Nevěra mě pořádně vytrestala. Dvě těhotné milenky a rozvod na krku!

Mladá studentka v garsonce a tajné schůzky

Bez žen by můj život byl jedna velká nuda. Odjakživa jsem byl tak trochu sukničkář a ani jsem se tím netajil. Když jsem se ženil, nikdy jsem své manželce nesliboval věrnost až za hrob. A proč také? Vždyť člověk není monogamní tvor, obzvláště muži ne! Moje manželka Miriam byla kočka. Jenže po porodu hodně ztloustla a stala se z ní unavená, nervózní a věčně prudící fúrie. Chvíli jsem to toleroval. Ale když to bylo pořád stejné, odcizili jsme se a já si začal žít svůj vlastní život.

Řekl jsem si, že jsem dost mladý na to, abych vedle své ženy pomalu umíral. A tak jsem začal nahánět milenky. Získat je bylo poměrně snadné. Jako učitel na vysoké škole jsem přicházel do styku s mladými děvčaty. Kolegové z oboru jistě potvrdí, že není nic lákavějšího, než když na vás při přednáškách koukají všechny ty mladinké studentky a hltají každé vaše slovo. Nádhera! A pak stačilo hezky vyprávět, sem tam hodit nějaký vtip nebo moudro a slečny mi skákaly do postele samy. Vést dvojí život nebylo zase tak složité: doma jsem hrál vzorného tátu a manžela a po večerech jsem si užíval rozkoše se studentkami. Vydrželo mi to hodně let…

Všechno by šlo dobře, kdybych nepotkal Renátu. Přišla do mého ročníku jako plachá a nevýrazná puťka, které bych si za normálních okolností vůbec nevšiml. Jenže ona se ta chudinka do mě zamilovala a začala mi psát vzkazy a básně. Renátce bylo tehdy sladkých dvacet a mně táhlo na padesát, a když si mě tak hezky namlouvala, nakonec jsem jí podlehl. Zprvu jsme se scházeli po škole jen tak „na vínko“. Ale pak jsme se spolu jednou opili a všechno se to zvrtlo. Než jsem se stačil vzpamatovat, měl jsem už ruku pod jejím šedým rolákem a užíval si teplo jejích dívčích ňader. Odtáhl jsem ji do tmavého průchodu a tam ji poprvé políbil. Renátka byla stydlivá, trochu prkenná. A když jsem se maličko rozvášnil, vypadlo z ní, že s muži ještě nemá žádné zkušenosti.

„Tak ty jsi panna?“ vydechl jsem překvapeně. Když slabě přikývla, málem jsem se rozplynul. Dělalo mi dobře, že bych mohl být jejím prvním učitelem lásky. A o to víc mě přitahovala. Renátka moji chtivost přijímala rozpačitě. Ale protože věděla, že si mě dlouhým váháním neudrží, navrhla mi, že bych o víkendu mohl přijít k ní na návštěvu. Naštěstí nebydlela na koleji, ale v panelákové garsonce, kterou sdílela s kamarádkou. „Nebojte se, moje spolubydlící je přes víkend u rodičů, budeme tady sami,“ napsala mi esemesku. A já jsem se té zatracené soboty už skoro nemohl dočkat. Doma jsem ohlásil, že mám povinnou sportovní akci se studenty, ze které se nemůžu vykroutit, a hned zrána jsem vyšňořen v teplákovce a s baťůžkem pelášil k Renátě.

„Tedy, vám to ale… sluší,“ vyprskla Renáta místo přivítání. Sluší – nesluší. Já jsem měl v ten moment jiné starosti. Koukal jsem na Renátku jako hladový predátor, který chce rychle ulovit svou kořist. Všimla si toho. „Nemáte chuť na domácí citronádu? Nebo co tady chlebíčky?“ ukázala prstem na připravené občerstvení. Vzal jsem si jednohubku se salámem a sedl si vedle své hostitelky. Měla na sobě turecké kalhoty z jemné látky, které splývaly přes její krásně tvarovaná stehna. Rozvalil jsem se na sofa a přitáhl si ji k sobě. Zpočátku jsme se jen líbali, ale za pár minut jsme už byli oba svlečení a mazlili se. Bylo to poprvé, co jsem měl v posteli pannu. Snažil jsem se být něžný… Nikam nespěchat… Ale můj chtíč mě neochvějně hnal kupředu. A nakonec jsem dosáhl svého. Renátka byla trochu rozklepaná. „Tak to je ono? To, kvůli čemu lidé tak šílí?“ usmála se trošičku vlažně.

Plánované těhotenství a druhá milenka v záloze

Jak to myslí, zatraceně? Vždyť první milování je vždycky tak trochu mechanická záležitost. Musel jsem ji ukonejšit, že to další a další bude jen lepší. A tak se z nás stali milenci. Scházeli jsme se každou sudou sobotu u Renátky v pronájmu. A já jsem doma vždycky nahlásil, že jedu na kongres nebo mám s kolegy šachy. Manželka se sice tvářila podivně, ale to ona vždycky. Jo, panečku. Střídat dvě ženský není žádná legrace! Bohužel s Renátkou to nebylo jenom milé potěšení jako s ostatními studentkami. Ona mě opravdu milovala. Náš poměr trval roky a pokryl celá její vysokoškolská studia. Když odpromovala, začaly jí překvapivě tikat biologické hodiny.

„Moc bych si přála mít s tebou děťátko,“ šeptala mi po promilovaném odpoledni. „Cože, děťátko?“ zkameněl jsem hrůzou. „No a proč ne? Vždyť já po tobě nic nechci, jen to dítě. Všechno ostatní si zařídím sama,“ přesvědčovala mě. „Ale to není tak jednoduché. Dítě potřebuje péči, peníze, rodiče. A to já ti nemůžu dát. Víš přece, že jsem ženatý a moje manželka je nemocná. Nemůžu se s ní rozvést,“ koktal jsem zaskočeně. „Já po tobě nic nechci. Jen abys byl občas se mnou. Dítě vychovám sama,“ prohlašovala Renáta.

Upřímně, myslel jsem si, že je to jen záblesk mateřských emocí. Ale moje milenka si pořád vedla svou – až jsem nakonec povolil. Když otěhotněla, byla jako sluníčko. Hned začala shánět postýlku, věci pro miminko… A místo milování jsme trávili hodiny v obchodě, kde jsme vybírali vhodný nábytek do pokojíčku. „Připadám si tady jako nějaký vetřelec,“ zabrblal jsem poté, co jsme celé sobotní dopoledne montovali nenarozenému miminku přebalovací pult. „Ale miláčku, vždyť víš, že bez tebe bych to nezvládla,“ cukrovala Renáta. Naše milenecké schůzky byly čím dál nudnější a jejich hlavním tématem se stalo dítě.

Potřeboval jsem vzpruhu – a také trochu sexu. A tak jsem si na jedné konferenci nabrnkl mladou Moravandu Klaudii. Jenže víte, co se stalo? Ta potvora mi neřekla, že nebere antikoncepci! A jak jsem si s ní vesele užíval, po pár schůzkách mi docela klidně oznámila, že je těhotná. Tak takovou podpásovku jsem opravdu nečekal! Zatímco jsem byl na tajňačku za Renátou v porodnici podívat se na svého čerstvě narozeného synka, přes mobil jsem se hádal s další těhotnou milenkou.

„Co ti je? Jsi nějaký divný. Ty nemáš radost?“ urážela se Renáta. „To víš, že mám radost,“ usmíval jsem se nuceně a choval svého synka.

Co jsem si to do háje spískal? S Renátou jsem budoval miminku dětský pokojíček a moravskou milenku přemlouval, aby byla rozumná a šla na potrat. „Nepůjdu. Už jsem o dvě děti přišla. Tohle je moje poslední šance. Budu mít miminko ať už s tebou, nebo bez tebe,“ napsala mi na to tvrdošíjně. Bože, ženský! Proč je to s nimi tak těžký?

Konec pětatřicetiletého manželství a tvrdý dopad

Doma samozřejmě o mém „troj-životě“ nikdo nevěděl. Manželka se upnula na ezoteriku a dala se na kreslení mandal. Celý náš byt byl posetý kolečky, až jsem si připadal jako v nějakém ášramu.

„Jsi nějaký nervózní. Taky by sis měl jednu vymalovat,“ rýpla si do mě jednou večer, když jsem ukládal nákup do myčky. „Cože?“ nechápal jsem. „No jako mandalu. Zklidní tě to. A trochu si srovnáš myšlenky,“ řekla mi žena. „Mimochodem, byla tady tvoje milenka,“ prohodila jakoby nic. „A přendej prosím ty jogurty do ledničky, umejt fakt nepotřebujou!“ „Cože, co je to za blbost, jaká milenka?“ dělal jsem nechápavého. „No nějaká holčina ze školy. Že s ní prý máš miminko,“ usrkla čaje a pak se na mě podívala: „Copak si myslíš, že to nevím? Že jsem tak blbá, že netuším, jak mě celá ta léta podvádíš? Byla to jenom otázka času, kdy to praskne. Že se nestydíš. Táta od dvou dospělejch kluků. Co jim mám jako říct?“ „Prosím tě,“ snažil jsem se mírnit situaci, ale žena přestat nemínila. Naopak. „Jaký prosím tě? Víš, jak si připadám? Jako nějaká káča, která ti celá ta léta jenom podstrojovala a dělala první poslední, aby si pán mohl budovat kariéru… Ale s tím je konec, milánku. Zítra se stěhuju,“ řekla rezolutně.

Věděl jsem, že tohle už neokecám. A tak jsem musel jen přihlížet, jak se mi bortí moje pětatřicetileté manželství. Měl jsem na Renátu vztek – proč sem vlastně chodila? Co chtěla? Vždyť mi říkala, že se o malého postará sama… Ještě ten samý večer jsem si to s ní šel vyříkat. Jakmile jsem začal zvyšovat hlas, usadila mě: „A co si myslíš? Víš, jak mi je? Ty si klidně odejdeš a máš vymalováno. Ale já to musím všechno táhnout sama.“ „Ale vždyť jsi to tak chtěla!“ „Jasně, ale to jsem netušila, jak je to náročný. Víš, jaký je to mít mimčo a celý den okolo něj skákat?“ slzela Renáta. Nemohl jsem se na ni zlobit. „Pojď sem,“ přitiskl jsem ji k sobě. Věděl jsem, že je zesláblá, má „rozlítaný“ hormony. Jenže jak se z téhle šlamastyky dostat?

Druhá milenka mi na mail posílala obrázky z ultrazvuku – prý to bude holčička a bude se jmenovat Dominika. Jestli prý souhlasím a těším se na ni. Bože, to byla situace! V tu dobu jsem byl ze všeho na prášky a na ženský jsem se nemohl ani podívat. Jeden ze synů mi zavolal, jestli jsem se nezbláznil, když si na starý kolena s milenkou pořizuju dítě, druhý mi ironicky poblahopřál, že prý si vždycky přál mít víc sourozenců. Ufff… No, nezvládl jsem to. A teď sklízím, co jsem zasel. Se ženou se rozvádím a náš dům, který jsme budovali celých pětatřicet let, se bude prodávat…

Renáta ode mě pořád něco chce. Jednou to, abych s ní sdílel synkovy nemoci a byl pořád při ruce, jindy zase potřebuje peníze, hlídání nebo někam odvézt. Klaudie už také porodila. Holčička Dominika jsem zatím viděl jen jednou, ale už mě stála spoustu peněz. Ačkoli jsem si plánoval, že strávím stáří v poklidu na chalupě, tak to ani omylem. Někdy si říkám, jestli mi to všechno za těch pár minut vášně stálo. Nestálo… samozřejmě.

Eduard, 57 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »