Když jsem po čtyřech letech vztahu zatoužila po dítěti a rodině, netušila jsem, k jak zoufalé a odporné lži se můj ženatý milenec sníží. Aby mě bez výčitek odstřihl, vymyslel si smrtelnou nemoc, zatímco doma šťastně zahradničil se svou ženou.
Dala jsem mu nůž na krk
„Normální chlapi nejsou,“ tak tuhle větu jsem slýchávala poměrně často. Od kolegyň a sousedek, které „visí“ na seznamkách. Zejména však od kamarádky Vandy. Od té doby, co ji znám, neslyším nic jiného, než že je „na lovu“.
„Člověče, já nevím. Najít normálního chlapa, který nemá dluhy a chce rodinu, je nadlidský výkon. Nakonec jsi na tom líp ty – máš aspoň ženáče,“ hudrala Vanda.
„Nech být. Robert má svoji Jasmínu a dvě děti. Jednou týdně si pískne a já přilezu jako pejsek. A tak to jde už čtyři roky, už mě to nebaví,“ kápla jsem božskou.
„A rozvádět se nechce?“ zeptala se mě Vanda celkem suše.
„Kdepak! Na manželku sice nadává jako špaček, že je líná, hloupá, lakomá, ale opustit ji nechce. Vymlouvá se na děti. Jsou prý strašně přecitlivělé a rozvod by jim určitě hodně ublížil. A Robert čeká, až trochu povyrostou, pak slibuje, že do toho řízne,“ postěžovala jsem si.
„A to je za jak dlouho?“ vyzvídala.
„Za dlouho, jsou ještě malinké,“ pípla jsem už celá zoufalá.
„Takže bys musela čekat celé roky? To je směšné!“ vybuchla moje spřízněná duše.
A já přikývla: „Za pár let mi bude čtyřicet. A bůh ví, jestli bych mohla ještě otěhotnět. Takže jsem mu dala nůž na krk. Chci dítě a on ať se s tím popasuje, jak chce. Nebudu čekat donekonečna.“
„A co on na to?“ vyzvídala Vanda.
„Že prý to nějak uděláme. Ale samozřejmě bude z obliga a všechno budu mít na triku já. On bude jen ambulantní tatínek – podle potřeby. Ale teď se pořád vymlouvá, že nemá čas,“ stěžovala jsem si.
„Tak snad to nejsou jen prázdné řečičky. Moc bych ti to, kočko, přála,“ pohladila mě chápavě po rameni. A pak jsme naše hovory o mužích zakončily tradičně – lahví vína.
Šokující diagnóza v kavárně
Když jsem se druhý den potýkala s kocovinou, přišel mi od Roberta mail. Byl nebývale stručný a naléhavý: „Ahoj Janičko, musím tě vidět. Dnes v 18 hodin v naší kavárně. Je to NUTNÉ! Robert.“
Dost mě to překvapilo, protože můj milý neměl nikdy ve zvyku psát tak emotivně. Navíc mě překvapilo, že na rande tolik spěchá. Že by měl špatné svědomí, jak mě poslední dobou zanedbával? Nebo že by se něco stalo? Vždyť to nebyl jeho styl. Robert byl klasický posera. Zakázal mi jakékoli hovory a esemesky na mobil, aby na nás nepřišla jeho manželka. Každou schůzku se mnou plánoval, jako kdyby šlo přinejmenším o státní návštěvu.
Příteli jsem napsala zpátky: „Miláčku, přijdu. Stalo se něco?“ Žádná odpověď. O to víc mi vrtalo hlavou, o co jde. Když jsem na Roberta čekala u našeho stolku v kavárně, byla jsem jako na jehlách.
„Tak copak se děje?“ vypálila jsem na něj místo pozdravu.
Odsunul mě o kousek dál a opatrně si přisedl. Kapesníkem si otřel mokré čelo a poručil si černou kávu.
„Tak co mi chceš říct?“ zašeptala jsem nedočkavě a pohladila ho po vlasech, které už trochu prokvétaly šedinami. Ale on naštvaně ucukl. „Bezva, ty mě sem naženeš a pak jsi tajemný jako hrad v Karpatech,“ durdila jsem se, zvědavostí bez sebe.
Robert však sklopil pohled a vysoukal ze sebe tiše: „Mám rakovinu.“
„Cože? Jak to? Jak jsi na to přišel?“ začala jsem se chvět a rozbrečela se.
Robert se rozhlédl a gestem mě napomenul, abych nehysterčila a mluvila potichu. Bože, jak mám být potichu, když se mi svírá srdce? Když jsem se dozvěděla, že muž, kterát tak moc miluju, možná umírá?! Jak mám být klidná? Sakra!
„Měl jsem problémy se zažíváním. Pořád mě něco nadýmalo, a když jsem objevil ve stolici krev, začal jsem mít strach a šel jsem k doktorovi,“ vyprávěl Robert a usrkl trochu kávy. „Udělali mi testy a prý mám rakovinu střev. Poslední stadium. Vůbec nevím, co mám dělat.“
„Miláčku, neblázni, třeba to nebude tak horké,“ utěšovala jsem ho. „Dneska je tolik možností, jak rakovinu léčit.“
„Ale já nechci žádné chemoterapie a ozařování. Stejně mi to nepomůže. Budu vypadat jako troska. To radši půjdu chcípnout na chalupu,“ rozčiloval se přítel.
„Roberte, prosím tě, neboj se, zvládneme to. Já tě v tom nenechám,“ chytla jsem ho za ruku, ale přítel se odtáhl.
„Musíme se rozejít. Nemůžu ti ničit život. Najdeš si někoho jiného, zdravého.“
„Ale já nechci! Já přeci miluju tebe!“ vykřikla jsem. Jenže můj doprovod mlčel jako zařezaný, oči upíral do země.
„Copak to nechápeš? Jsem s tebou čtyři roky – v dobrém i ve zlém. Nemůžu to jen tak zahodit,“ smrkala jsem do kapesníku.
Ale Robert byl chladný jako kus mramoru: „Musíme se rozejít. Miluju tě, ale nechci, abys mě viděla umírat. Proto bude lepší, když si na sebe necháme jen ty nejhezčí vzpomínky,“ řekl a pak mě dlouze objal. Na půl ucha jsem slyšela, jak mi přeje štěstí.
„Ale já nemůžu být šťastná bez tebe,“ bulela jsem už naplno.
Robert už byl na odchodu. „Janičko, je to hodně těžké, já vím. Ale musíme se s tím oba poprat. Měj se hezky. Ahoj,“ řekl a zmizel v přítmí kavárenské chodbičky.
Hrozná pravda na zahradě
Co teď? Chvíli jsem seděla u stolu jako bluma a koukala do prázdna. Jak je možné, že jedním šmahem člověk může ztratit to, na co se celá léta upínal? Robert je nemocný. A já mu nemůžu vyčítat, že je teď psychicky rozhozený. Na druhou stranu mě štvalo, že mě postavil před hotovou věc a já se nemohla k rozchodu pořádně vyjádřit. Prožili jsme spolu kus života… A já jsem s ním spojovala i svoji budoucnost! Co teď jenom budu dělat?
V celém tom fňukání mě napadlo spásné řešení – Bohouš! Můj kamarád z gymplu je onkolog! Třeba by Robertovi mohl pomoct… Hned druhý den jsem mu volala a prosila ho, jestli by se na něj nepodíval.
„Hele, je rakovina a rakovina. Ale samozřejmě se na toho tvého milého můžu mrknout. Měl by čas přijít ke mně třeba v pátek kolem půl desáté?“
Tak takovou vstřícnost jsem nečekala a dalo mi to novou naději. Okamžitě jsem Robertovi nadšeně psala, že jsem mu zajistila vyšetření u svého známého, špičkového odborníka. A reakce? Žádná…
Po dlouhém čekání mi ruply nervy a napsala jsem ostřejší e-mail. Až na něj mi přišla poněkud zvláštní odpověď: „Jano, jsi hodná, ale já žádnou pomoc nechci. Odmítám do sebe cpát chemii a jakékoli jiné hnusy. Zítra jedu na chalupu a tam zůstanu až do konce. Už mě nehledej a nepiš mi. Přeju ti hezký život. Robert.“
Tak z takových slov mi spadla čelist. Já se ho snažím zachránit a dát mu nějakou naději, a on mě prostě odpálkuje? To snad ne! Za chvíli se mi to rozleželo v hlavě a vztek vystřídalo čiré zoufalství. Co když Robertovi křivdím? Co když je na dně a potřebuje pomoct? Nemohla jsem to vydržet a rozjela jsem se k němu do práce. Jeho kancelář byla ale zamčená.
„Nevíte, kde je?“ zaťukala jsem na muže ve vedlejší místnosti.
„Robert? Tak ten si vzal dovolenou,“ řekl tlouštík za počítačem.
„A na jak dlouho?“ vyzvídala jsem.
„Myslím, že na čtrnáct dní,“ utrousil kolega a opět zabořil oči do monitoru.
„Nechci rušit, ale nepřišel vám Robert v poslední době nějaký… zvláštní?“
„Ne, proč?“ nechápal tlouštík.
„Jestli mu třeba nebylo špatně. Nebo jestli neměl nějaké zdravotní problémy.“
„Helejte, vůbec ne. Byl úplně v pohodě, viď, Vráťo,“ mrkl na svého parťáka přes stůl. „Před pár dny jsme společně byli na pivu, nic neříkal.“
Odcházela jsem z kanceláře celá rozpačitá. Tak on byl na pivu? A teď si bere čtrnáct dní dovolenou? To mi fakt nedávalo smysl…
A co když je to tak, že hraje před kolegy komedii, že je všechno v pohodě, a pak chodí tajně zvracet na záchod? Co člověk neudělá pro to, aby uživil rodinu a vydělal si trochu peněz! Chudák Robert. Musel při té přetvářce strašně trpět, litovala jsem ho.
Najednou mě začaly napadat šílené věci: Co když si vzal dovolenou, aby to všechno skončil? Sám říkal, že pojede zemřít na chalupu! Bože! Co když si něco udělal?! Kdysi mi vyprávěl o tom, že mají na chalupě po dědovi – myslivci – pár pušek! Popadla mě šílená panika. Co když si Robert opravdu ublížil? Zkoušela jsem mu zavolat na mobil, ale nebral to. A tak jsem se rozjela k němu domů. Jednou mi ukazoval, kde bydlí. Byla to taková malá vilová oblast na konečné tramvaje. Matně si pamatuju na dům z osmdesátých let, který díky své rovné střeše vypadal jako obří kostka cukru.
Motala jsem se po okolí, až jsem ho nakonec našla. Stál na konci ulice, obklopený růžovými keři. Čím více jsem se k němu blížila, tím jsem byla nervóznější. Proč tam vlastně jdu? Abych Robertově ženě řekla, že její muž je v nebezpečí? A co jí odpovím na otázku, kdo jsem? A proč mám o něj starost? Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep a buší srdce. Tak co jí řeknu? Že jsem kolegyně? Sousedka? Kamarádka? A jak jí vysvětlím, že vím o Robertově zdravotním stavu? Vždyť taková citlivá záležitost se nevykládá cizím lidem na potkání!
Najednou mě z rozjímání vytrhl smích. A já nevěřila svým očím…
Na zahradě rodinného domku byl Robert, vypadal zdravě a rozhodně ne na umření. Seděl s rodinou na trávníku a spolu s dětmi sázeli kytky. Všichni se u toho evidentně bavili. Pak jeho žena odběhla do domu. Co ho tak zázračně vyléčilo? Že by pobyt v přírodě? To asi těžko. Když už jsem se měla k odchodu, slyšela jsem, jak na něj z terasy volá manželka: „Miláčku, pojď na kafíčko!“
Bože, já jsem ale kráva, nadávala jsem si. Já se sem plahočím ze strachu, aby si můj ex něco neudělal, a on tu v pohodě zahradničí. Tak co celá ta šaráda měla znamenat?
Nakonec mi to docvaklo: udělal to, protože se mě chtěl zbavit! No jasně, když jsem po něm začala něco chtít, teda přesněji řečeno miminko, stala jsem se pro něj otravnou, dost možná nepohodlnou přítěží. A tak mě zkrátka odstřihl. On se nechtěl rozvést. On chtěl mít manželku a k ní „bokovku“, která mu občas pofouká rány a pomůže zkrotit jeho sexuální apetit.
„Podvodníku,“ syčela jsem před Robertovým domem a začala se ve mně vařit krev. Vzala jsem kámen, který jsem našla u cesty, pak jím mrštila do okna. A potom ještě další, další… Jakmile jsem uslyšela vyděšené hlasy, vzpamatovala jsem se a vzala nohy na ramena. Běžela jsem ulicí, myslím, že snad nejrychleji ve svém životě, a strašně jsem brečela. Tentokrát ne kvůli Robertovi, ale kvůli sobě. Byla jsem celé ty roky tak naivní!
Když jsem se trochu uklidnila, zavolala jsem Vandě a vylíčila jí celou story.
„To je ale vůl,“ ulevila si kamarádka.
A já jsem začala znovu brečet.
„Nebul, buď ráda, že to takhle dopadlo. Vždyť by tě tahal za nos dalších deset let a ty bys byla pořád jenom ta druhá. Takhle jsi ztratila čtyři roky, ale to nejlepší máš před sobě,“ řekla Vanda věcně. A měla pravdu. Ještě ten večer jsme se sešly, otevřely jsme si lahvinku a připily si na lásku…
Jana, 35 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
