvání, která vezme dech a zmizí

„Nechci, aby to skončilo, Adame,“ řekla jsem víc smutně, než jsem plánovala. Koukal se na mě dost překvapeně, ale hned neodpovídal. Dal si pauzu a pak pomalu řekl: „Každý příběh má svůj konec. Nechci skončit tak, že tě zklamu. Proč by něco nemohlo mít hezkej konec, hm?“ Dál si natáčel můj pramínek vlasů na prst. „Jsi skvělá holka, ale já prostě nejsem na vztahy,“ zašeptal a políbil mě na tvář.

A tak jsem se zamilovala. Dny bohužel plynuly a láska plála dál, avšak jak už tomu bývá, letní lásky prostě zůstávají letními láskami. A já jsem pořád trochu doufala, že se to poslepuje a že to vydrží, pořád jsem ve skrytu duše v těch zamilovaných dnech věřila, že to je ten pravý kluk pro mě. Ale nebyl. Na konci týdne jsem pokorně nasedla na autobus, který mě dovezl do Brna, a tam na vlak, který mě zase odvezl zpátky do Prahy. Celou cestu jsem ronila krokodýlí slzy a představovala si toho kluka, co tam v proužkovaném tričku stál, aby mi poslal romantický polibek na dálku.

„Třeba se ještě uvidíme, princezno!“ volal na mě do otevřeného okénka. Uvědomila jsem si, že románky bychom neměli podceňovat. Jsou krátké, krásné a plné opravdové vášně, která je čistě fyzická a duševní splynutí jí ubírá na intenzitě. Ve vlaku jsem vzpomínala na toho romantika, kterého mi přineslo samo nebe, a plakala jako blázen.

Ale teď jsem si z toho s odstupem času vzala jen to nejhezčí. Když zavřu oči, pořád ho vidím v plamínkách ohně, který se odrážel v těch nejkrásnějších očích, jaké jsem kdy spatřila. Zkoušela jsem křičet, modlit se a zkoušela bych i volat, kdyby mi dal na sebe telefon. Přinesl mi hodně bolesti, ale s tím i velkou zkušenost a nejkrásnější románek mého života.

I když tahle krátká zápletka nedošla a nikdy nedojde ke šťastnému konci, nevadí mi to. Letní lásky prostě už takové jsou. Vezmou vám dech a zmizí. Dovolí vám doufat, zoufat, milovat, plánovat, ale ve skutečnosti vás jen na chvilku zahřejí na slunci, ale potom nechají to slunce odejít, a tak tam jenom sedíte a vzpomínáte na teplo jeho paprsků. Jako já teď nemůžu zapomenout na Adama.

Ida, 23 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »