„Chci dceru!“ křičela na mě moje žena. Odmítl jsem, a tak otěhotněla se sousedem

Dřel jsem přesčasy i noční směny, abych dvěma nadaným synům zaplatil drahý tenis a dopřál jim všechno, co potřebují. Manželka Marta si ale vysnila voňavé miminko a růžové sukýnky, na které už v našem rozpočtu ani silách nezbývalo místo. Její touha po dceři byla tak spalující, že neváhala zničit rodinu a odejít za chlapem z vedlejšího vchodu.

Mladý pár se hádá v posteli. „Chci dceru!“ křičela na mě moje žena. Odmítl jsem, a tak otěhotněla se sousedem. Zdroj: Canva

Tenisové turnaje a touha po miminku

Marta za sebou práskla dveřmi, až v kredenci zacinkaly skleničky. Sakra, zbláznila se? Vždyť je půlnoc, ještě vzbudí kluky, zaklel jsem v duchu, ale musím přiznat, že jsem se manželce vlastně nedivil. Byla strašně naštvaná, nic totiž nešlo podle jejích představ.

Ale já měl kdysi taky jiné představy. Přiznám se, ženil jsem se tenkrát z povinnosti. Ne že bych k Martě nic necítil, jenže jsme spolu chodili už tři roky, a jak to bývá, zamilovanost vyprchala. K dalšímu kroku jsem se nechystal, dokud na mě nezamávala pozitivním těhotenským testem. Bylo vymalováno. Dostál jsem svým závazkům a Marta – už jako moje manželka – porodila našeho prvního syna. Po něm přišel ještě jeden a já jsem se měl co ohánět. Marta si v roli maminky libovala, nejspíš i proto, že jsem fungoval na sto procent. Přece jen, měl jsem syny! A kdo jiný než táta by měl klukům vymýšlet opravdovou chlapskou zábavu?

Vstal jsem z gauče a potichu otevřel dveře do dětského pokoje. Pruh světla z předsíně olízl tenisovou raketu opřenou o skříň, která byla oblepená plakáty několika vítězů Wimbledonu. Vzpomínky mi zalétly o pár let zpět, kdy jsem s oběma kluky vyzkoušel snad všechny sporty, co jich je na světě, aby nakonec zakotvili u toho, který mám sám nejraději – u tenisu. Jak jsem byl tehdy nadšený, že jsou kluci po mně! Bez řečí jsem s nimi chodil na tréninky, vozil je na turnaje, kterých pořád přibývalo, protože oběma synům se dařilo. Už na základní škole reprezentovali svůj tým na republikové úrovni a my na ně byli náležitě pyšní.

Teď naštěstí oba pravidelně oddechovali na měkkých polštářích. Hádku svých rodičů zaspali.

Znáte to, sport docela leze do peněz, ale o ty jsme se doma nehádali. S manželkou jsme si rozdělili role, ona pečovala o teplo rodinného krbu, já s kluky trávil většinu volného času na tenisu nebo jinou zábavou, třeba kopáním do míče za barákem. Peníze na nákladného koníčka jsme sháněli oba rovným dílem. Marta si coby učitelka přivydělávala doučováním o víkendech a já se hlásil o všechny přesčasy a lépe placené noční směny. Co vám budu povídat, spánku jsem si v posledních letech moc neužil, ale nakonec mě ten věčný kolotoč začal bavit a byl jsem vlastně rád, že mám skvělou rodinu.

Jenže jak se ukázalo, Marta zas tak šťastná nebyla.

„Dneska jsem potkala Darinu. Víš, tu, jak jsem s ní chodila na střední. Má tříměsíční dcerku. Úplně jsem zapomněla, jak krásně takové miminko voní,“ zasnila se zhruba před půl rokem, když jsme večer koukali na televizi.

„Hm, aha,“ odtušil jsem a dál sledoval detektivku. Myslel jsem, že Marta jenom tak tlachá, kdo mohl tušit, kam tenhle rozhovor směřuje?

„Stýská se mi po tom…“ špitla.

„Po pokaděných plínách?“ zasmál jsem se, ale Marta se ke mně nepřidala.

„Vždycky jsem si přála holčičku,“ pokračovala, v očích žádostivé otazníky.

Neklidně jsem se zavrtěl.

„Co blázníš, prosím tě? Přijde ti, že toho máme naloženo málo? Oba nevíme, kam dřív skočit. Peníze taky zrovna nepřehazujeme vidlema,“ krotil jsem manželčiny zvláštní choutky.

Ona si ale ještě přisadila: „Víš, já mám pocit, že jsem se pro tohle narodila. Jsem prostě máma, to je moje poslání. A kluci… Vždyť už mě vůbec nepotřebují.“

Konečně jsem vzdal sledování obrazovky a zahleděl se ženě do tváře. Vypadala smutně. „Co to plácáš?“ objal jsem ji kolem ramen. „Kluci ještě nejsou ani v pubertě! Jasně že tě potřebují!“

Marta se ke mně přitulila, ale dál si vedla svou: „Abych jim prala, vařila a podepisovala úkoly do školy. Všechnu srandu si užijou s tebou. Kdybych ale měla holčičku, tak…“

„Tak co?“ přerušil jsem ji a v duchu se vyděsil představou dalšího hladového krku. Kde bychom vzali čas na třetí dítě s náročným koníčkem? Kdo by vydělával na baletní sukýnky nebo struny do houslí? A navíc, kde je řečeno, že by se do třetice narodila holka?

„Marto, neblázni. Už Adámka jsme přece neplánovali. Řekli jsme si, dvě děti a dost. Nehodlám na tom nic měnit.“

Žena se odtáhla. „Tak ty nehodláš…?!“ zvýšila hlas, ale vtom se z pokoje ozval řev. Kluci se zase o něco hádali, Marta je běžela uklidnit a já to celé pustil z hlavy.

Soused z vedlejšího vchodu a hořká pravda

Zpětně mi dochází, jak se manželka od té doby změnila. Vrhala na mě teskné pohledy, v noci se mě snažila svádět v novém prádélku a přes den jako by ji doma nic netěšilo. Ale já neviděl, neslyšel. Měl jsem plnou hlavu jiných věcí. Musel jsem zajistit bydlení v Liberci, kam jsme s kluky vyráželi na další turnaj, Adamova raketa potřebovala nový výplet a Ondra básnil o značkových botách na antuku.

A tak se stalo, že si Marta našla někoho, kdo ji nepřehlížel. Někoho, komu se mohla vyplakat na rameni, svěřit se, jak moc by ještě chtěla být mámou. Ten někdo byl soused z vedlejšího vchodu. Na rozdíl ode mě nechodil domů utahaný z prodloužené šichty a neměl děti, o které se musel starat, a tak zatímco já spával spánkem spravedlivých, on mojí ženě svlékal nové prádélko a přizvukoval, když si mu stěžovala.

„Proč jsi mi to udělala?“ zeptal jsem se, když se jejich románek provalil.

„To nemůžeš pochopit. On mi rozumí, miluje mě,“ řekla vzdorně.

„Ó, vážně?“ zasmál jsem se jejímu argumentu, ale pak mě Marta uzemnila: „A dá mi dceru!“ vmetla mi do tváře.

Pochopil jsem. Ona prostě chtěla další dítě. Jenže co ty dvě, které už máme?

„S Milanem jsme o tom mluvili. Klukům zařídí pěkný pokojíček. Půjdou se mnou,“ řekla žena tvrdě.

A tehdy jsem poprvé vypěnil: „Tak to ne! Jsou to moje děti!“

„Moje taky!“ prskla Marta, ale bylo znát, že zaváhala.

Oba jsme věděli, jak se věci mají. Dokázala říct, co naše děti rády obědvají, měla představu, jak si vedou v matematice, ale jinak syny neznala. Neviděla dřinu, která stála za každým pohárem a medailí, z nichž utírala prach v dětském pokojíčku. Ale nešlo jenom o tenis. Aby měla chvilku pro sebe, pravidelně nás v létě vyháněla na plovárnu a v zimě na veřejné bruslení, do kina s námi nechodila, protože i na pohádky měla „jiný vkus než chlapi“, a dokonce nedokázala vyjmenovat ani jednoho z hrdinů, k nimž naši synové vzhlíželi.

„Jsem jejich máma… A máma je jenom jedna!“ křikla na mě, než za sebou před půlnocí bouchla dveřmi, až v kuchyni poskočilo nádobí.

O své kluky se porvu jako lev

Potichu jsem zavřel dveře dětského pokoje a šel si sednout k televizi. Kriminálku, která běžela, jsem nevnímal. Zato jsem za zády zaslechl tiché kroky.

Ondra!

„Tati?“ zeptal se a pak nejistě zaprosil: „Že nemusíme chodit s mámou? Já chci bydlet s tebou tady doma. Ten chlap… Nechci se s ním vídat. Nemám ho rád. A Adam taky ne!“

Nevěděl jsem, co na to mám říct, ale bylo mi jasné, že se o své syny porvu jako lev. Udělám cokoli, abych je dostal alespoň do střídavé péče. Ať si Marta, ta rozená máma, založí jinou rodinu, když jí ta moje nevoní. Vím, že jsem ji zklamal, a ona mi to vrátila s plnou parádou.

Jenže naše děti, ty za nic nemůžou. Nedopustím, aby v životě poznaly něco jiného než harmonické dětství a otevřenou náruč milujících rodičů. I kdyby to mělo znamenat, že překousnu mužskou ješitnost a podám ruku muži, který mě u Marty nahradil. Jsem si jistý, že jako táta líp než já neobstojí. Protože i když bych to nikdy dřív nepřiznal, jsem rozený otec a v téhle roli jsem našel smysl života. Škoda že to moje žena neviděla.

Jáchym, 37 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »

Autor:

My píšeme, vy čtete. Pokud chcete zapřáhnout naše klávesnice, posílejte své tipy na info@emimino.cz. více

Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.

eMimino kartička

Přečtěte si také

Váš příspěvek

Odesílám...