Celý dům pomáhal staré sousedce. Pak jsme si všimli, že nám záhadně mizí věci

Nová sousedka vzbuzovala lítost

Sousedka mě odchytila cestou se smetím. „Paní Ptáčková, viděla jste ji? Tu novou paní. Je mi jí líto. Sotva chodí a nikde nikdo z rodiny, kdo by jí pomohl třeba zapojit televizi!“

Přikývla jsem. Také mě to udivilo. Povídalo se, že garsonku pronajali mladí pro svou starou mámu, ale že to bude stařenka o hůlce, sotva se šourající po chodníku, to jsme netušili.

„Prý jim dala krásný veliký byt v krajském městě, kousek od centra, teď bude bydlet v malé králíkárně v paneláku,“ brblala sousedka.

Bylo mi líto, jak někdy staří lidé dopadnou. Dokázala jsem ještě pochopit, proč rodiče předávají větší byty dětem. Třeba když zůstanou sami, nemají na jejich náklady nebo už nezvládají běžný úklid či vysoké patro. Ovšem tahle bábinka představovala extrém.

Nejenže si sem přinesla jen pár krabic, jednu židli, stůl a postel, ale s jejím stěhováním jí vůbec nikdo z rodiny nepomohl. Čekali jsme, kdy dorazí mladí zařídit zbytek. Místo toho jsme občas potkávali jen ji, jak táhne nákupní tašku.

„Pomůžu vám,“ nabídla jsem se jí jednou, když jsem sama šla ze samoobsluhy a potkala ji kousek od vchodu.

„Ano, vás znám,“ zhodnotila mě nejprve zřejmě jako dostatečně důvěryhodnou. „Vy byste to pro mě skutečně udělala?“ ujistila se pak, že moji nabídku nepochopila špatně.

„Jistěže ano. Půjdeme pomalu, nebojte se,“ ubezpečila jsem ji.

Mile se na mě usmála. „Pokud se vás budu smět přidržet, půjde mi to rychleji.“ A skutečně vedle mě statečně ťapkala až k domu. Postavila jsem jí nákup před dveře a nejspíš hodně nápadně chtěla nahlédnout do bytu. Ona ale sklopila oči a dveře mi před nosem přivřela.

„Dál už radši sama. Nezlobte se, já vím, že jste sousedka, ale dcera mi říká, ať nikoho do bytu nezvu,“ vysvětlovala a omluvně mi přejela seschlou ručkou po předloktí.

Řekla jsem jí, že to přece vůbec nevadí, a domů jsem šla ještě víc naštvaná na její dceru, která tu za celé dva měsíce nebyla ani jedinkrát.

Nejspíš v tom vzteku jsem si ani nevšimla, že jsem zapomněla koupit máslo. „Pro dobrotu na žebrotu,“ řekla jsem si, protože místo abych se soustředila na to, pro co jsem šla, pomáhala jsem cizí ženě a pak musela do obchodu znovu.

Když jsem kostku másla brala z regálu, měla jsem zvláštní pocit, jako bych tenhle moment dnes už jednou zažila. Podívala jsem se proto na účtenku – a vida, bylo tam. Musela jsem ho určitě někde založit nebo vytrousit. Tenkrát jsem se nad tím ještě nijak zvlášť nepozastavovala. To až mnohem později, kdy se podobné situace začaly nabalovat jedna na druhou.

Celý dům jí chtěl pomáhat

Všimla jsem si, že staré paní občas také někdo pomůže. Zvlášť když vykonávala takové ty činnosti, které nám mladším už připadají zbytečné a nepotřebné.

„Nechte to být, paní sousedko, za týden je tu blokové čištění, ty chodníky smete město,“ nabádal ji soused, když přicházel domů a viděl, jak sehnutá až k zemi shrnuje smetáčkem na lopatku hromádky písku a jehličí.

„Město má dost práce samo se sebou,“ odvětila.

Pobaveně jsem pozorovala, jak nakonec bez jediného slova přiměla souseda odložit nákup stranou, vzít nářadí za ni a dílo dokončit. Jako dráb stála nad taškami s nákupem a ostražitě se rozhlížela kolem, zřejmě pevně přesvědčená, že odstrašujícím pohledem odradí desítky potenciálních lapků.

Stále častěji ťapkala zavěšená do lidí z nejbližšího okolí. Taška s nákupem se jí houpala ve větru a nám bylo neskutečně líto, že pro pitomé dva rohlíky musí až nahoru do krámu.

„Pokaždé když jdu do obchodu, ptám se jí, jestli něco nepotřebuje,“ svěřila mi jednou další sousedka. „Ona ale nikdy nic vzít nechce. Prý se sama projde ráda,“ pokrčila rameny.

Tou dobou už byla stařenka tématem číslo jedna. Všichni jsme měli pifku na její děti a do jednoho nám jí bylo líto. Tak milá osoba to byla.

„Nikdy na kluky za života nepřepíšu ani kachličku v koupelně. Podívej, jak dopadla, chudák ženská!“ hřímal můj muž nad jejím osudem. „Tohle jsou jen nákupy, ale jak je to s ostatními věcmi běžné potřeby? Co když se jí něco pokazí? Rozbije? Bude potřebovat cokoli vyřídit ve městě? To ji tu nenechají shnít?“

„Máš pravdu, člověk jí občas pomůže s taškou, ale hlavní potíže to asi neřeší,“ povzdychla jsem si.

A tak jsme se předháněli v denní porci lítosti a stařenku si tak nějak hromadně adoptovali. Každý s něčím pomáhal a odměnou nám byly jen vděčné oči, které byly tak neuvěřitelně dobrácké. Její ruce se nás držely odevzdaně, byli jsme její oporou, berlemi místo těch, které byly její shrbené postavě příliš vysoké.

„Někdy mám pocit, že na mě ta ženská hází očko,“ smál se můj muž na domovní schůzi, kde se na starou sousedku stočila řeč.

Několik pánů z okolních bytů se jeho verzi zasmálo. „Jestli ona se na nás nelepí ze zcela jiných důvodů než nemohoucnosti,“ přidal se druhý.

Celá debata se nakonec stočila zcela jiným směrem. Ano, bylo to tak. Stařenka se nás všech držela jako klíště, které seskočí až před bezpečím svého domova.

Otázkou bylo proč a nasnadě hned několik odpovědí. Ke všem jsem ale postupně musela dozrát.

Ztracené věci do sebe začaly zapadat

„Neviděla jste moje doutníky? Taková menší krabička, ale silná, všimla byste si,“ oslovil mě jednoho dne soused, který očima kroužil po chodníku před domem. „Dostal jsem je od dcery a chtěl si je vzít s sebou na fotbal. Ještě před chvílí jsem je měl v kapse!“

„Nezůstaly doma?“ napadlo mě, ale on si byl jistý, že je měl v ruce. Pak potkal naši milou stařenku. Protože vlekla těžký pytel se smetím, vrazil je do kapsy, aby jí s tím galantně pomohl.

Vzpomněla jsem si na máslo. A také na ozdobnou sponu sousedky, kterou údajně někde vytrousila cestou k dobrým skutkům. Uvědomila jsem si, že před několika málo dny někdo zuřil, protože mu při placení zřejmě omylem předchozí nakupující sebral balíček tvarůžků.

Nepátral po nich, protože v obchodě potkal naši vetchou babičku a chtěl jí pomoct s toaletním papírem, který se právě pokoušela hodit na pás.

Co když je to celé jinak? Vrtalo mi to hlavou a hledala jsem souvislosti, které by moje podezření od sousedky odklonilo. Leč marně. Detaily do sebe zapadaly, ať už to byly kedlubny, které se někde odkutálely cestou ze zahrady, nebo tričko zmizelé ze šňůry.

Kdepak, teď už jsem si nemyslela, že mi ho nějaký lapka stáhl přímo odtamtud. Nejspíš jsem o něj přišla v okamžiku, kdy jsem nabádala stařenku, ať v pravé poledne nechá zarostlou předzahrádku být a jde si raději domů odpočinout. Do těch pár schodů před vchodovými dveřmi jsem jí přece opět pomáhala.

Také soused s doutníky jí vynášel smetí. I další sousedka postrádala brož od chvíle, co sousedce táhla zavařovací hrnec ze sklepa nahoru.

Nebylo už těch náhod trochu moc? Přemýšlela jsem a moje podezření sílilo.

Jednoho rána jsme zmerčili sanitku, jak stojí před vchodem. Zamrazilo mě, protože mi hned došlo, pro koho asi přijela. Bílá, drobná stařenka ležela na nosítkách a unavenýma očima pozorovala záchranáře.

Jeden z nich si zrovna dlaněmi prohrabával kapsy. „Nemáš moji propisku?“ zaslechla jsem, jak říká druhému, než se zavřely dveře sanitky.

Ten den jsem starou paní viděla naposled. Z doslechu vím, že skončila někde v ústavu pro nemohoucí a je tam prý náramně spokojená. Možná už nemusí krást, protože je kolem konečně někdo, kdo se o ni stará, byť je to jen zájem profesionální.

Doufám, že je jí opravdu dobře. Protože i když jsem nejspíš jediná, kdo vytušil celou pravdu, pořád vidím její dobrácké, laskavé oči.

Vilma, 49 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »