Při večerním hlídání vnučky jsem na odloženém telefonu objevila hanbaté fotky a lascivní zprávy od neznámé sousedky. Celé týdny jsem se trápila, zda dceři zničit rodinu a říct jí o manželově nevěře, nebo mlčet. Když jsem se rozhodla vzít pátrání do vlastních rukou, čekal mě neskutečný trapas.
Lascivní zprávy na přebalovacím pultu
Dcera mě požádala o večerní hlídání vnučky a nevědomky tím odstartovala celou tu šílenou etapu mého závodu, který měl být toho večera zahájen. A to jedinou větou: „To víš, mami, s Mikulášem jsme poslední měsíce pořád jen rodiče, ale už tak málo muž a žena, tak jsem se rozhodla mu to radši připomenout, ať se mi ještě nezamiluje někde jinde.“
Zasmála se, ale já jsem ji obdařila skeptickým pohledem. „Prosím tě,“ odfrkla jsem si. „Má mladou ženu, krásné dítě. Co by kde hledal?“ Byla jsem si tak jistá nejspíš proto, že můj manžel Honza dělal celé roky čest svému jménu, až jsem to brala automaticky. Mariana ale po svém otci nebyla. Vždycky byla akční, temperamentní, velmi společenská bytost s neuvěřitelně chytrou hlavičkou. Tak to aspoň vždycky říkal její manžel Mikuláš, se kterým chodila už od promoce na vysoké a který se léty stal hned po mém manželovi druhou jistotou v rodině. „Nikdy nevíš, mami,“ mrkla na mě Marianka a do vlasů políbila Emičku, která byla ve vaně právě zcela zabraná do nabírání vody do kyblíčku.
Dveře se zavřely a já s vnučkou zůstala sama. „Tak, beruško, dnes se budeš hlídat s babičkou,“ usmála jsem se na malou, vykoupala ji, řádně osušila a namazala krémem. „Maminka s tatínkem si potřebují orazit, ale my dvě to spolu zvládneme.“ Sledovala jsem vnučku, jak pije z lahvičky večerní mlíčko, a vtom mě upoutal pohled na displej telefonu, který ležel vedle na přebalovacím pultu. Vida, Mariana nechala doma mobil, projelo mi hlavou rozmrzele, protože ačkoli mám zetě ráda, případné potíže bych radši řešila s dcerou.
Zřejmě bych tu zprávu nechala bez povšimnutí, kdyby na mě nevykoukla drobná fotografie mladé ženy držící v ruce svá ňadra a jméno Štěpánka nad ní. Vida, takže telefon není Marianin, ale Mikulášův. Co mu ale může chtít nějaká Štěpánka? Zahlédla jsem jen úvod textovky, kde píše: „Bydlím v sousedství a už dlouho na tebe myslím. A chci tě!“ Displej zhasl a já najednou vůbec nevěděla, co mám dělat. Otevírat mu zprávy, na to jsem si netroufla, ale přesto mi hlavou vibrovaly tisíce otázek, na které jsem potřebovala znát hned odpověď.
Vzápětí přišla další zpráva, tentokrát pootevřená ústa s vyplazeným jazykem a textem: „Chci tě celého olízat. Hlavně tam dole!“ Zvedl se mi žaludek a zřejmě i tlak. Ještě dvě hodiny poté jsem sledovala oddychující Emičku a přemýšlela, co mám dělat. Uhodit na Mikuláše přímo, ale riskovat tím, že rozruším Marianku? Mám tedy raději mlčet? Ale co když zeť od té špinavé coury ještě přinese nějakou nemoc? Situace, ve které jsem se ocitla, pro mě byla slepou uličkou a já jsem vůbec nevěděla, co si mám počít. Nerada bych riskovala, že budu já tou špatnou a celé se to bez důkazů obrátí proti mně. Zapírat, zapírat, zapírat, to je přece obvyklá strategie mužů. Co já můžu dokazovat, pokud si ty zprávy smaže? Rozhodla jsem se tedy mlčet, a když se mladí vrátili, předstírala jsem, jako by bylo všechno v naprostém pořádku. Nikdo na mně nic nepoznal.
Pátrání na vlastní pěst
„Podívej, Maruš, podle mě ta tvoje holka něco tuší,“ pokývala hlavou Ivana, moje kamarádka, které jsem se po nějakém čase svěřila. „Jinak by přece nemluvila o tom, jak málo jsou mužem a ženou. Na tvém místě se víc angažuju ve hlídání a nechám to celé na nich.“ Bylo na tom něco pravdy. My s Honzou jsme byli příkladnými rodiči, kteří ty své vnoučaty příliš nezatěžovali. Totéž jsem očekávala i od Mariany, jenže doba je jiná a v časech, kdy nebylo mobilů a internetů, se láska hlídala a hýčkala mnohem snáz.
„Dneska odpoledne mám volno. Můžu pohlídat Emičku, klidně ji dám zase spát,“ navrhla jsem proto o pár dní později, ale dcera zakroutila hlavou. „Není potřeba, mami. Mikuláš má akci s kamarády, nevrátí se dřív než v jedenáct. Ale jestli chceš, můžeš přijít na návštěvu, dáme si víno a popovídáme.“ Vnímala jsem to jako volání o pomoc, jasný impulz, že se chce dcera svěřit. A tak jsem přikývla a skutečně přišla. Koneckonců, nemusela jsem dvakrát hádat, jakou že akci můj záletný zeťák asi do jedenácti v noci má!
Cestou k dceři jsem přelétla všechna jména na zvoncích a narazila na první vlaštovku. Na jmenovce se tísnil nápis: Navrátilová Štěp. No jasně, tohle bude ta Štěpánka, která mé dceři loudí muže! Našlapovala jsem poschodími tiše jako myška, až jsem v posledním patře spatřila její dveře. Před nimi na zemi ležela rohožka s nápisem: Máš-li víno, jsi vítán! „Já ti dám víno!“ zamumlala jsem si pro sebe a přitiskla ucho ke dveřím. Ticho. Samozřejmě že nebude Mariance svádět manžela přímo nad její hlavou, skončili beztak někde v restauraci nebo na hotelu!
Popovídala jsem si s dcerou, pohrála s Emičkou, ale pořád jsem se cítila tak nějak stísněně. Jak začít? Nebo bych měla vyčkat, až začne ona? Marianka povídala o všem možném, jen ne o tom, co mě skutečně zajímalo. Odešla jsem domů s nepořízenou, ale příležitost na mě měla čekat hned příští neděli, kdy se u nás mladí stavili na oběd. „Necháváš si narůst knírek?“ podivila jsem se nad Mikulášovým strništěm. „Miki buduje novou image,“ zasmála se Mariana vesele, stiskla manželovi pod stolem koleno a mě hned napadlo, že kvůli ní to rozhodně nebude. Koneckonců, změn v jeho chování bylo tolik, že se prostě nedaly přehlédnout.
„Představ si, Ivčo,“ líčila jsem kamarádce, „vyletělo z něj, že o víkendu jede na nějaké rybářské soustředění, samozřejmě bez manželky! A vrcholem všeho bylo, když Emička spadla, všichni se k ní seběhli, oba mobily zůstaly ležet na stole a jemu opět napsala ta ženská. A úplně natvrdo, psala, že ho chce… no však ty víš co!“ Tohle bylo zřejmě to nejhorší. Seděli u nás v obýváku, jedli zákusek, pili kávu, konverzovali o prvních krůčkách své dcery a do toho všeho on čmáral milence, co s ní všechno bude dělat. Ivana se zamyslela: „Asi bys to všechno měla Marianě raději říct.“ „Já bych jí to zase vůbec neříkal,“ překvapil mě naopak svou reakcí manžel. „Jestli je to taková dračice, tak on si užije a za nějakou dobu ho to zase přejde. Jenže když se to dozví Mariana, už to mezi nimi nikdy nebude jako dřív!“ Dva rozdílné názory a já mezi nimi létala jako míček ve sportce. Čehý, nebo hot. Dvě cesty a obě jsou špatné. A pak někde v dálce zasvítilo světýlko, jako v té pohádce O perníkové chaloupce, a já uviděla ještě třetí řešení. Kontaktovat přímo tu ženu. Tu Štěpánku.
Neuvěřitelné vysvětlení
Když jsem zmáčkla zvonek Navrátilová Štěp., otevřel mi mladý kluk, který mohl být sotva zletilý. Mnul si oči, jako by se právě vzbudil po noční nebo po pořádném tahu. Z bytu se linul puch cigaret a hluk nějaké kapely, celé to na mě působilo, jako bych právě navštívila studentské doupě. „Vy… vy jste pan Navrátil?“ zeptala jsem se ho tupě. „Ne,“ probodl mě pohledem, jako bych byla sociální kurátorkou. „Já se jmenuju Štěp, co chcete?“ řekl, a když jsem odpověděla, že je to omyl, zabouchl dveře.
Scházela jsem dolů, skleslá tou ztrátou stopy, když se proti mně vynořila ta poslední osoba, na kterou bych chtěla narazit. Marianka. „Mami, co tady děláš?“ zeptala se překvapeně a já najednou vůbec nevěděla, co jí na to mám odpovědět. Sedla jsem si do kuchyně a hlídala Emičku, zatímco Mariana uklízela z tašek nákup. Na stole jsem zahlédla zeťův telefon. „Mikuláš si tady nechal mobil,“ zahájila jsem opatrně řeč. „Ten je můj,“ šokovala mě ale dcera. „Tedy prozatím…“
„Prozatím?“ divila jsem se, a jako by telefon tušil, že se bavíme o něm, rozsvítil se displej a opět ta stejná Štěpánka, která psala, že bydlí v sousedství a… „Vidíš?“ podsunula mi ho Mariana pod obličej. „To mi tak jednou přišla zpráva, údajně z pošty, kde mi psali, že mi doručují balík. Já jsem to blbec otevřela, i když jsem si nic neobjednávala. A teď tam mám vir, který nejde odstranit, a pořád mi tam chodí nějaké kraviny. Jednou že jsem vyhrála, jindy nabídky na schůzky, pak léky na potenci…“
Marianka si povzdychla a mně se tak moc ulevilo, že jsem měla pocit, jako bych ze sebe shodila minimálně stokilové závaží a vznášela se v prostoru. Pravdu o tom, co jsem si celé ty týdny myslela, jsem dceři nikdy neřekla. Nejspíš proto, že bych tím musela přiznat, jak málo jsem jejímu vzornému manželovi Mikulášovi věřila. Pro jistotu teď ale Emičku hlídám častěji, protože mi došlo, že dcera měla pravdu. Dva lidé nemůžou být jen rodiči. Čas od času se z nich musí opět stát muž a žena, člověk totiž nikdy neví.
Marie, 61 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
